26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Jaké to je, když děti odejdou

4. 10. 2005

|
Tisk
|

Vydání: 2005/41 Život rodiny po odchodu dětí z domova, 4.10.2005, Autor: Marie Lindrová

Děti jsou nám jen propůjčeny
Myslím, že k tomu, že děti jednou odejdou, bychom se měli připravovat již od jejich narození. Často si neuvědomujeme, že děti jsou nám propůjčeny jen na omezenou dobu, ve které na ně můžeme působit. Pak se stane, že vylétnou z hnízda, a my, jako manželé, si na sebe musíme zvykat novým způsobem. Máme pro sebe zase dost času a prostor pro jiné aktivity, na které „při dětech“ čas nebyl. Zjišťujeme, že pokud má náš život náplň, nepociťujeme nějaké velké prázdno, ale přesto zvykání si na sebe po tolika letech stojí práci. S odstupem času také více vnímáme jak dobré partnerovy vlastnosti, tak ty negativní. Zároveň si čím dál více uvědomujeme, že si musíme vážit každého dne, kdy jsme spolu, protože čas letí velmi rychle. Hodnotit zpětně rodičovskou roli můžeme teď očima našich dětí, zejména v době, kdy se setkáváme při nedělních obědech. Tehdy se od nich dozvídáme, čím jsme u nich zabodovali, ať v kladném, či záporném smyslu.
Myslíme si, že být jednotni při výchově je asi ideál. Každý jsme jiný a o tu jednotu budeme usilovat až do smrti. Samozřejmě že jsme na sebe ve výchově často naráželi, ale důležité je chtít, a o to jsme se snažili.
Jestli jsme dětem víru zprostředkovali? Myslíme, že děti vnímaly naše postoje k různým životním situacím spíš než nějaké slovní poučování. Víra je Boží dar – a přesto, že každé z našich dětí je jiné, daleko od Boha není žádné z nich. U dvou mladších vnímáme, že nepopírají Boha, ale neztotožňují se s jeho pozemským personálem, tedy s církví jako s institucí. Jsou velice kritické, v mnohém mají pravdu, ale zatím nedovedou přijmout církev s jejími lidskými slabostmi a chybami.
Jako otec zastávám názor, že když dal Bůh člověku dokonalou svobodu, my ji musíme svým dětem dát také a jen se za ně modlit a stát při nich. Manželka se ještě někdy snaží jim slovně mnohé připomenout, i když myslím, že naprosto neúčinně.
Uvědomujeme si, že usilování o jednotu s odchodem dětí nekončí. Je to pro nás úkol stejně jako na začátku manželství, kdy jsme děti ještě neměli. Dnes jsme bohatší zkušenostmi, s menší energií a větší tolerancí k druhým. Cítíme, že je potřeba znovu nastoupit cestu k poznávání jeden druhého a s přibývajícím věkem stále více opouštět mnoho svých jistot, aktivit a představ a přijímat i to těžké, co s sebou přináší stáří. Věříme, že Bůh s námi bude až do konce.
(manželé Ž., Plzeň)

Nepropadat pocitu zbytečnosti
Hledáme své místo podle Boží vůle - já je v současné době pro sebe vidím ve službě – a to jak vnoučatům, tak lidem kolem sebe. Manžel ještě pracuje a tohle zatím neřeší. Uvědomuji si, jak je důležité najít nějakou smysluplnou činnost pro starší věk, aby člověk nepropadal pocitu zbytečnosti. Jako manželé se snažíme hledat nové způsoby, jak oživovat partnerský vztah, snažit se o jednotu s Bohem, projevovat si navzájem úctu a také žít ve společenství s druhými.
Co se týká naší rodičovské role, řekla bych, že jsme dělali, co jsme uměli – omezeni svými slabostmi a chybami. Byl to jen Bůh, který s námi neztratil trpělivost a pomáhal mnohé napravovat, když jsme ho o to prosili, a to zejména, když se ujímal našich dětí. Uvědomujeme si, že není naše zásluha, že neztratily víru a přes všechny naše chyby nás mají rády. Jejich život s Bohem je třeba jiný, než byl náš, ale přijímáme, že každý člověk má svou cestu, a Bůh tuto rozmanitost bere. Také my jsme v mládí vztah k Bohu hledali až skrze prožívané těžkosti a víme, že bez jeho pomoci by se bylo naše manželství rozpadlo.
Do života svých dětí už se snažíme nezasahovat – svěřujeme je Pánu a teď se za ně jen modlíme. Když přijdou s nějakou potřebou, jsme stále připraveni jim podle svých možností pomáhat. Co se týká naší budoucnosti ve stáří, prosíme, abychom Bohu mohli ve svěžesti sloužit až do konce svého života. Víme, že je to hodně, ale věříme, že i když přijdou těžkosti stáří, on bude s námi a nenaloží nám více, nežli uneseme.
(manželé L., Praha)

Bůh dopouští kříže, ale neopouští
Kdyby Pán ve svém milosrdenství nedoplnil to, co jsme ve výchově dětí zanedbali, a nenapravil, co jsme vyloženě zpackali, výsledek naší „výchovy“ by bylo fiasko. Dokud byly děti malé, nebyl žádný problém s jednotou ve výchovném působení. Nejhorším obdobím byla puberta dětí, kdy naše názory na výchovu byly diametrálně odlišné.
Jako vůbec nejtěžší úsek našeho manželství považuji dobu po narození šestého dítěte, kdy manžel přijal druhé zaměstnání a v důsledku své absence v rodině a pracovnímu přetížení se prakticky odcizil. Tento rozkladný proces trval asi 20 let.
Dnes děkuji Pánu za to, že mi posílal své „anděly“ (P. Reinsberg, P. Břicháček, P. Zemánek a jiní), když jsem byla v pokušení vzdát ten marný boj proti rozkladu na všech frontách. Nejvíce mu však děkuji za to, že vyslyšel mé zoufalé prosby a ujal se mých dětí jako Otec, takže dokázaly odpustit nám rodičům a vrátit se k němu – a nakonec i k nám.
Denně děkuji Pánu za to, že jsem díky Charismatické obnově znovu dostala svého manžela jako nové stvoření. Jedinou těžkost dnes vidím v tom, že svou vděčnost za tento nezasloužený dar nedokážu vyjádřit i ve vztahu k manželovi. Náš obnovený vztah je téměř hmatatelným důkazem, že Duch Svatý dokáže budovat nové a krásné věci i na troskách našich vztahů.
Naše děti nás navštěvují se svými partnery a dětmi, svěřují se se svými problémy a radí se s námi. Naše poslání vidím dnes v tom, že jsme tu stále nejen pro ně, ale i pro jejich děti. Chtěli bychom jim pomoci k důvěře, že Bůh dopouští kříže a těžkosti, ale neopouští. Tak jako neopustil nás, když děti odcházely z domova a situace vypadala naprosto bezvýchodně.
Myslím, že není fráze, když řekneme, že stáří je požehnané. Vidíme to v tom, že po prožití vlastního selhání a ztroskotání můžeme svědčit o nekonečném milosrdenství našeho Otce, který nakonec přivine do své náruče všechny své děti, které o jeho lásku stojí – ty úspěšné i ty, které zpackaly, co se dalo.
(manželé L., Kdyně)

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou