Před námi leží pět modelových situací ve farnosti. Upozorňuji však, že v konkrétních situacích vždy jednají konkrétní lidé a modelová situace není nikdy jednoduše přenositelná, tedy ani zodpověditelná univerzálně. Každý člověk je trochu jiný, každý člověk je trochu tajemstvím, není vypočitatelný nebo zaškatulkovatelný. V praxi je každá situace jiná.

Nejde proto dát konkrétní návod. Ve farnostech se vyskytují aktéři různých rolí, kteří danou situaci oprávněně vidí z různých hledisek. Kromě různosti našich povah působí různost našich rolí. Jinou roli z hlediska řešení situace ve farnosti má biskup, který uvažuje v souvislostech celé diecéze. Jinak může o věci uvažovat vikář/děkan, který zná situaci a lidi ve vikariátu, jinak farář či kaplan, jinak farní rada (pokud existuje), jinak angažovaní farníci a zaměstnanci (pokud existují) a ještě jinak zasloužilí farníci (ti zpravidla existují).

Lze uvést podněty, které je užitečné vzít v úvahu při hledání řešení konkrétně prožívaných situací a při snaze se v nich angažovat.

Všechny níže uvedené modelové situace předkládají konkrétní problém, který může účastníky trápit a zaměstnávat. Pokud se jím ale budeme příliš zabývat, třeba i ve snaze pomoci tento konkrétní problém vyřešit, můžeme zanedbat něco podstatnějšího pro život a budoucnost církve.

Uvedené situace se zabývají otázkami: kněz – věřící, biskup – věřící, dvě strany věřících. Kdybychom je řešili izolovaně, možná bychom je vyřešili, ale pomohlo by to životaschopné budoucnosti církve? Není tomu tak, že když se začneme zabývat životem místní církve, kde kněz, biskup i každý z nás má nějaký úkol, když se budeme zabývat církví jako mystickým tělem Kristovým s mnoha údy, církví, která je tu pro ostatní jako znamení a nástroj spásy, církví, která slouží svou bohoslužbou, nabídkou zvěstování smyslu života a nabídkou diakonie čili službou potřebným, pak se uvedené spory a napětí vyřeší jako důsledek poctivě žitého křesťanství?

Možná to zní trochu teoreticky, ale ti, kdo žijí křesťanství, se jednoduše za lidi kolem sebe modlí, snaží se jim zvěstovat Kristovu lásku (slovem, příkladem, zájmem) a mají starost o jakoukoliv jejich nouzi. Pokud vznikají konflikty, není to samo o sobě nic mimořádného, jestliže s nimi něco děláme. Víme, že konflikty jsou v církvi od prvopočátku. Kdyby nebyly, neměli bychom valnou část Nového zákona.

Dvě skupiny ve farnosti: mladí lidé a staří lidé

Ve farnosti se vytvořily dvě skupiny, které spolu vzájemně nekomunikují. Jedni jsou zastánci předchozího, staršího kněze a obviňují ostatní, že ho vyštvali. Druhou skupinu tvoří spíše mladší farníci. Rozdělení farnosti se naposledy ukázalo v situaci, kdy si mladší skupina prosadila posunutí nedělní mše kvůli vstávání. Provoz kostela zajišťují starší farníci a ti na protest odmítli nabídnout pomoc, kterou jindy poskytují – nebyl odmetený sníh, před mší se nezvonilo, nebyla rozdělena čtení apod.

Situace je popsána tak, že už došlo ke konfliktu. Jedni něco prosadili, druzí dělají něco na protest proti nim. Víme, že existuje několik způsobů, jak spolu mohou různé strany vycházet, někde se uvádí, že mezi konfliktem a shodou existují ještě jiné stupně jako konkurence (kdy se jedna strana snaží druhé přetáhnout příznivce), spolunažívání (kdy si každá strana hledí svého), spolupráce. Ideálem farní obce je shoda, nejhorší variantou jak teologicky (Ježíšova vůle, „aby byli jedno“), tak společensky i jednoduše lidsky je konflikt.

