Jak vypadá pravá katolická ovečka?

Vydání: 2007/11 Církev svatá a hříšná, 12.3.2007, Autor: Karolína Peroutková

Dobrým křesťanem se člověk nestává automaticky tím, že se do společenství věřících narodí či úspěšně zařadí. O správném vztahu k církevnímu společenství hovoříme s pastorálním teologem Michalem Kaplánkem.

Jak má věřící dobře chápat svůj vztah k cír­kvi? Je pro něj církev především Božím dílem, nebo nepříliš dokonalou lidskou institucí?

Věřící nikdy nemůže posuzovat církev zvenčí, protože on sám je přece její součástí. Řada lidí si myslí, že církev tvoří jenom ti, kdo jsou za ni zodpovědní, tedy církevní představitelé. Je to zjednodušený dojem, každý věřící spoluutváří církev. Ta je samozřejmě mystickým tělem Kristovým a současně i lidskou institucí. Nedá se to jednoduše oddělit a v tom je právě ten problém: na jedné straně je církev Božím lidem, shromážděným kolem Krista a oživená Duchem Svatým, na straně druhé má všechny znaky lidské instituce a tvoří ji lidé se všemi svými chybami a slabostmi.

Kdy můžeme označit vztah věřícího člověka k církevnímu společenství jako zralý?
Prvním krokem každého věřícího, který spoluvytváří církev, je uvědomění si své spoluzodpovědnosti za ni. Pokud jsem opravdovým křesťanem, nemůžu přece nechávat všechno na církevních představených, nemůžu na ně hodit všechny problémy a těžkosti. Uvědomění si odpovědnosti má pak dva důsledky: jednak, že člověk začne v sobě hledat, co by mohl pro Pána Boha a pro druhé opravdu dělat, a začne o to usilovat. Samozřejmě přijdou i konflikty kvůli odlišným názorům. S tím pak souvisí druhá stránka, což je právě kritika dovnitř společenství, ta ale vychází z lásky k církvi. Taková kritika je konstruktivní a snaží se hledat nové cesty.

Má i u křesťanů s upřímným vztahem k církvi místo občasná „vzpoura“, jakási nechuť podílet se na živém společenství?
Myslíte něco ve smyslu puberty? Možná, že to je hlubší psychologický problém. Například Hans-Jürgen Fraas, evangelický teolog, který se zabývá postavením mužů v církvi, říká, že pro muže je dnes často těžké přijímat církev, protože si ji ztotožňují se svojí matkou. Je to tím, že se církev ve smyslu své autority opravdu občas staví jako někdo, kdo pečuje, ale současně vládne a má autoritu. To může vést k určité vzpouře, někdy až k odmítnutí celého společenství. Obecně platí, že moderní člověk nechce být opečovávaným členem stáda, ale autonomním jedincem, který se pro něco rozhodl a pro něco žije.

Neskrývá se ale někdy za negativním postojem k církvi jen obyčejná neochota vykonávat poctivě církevní praxi?
Jistě, je celá řada důvodů, proč někdo přestal být aktivním členem církve a stává se pasivním, který se dokonce leckdy dívá na ostatní věřící s odstupem. Mám ale zajímavou zkušenost s lidmi, kteří v dospělosti prošli konverzí a snažili se poté zapojit do společenství církve. Pouze určitá část z nich našla v takovém společenství svůj domov, ostatní získali z rozličných důvodů pocit, že tak nějak „nezapadli“. Neúčastní se pak třeba ani bohoslužeb, i když zůstávají nadále věřící.

Není to proto, že mají od těchto společenství neadekvátní očekávání?
Někdy ano, ale spíš je to tím, že mnohá církevní společenství jsou relativně uzavřená. Žijí si svým životem a nové členy v podstatě nepřijímají. Konvertité, o kterých jsem se zmínil, chtěli zapadnout do společenství věřících, ale nenašli tu správnou odezvu. Dokud byli v katechumenátu, tak cítili, že se o ně společenství staralo, ale po křtu se v podstatě neměli kam zařadit.

Proč to tak je?
Zlatým věkem církevních společenství byla 70.–80. léta dvacátého století. Tehdy to vlastně ani nijak jinak nešlo, než se setkávat s ostatními v malých skupinkách. Bylo to opravdu velmi intenzivní sdílení, které pro všechny hodně znamenalo. Někteří věřící se domnívají, že podobným způsobem to lze realizovat i dnes. Ale to už většinou nefunguje. Již jen díky charakteristickému „intenzivnímu sdílení“ se takové společenství někdy zdá nově příchozímu velmi těsné. Může cítit velkou společenskou kontrolu, která ho může svazovat: Když například nově příchozí projeví svůj nekonformní názor na nějaký závažný problém, dostává se na okraj společenství (řekne se: „má krizi“). „Vyloučení“ ze společenství neproběhne formálně nebo nějak doslovně, ale o to víc je to pak bolestné pro dotyčného.

Vraťme se zpět k věřícímu a jeho správnému utváření církve. Co je ještě důležité?
Opravdu si uvědomit, že kdyby se všechno řídilo jen podle pana faráře, nebo kdyby církev žila jenom tím životem, který je povzbuzován a motivován seshora, tedy od církevních představených, tak se kostely velmi rychle vyprázdní. Kdo s tím nepočítá, je naivní. Pokud chceme, aby církev žila i dál, je naprosto nutné, aby si jak kněz, tak i věřící uvědomili, že pouze společně a rovným dílem vytvářejí společenství církve.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 8 19. – 25. února 2019

Oslavy věrozvěstů napříč Evropou

Mezinárodní sympozium v Čenstochové zahájilo jubilejní rok s připomínkou 1 150 let od smrti sv. Cyrila.

celý článek


Teologické fakulty lákají ke studiu

Začátek roku je pro maturující studenty také časem výběru vysoké školy. O jejich zájem s ostatními obory soupeří i teologické fakulty.

celý článek


Jako když přeskočí jiskra

„Křesťané neznající humor žijí daleko od hory blahoslavenství,“ napsal kdysi morální teolog Bernhard Häring a rozhodně to nemyslel jako bonmot. Zkrátka humor ke zdravé…

celý článek


Manželství a spory: ruku v ruce

Prakticky všichni, kdo žijí blízký a intenzivní vztah v manželství, jistě potvrdí, že k němu konflikty patří.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay