Vydání: 2018/46 Drony skenují dřevěné kostely, 13.11.2018, Autor: Jana Praisová

„Přál bych to každému knězi,“ vypráví P. Leoš Ryška, farář a zároveň ředitel TV Noe, o lidech, kteří mu pomáhají s provozem farnosti. „Nemusím se starat o nic, co není kněžské. Připravuji lidi na svátosti, uděluji je, zpovídám, sloužím mši svatou, křtím – a to je moje radost, že mohu být lidem blízko. Při práci, kterou dělám, ani nemohu mít farnost, v níž bych neměl oporu,“ uznává vytížený kněz. Před jednadvaceti lety přišel nastálo na místo, kde lidé neříkají: „Mělo by se“, ale: „Pane faráři, my uděláme. Co si o tom myslíte.“ Stejným způsobem přišel v roce 2005 P. Leoš ke „své“ současné kostelnici.
Nemáme kostelnici... Ale máme!
„Spadla jsem do toho jako sekera do studny,“ usmívá se energická kostelnice Milena Podhorányiová, pro kterou služba začala ve chvíli, kdy nečekaně odešla na věčnost její předchůdkyně. Ta ještě v sobotu chystala kostel na svatební mši a druhý den zemřela. „Paní Milenka, jak jí lidé říkají, přišla na mši a já jí říkám: ‚Nemáme kostelnici‘, a ona odpověděla: ‚Máme, však mě tu vidíte.‘ Nabídla se bez nějakého přemlouvání, abych neměl žádnou starost. Tak to tady chodí, lidé mají takovou lásku ke kostelu, že se prostě automaticky starají,“ prozrazuje P. Ryška.
Paní Milena měla zkušenost pouze s úklidem a výzdobou a ze dne na den byla postavena před novou životní výzvu. Té se chopila s energií sobě vlastní, i když to ze začátku nebylo jednoduché. „Také jsem dělala chyby a učila se za pochodu,“ vypráví. „Třeba jsem nachystala ornát nesprávné barvy. Připravila jsem ho podle liturgického kalendáře, ale nevšimla jsem si poznámky pod tím, že v ostravsko-opavské diecézi je zrovna barva jiná. To by mohl říct otec Leoš, co všechno jsem provedla,“ říká a dodává, že nejtěžší chvíle pro ni byly, když její opora Petr Kudela, který vede ministranty a stará se o technický stav a opravy kostela, pracoval jako poslanec v Praze a ona se neměla „koho zeptat“.
Profesionální deformace a tulipány v ledničce
„Když začne mše svatá a já vím, že je všechno, jak má být, uleví se mi,“ konstatuje paní Milena. V pořádku musí být všechno od úklidu po samotnou přípravu na liturgii. „Někdy zjistím, že je třeba ubrus trochu nakřivo nebo koukají zpod koberce kabely od mikrofonu, pak se rozhlédnu, jestli je v kostele už hodně lidí nebo mohu vstát a jít to napravit,“ prozrazuje precizní žena svou profesionální deformaci.
Nejtěžší pro ni je, když do farnosti kvůli nepřítomnosti P. Ryšky přijde sloužit cizí kněz, u kterého nezná jeho očekávání. Nejen tehdy je ráda, když je na mši i Petr Kudela, protože pak se prý „dá ledacos zachránit“.
„Když je potřeba, stačí zavolat a paní Milenka přijde, odemkne a postará se o veškerou výzdobu. To já neřeším. Ptává se mě: ‚Otče, a mohou být taková kvítka nebo jiná?‘ Říkávám jí, aby to udělala, jak myslí, že tomu rozumí lépe,“ popisuje spolupráci s kostelnicí P. Leoš Ryška. Paní Milena se řídí nejen svým vkusem, ale i roční dobou. „Od jara do podzimu beru květiny ze zahrady podle toho, co zrovna začne kvést,“ líčí kostelnice a pokračuje: „Mám vícekvěté karafiáty, kanadské hřebíčky a ty kvetou v jednu dobu. Kdyby to kvetlo postupně, je pořád něco. Tulipány vám odkvetou během týdne. Loni jsem je měla skoro tři týdny v ledničce. Jak ukázaly barvu, nařezala jsem padesát květů, zabalila konce do vlhkých novin, zbytek do suchých a měla jsem je v přihrádkách naskládané a brala je do kostela, jak jsem potřebovala.“
V květinách se Milena Podhorányiová opravdu vyzná. Svědčí o tom například žádost jedné budoucí nevěsty, která když uviděla vazbu květin před oltářem, prosila kostelnici, aby jí uvázala svatební kytku. S náročnější výzdobou, třeba na Velikonoce a Vánoce, paní Mileně pomáhá dcera, která je zahradnice.
Kostelnická štafetová předávka
Díky své službě je často v kostele sama – a jak říká, ty chvíle jsou pro ni důležité. „To je pohoda. Přijdu, chvilku si poklečím, no a pak už lítám,“ přemítá. O velikonočních svátcích musí do chrámu chodit každý druhý den dolévat vodu kytkám. Ale z liturgických období má raději Vánoce, které mají pro ni svou zvláštní atmosféru. „Je tam sice víc práce, ale mám je ráda i proto, že trvají déle. Je to sice šrumec, protože to máte úklid na Štědrý den a pak několik dní bohoslužebného provozu. Kolikrát se stalo, že jsem vysávala ještě přede mší svatou,“ dodává.
Kostelnickou štafetu, kterou nesla po stovky dobrovolnických hodin více než 13 let, se rozhodla kvůli zdraví předat dál. Dělá to postupně a pomalu. Nechce, aby někdo další zažil tak složité začátky jako ona. A heřmaničtí farníci vědí, že když jejich předkové, kteří byli daleko chudší, postavili kostel, oni – daleko bohatší – jsou povinni se o něj starat.