Pokud nejde hned najít ideální řešení, je snad možné hledat cestu v řešení méně nebezpečném, než je konflikt. Snad lze žít s vědomím, že bychom si sice přáli shodu a budeme se o ni snažit a modlit se za ni, ale zatím se s druhou skupinou ve všem neshodneme. Přesto chceme spolu tvořit farní obec. Můžeme se snažit chápat, že druhé straně je 
z nějakého důvodu bližší jiný kněz, že oni z nějakého důvodu chtějí bohoslužby jindy než my, a hlavně že nám z nějakého důvodu stojí za to, aby naše obec fungovala, i když se v ní vytvoří více společenství. Obě skupiny se mohou na provozu farní obce domluvit (sníh, zvonění, čtení…).

V dané situaci bychom se mohli ptát, jakým způsobem je možné obě skupiny ke spolunažívání, či dokonce spolupráci přivést, kdo nebo co by je mohlo oslovit, co mají jednotliví lidé z obou skupin společného, jak jim pomoci, aby se začali domlouvat. Podstatnou otázkou zůstává, oč komu jde, jaké má kdo představy o Bohu, o církvi, o praktickém prožívání křesťanství. Těžko se to zjišťuje, ale křesťanství, které každý z nás nějak pojímáme, je ovlivněné naším lidstvím, tedy výchovou, povahou, okolím. Když si to v pokoře uvědomíme, nejsme v pokušení považovat své pojetí za jediný správný způsob.

V příběhu je další otázkou role předchozího a současného kněze v dané věci a jejich možnosti k soužití přispět. Je docela možné, že budoucnost našich farností bude ve spolunažívání různých skupin, spiritualit, ve kterých se bude angažovat více kněží, neboť každý má schopnost oslovit někoho jiného. Každopádně pokud si jedna skupina prosadí své, riskuje, že lidé z druhé skupiny se přestanou ve farnosti cítit doma, mohou pociťovat křivdu a vyřazení – a proto odejdou.

Nesmiřitelné rodiny rozdělující farnost

Ve farnosti žijí rodiny, mezi nimiž došlo v dávné minulosti ke konfliktům a dodnes nevraživost přetrvává. Jedna rodina měla před válkou nejvíce polností a lesů, člen druhé rodiny jim to za komunistů nechal všechno sebrat, a ještě poslal otce rodiny na osm let do kriminálu. Hlavní protagonisté této pře už nežijí, ale rodiny spolu dodnes nemluví a dělí i farnost – farníci jsou buď na jedné, či druhé straně.

Tématem uvedené situace je smíření, odpuštění. Je otázkou, kde najít někoho, kdo je schopen obě rodiny ke smíření a odpuštění vést, doprovázet. Koho jsou obě rodiny schopny přijmout? Je možné, že se o tento úkol může pokusit kněz, neboť zpravidla bývá odjinud, může tedy mít od obou stran odstup a jeho role mu může poskytnout určitý respekt a autoritu. Starost o farní obec jako celek pak tradičně k úkolům faráře patří.

Odpustit druhému zpravidla znamená projít procesem, k němuž patří prožít si bolest ublížení, připustit si hněv a zlost vůči tomu, kdo mi ublížil, snažit se s odstupem a aspoň trochu objektivně posoudit, proč mě to tak zasáhlo, jaké různé rány se ve mně otvírají, i schopnost vidět protivníky z druhé rodiny také jako slabé a ublížené. A nakonec i připustit uzdravující Boží milost a schopnost se jí otevřít.

Někdy se nám snad nechce prožívat tento proces a rádi bychom za minulostí udělali jednoduše „tlustou čáru“. Osobní zkušenosti i dějiny (třeba ekumenismu) ukazují, že tak jednoduché to nebývá.

Starostu na farní akce už nikdo nezve…

Po letech odešel oblíbený kněz a lidé jsou nazlobení na biskupa, že ho přesunul. S lidmi to uměl, navázal dobré vztahy s vedením obce, rozjel a pořádal množství aktivit. Nový kněz je jeho pravý opak: je spíš usedlý, s lidmi moc nemluví a pomalu ruší všechno, co se před ním vybudovalo. Starostu na farní akce už nikdo nezve, v lavicích zůstává stále více volných míst.

Jeden kněz je líčen jen s klady, druhý pouze se zápory. Nabízí se samozřejmě úvahy o obou kněžích, proč jsou takoví, jací jsou, a jací jsou možná ještě navíc; o biskupovi, proč jednal tak, jak jednal, a jak přesunutí vykomunikoval; o lidech z farnosti, jaké mají vůbec představy a očekávání od kněze, od sebe navzájem, od biskupa, od farního života; o starostovi a jeho představách a zkušenostech se spoluprací s farní obcí – abychom si všimli všech v úryvku jmenovaných protagonistů.

Za prvotní bych ale považoval otázku na „pozorovatele“, který tu situaci takto líčí – čím to je, že ji vidí tak černobíle? Zde by ji pomohly pochopit odpovědi na shora uvedené otázky. Zkušenost ukazuje, že přesuny kněží napětí vyvolávají. Na jedné straně je zažité soužití farníků s knězem, kterého se musí vzdát, na druhé je snaha představeného vyřešit situaci v diecézi nebo vyřešit osobní situaci některého z účastníků dění (který třeba ani v tomto modelu není jmenován), o níž ale on sám nechce mluvit.

Situace může být dána tím, že biskup či představený zvážil, jak které společenství a člověk dané přesuny zvládnou, anebo něco při zvažování zcela neodhadl a něco se mu nepodařilo vysvětlit nebo to vysvětlil nešikovně. Pokud bychom našli pro situaci pochopení, je otázkou, s kým a jak o věci mluvit – s odcházejícím knězem, zda je možné a zdravé, aby nějak pomohl; s novým knězem, zda je možné najít způsob, jak si ve farní obci v křesťanském životě vzájemně pomáhat; s biskupem, zda je schopen pochopit, že jsou na něj lidé naštvaní, a přesto je ochoten hledat k nim cestu.

Každopádně je škoda rušit dobré aktivity. Časem se může ukázat, že i když je nový kněz sám organizovat nebude a ani toho nemusí být schopen, nebude bránit, když se o ně bude starat někdo jiný. Popsaná situace se po čase může ukázat jako požehnání, když farníci zjistí, co dokážou sami, ačkoliv tam není kněz, který by věci „rozjel a pořádal“.

Místní a přespolní – našinci a cizinci

Farnost se skládá z více vesnic a lidé ze sídelní obce jen neradi přijímají obyvatele z obcí okolních, chovají se vůči nim povýšeně. O služby kolem kostela se dělí sami a přespolní mezi sebe nepustí, pak je ovšem obviňují, že všechna starost zůstává jen na nich – místních.

Nechce se mi věřit, že by se všichni místní ke všem přespolním chovali povýšeně, nepustili je mezi sebe a pak je obviňovali. Popis situace ze života farnosti zmiňuje pouze služby kolem kostela a předpokládá asi docházení do kostela.

Pokud by tomu tak bylo, není otázkou snad toto napětí, ale čím žije farní obec. Pokud žije i něčím jiným, a to jak pro sebe sama (kultura, výlet, pouť, tábor dětí, farní den), tak pro své okolí (starost o potřebné, charita, obecní aktivity…), zkušenost ukazuje, že při společné práci na sobě lidé začnou objevovat i jiné hodnoty než místo bydliště. A třeba se mezi lidmi ze sídelní obce najde někdo, kdo bude umět přespolní pozvat, zapo.
jit.

Ve sbírce je málo, nebo dost?

Kněz má dojem, že lidé málo přispívají do kostelní sbírky, a vyzývá je ke štědřejším darům. Lidem se ale zdá, že už tak se sbírky na konkrétní účely vyhlašují až příliš často, takže být velkorysejší při mimořádných sbírkách pro kostel si prý už nemohou dovolit.

Kněz „má dojem“ a lidem „se zdá“. Naše dojmy a zdání se asi budou lišit. Člověk je tvor společenský, z toho plyne i potřeba si své pojmy a zdání sdělovat, ozřejmovat, vzájemně sdílet, vysvětlovat a umět si dát najevo, že vysvětlované poslouchám a snažím se chápat. Otázka peněz patří zpravidla mezi citlivé otázky, jakékoliv společenství se sdělování a slaďování v této otázce nevyhne.

Na situaci pak kromě pohledu sociologicko-psychologického můžeme nahlížet pohledem teologickým a ptát se, jak žije farní obec, včetně uvedeného kněze, společenství Kristovy církve. Situaci můžeme nahlížet také pohledem církevně-právním, který v každé farnosti předpokládá (sice nereálně, ale zato jednoznačně) ekonomickou radu, jež pomáhá knězi ve správě majetku farnosti, kam patří i otázka farních sbírek.