Ejhle, Hospodin přijde!
Vydání: 2004/48 Přichází advent, 20.11.2004, Autor: Jan Paulas
O adventním setkávání s Bohem
Dlouhé a mrazivé zimní
večery, neopakovatelná atmosféra adventu, možná i vtírající se vzpomínky na
dětství – to všechno člověka doslova provokuje k tomu, aby se sebou zase začal
dělat něco duchovního. U někoho se to může projevit náhlou touhou dát si nějaké
bohumilé předsevzetí, nejlépe týkající se zintenzivnění duchovního života. Ale
každá taková touha narazí na problémy – vnější i vnitřní. O nich jsme si na
prahu adventu povídali s převorem Břevnovského kláštera, benediktinem Prokopem
Siostrzonkem.
Myslíte si, že v těchto dnech skutečně lidi napadne, že by měli
něco dělat se svou mnohdy skomírající modlitbou? A proč zrovna v tuto
dobu?
Začneme-li dnes mluvit o problematice modlitby a
duchovního života vůbec, mnohý člověk asi namítne: „Jak se můžete zajímat o tak
odtažité skutečnosti, když je celý svět zmítán válečnými konflikty a hrozbou
terorismu, řeší se problémy hladu a civilizačních nemocí... to jsou nosná
témata!“ Já si myslím pravý opak: jsme-li zmítáni mnohými problémy, pak je právě
proto potřeba mluvit o tom, co je svět schopno podržet. Nynější papež ještě jako
krakovský arcibiskup napsal jednu z nejhezčích definicí modlitby: „Modlitba je
reakce na tajemství, jaké v sobě nosí svět“.
Často však narážíme ve všedním životě na problém vůbec se k
modlitbě dostat...
U kořene těchto problémů vidím neustále se
opakující model známý z biblického vyprávění o prvním hříchu člověka. Had, ďábel
(což bychom snad také mohli přeložit „intrikán“) přichází s rafinovanou otázkou:
„Bůh vám zakázal jíst?“, která zasévá semínko pochybností. Jak reagujeme na
„zaručené zprávy“ typu: „Víš, co o tobě říká XY?“ Dost často se onomu XY začneme
vyhýbat, místo abychom se ho přímo zeptali a ujasnili si vzájemné vztahy. I
biblický člověk podlehl takovým intrikám a výsledkem bylo: „...i ukryli se
člověk a jeho žena před Hospodinem.“ (srov. Gn 3,8).
Když máme den doslova
nabitý množstvím povinností a něco z toho snad můžeme vypustit, co nás jako
první napadne?
Především modlitba. Řekneme si, že Bůh naši zaneprázdněnost jistě
pochopí. Možná už ani nic dalšího nevypustíme!
Ano, modlitba je
prostor tak úzkého kontaktu mezi člověkem a Bohem, že ho má ďábel neustále „na
mušce“. Ten nám proto „promíjí“ i dobré skutky, lásku k bližnímu, ale modlitbu,
tu nám „nepromine“ nikdy. A když se konečně přinutíme modlit, začne se nám
modlitba jaksi vymykat z rukou. Můžeme mít dokonce pocit, že děláme něco, co od
nás zrovna Bůh nechce. To úzce souvisí s tím, co vlastně od modlitby
očekávám.
A co můžeme od modlitby očekávat?
Lidé čekají od
všech úkonů duchovního života především vnitřní svobodu, harmonii, očišťující
pocit, pokoj. V těchto hodnotách však není žádný vztah! Jsem tam jenom „já“,
který něco konám, abych něčeho dosáhl. Dost často chápeme modlitbu a všechny
jiné úkony duchovního života jen jako jakousi psychoterapii anebo techniku,
která mi má něco přinést. Dokonce bych se to u některých případů odvážil nazvat
zneužitím Boha ke svým vlastním cílům.
Jak tedy správně postupovat?
Myslím, že jedním z
nejhezčích biblických obrazů modlitby je „neproduktivní“ Marie, která nejenže
Martě nepomáhá, ale ještě sedí nečinně u nohou Mistra a naslouchá jeho slovům,
zatímco ubohá Marta musí kmitat v kuchyni (srov. Lk 10,38-42). Tatáž Marie
několik dnů před Pánovým utrpením vylije na jeho nohy nádobu drahocenného oleje
a utře je svými vlasy. Přitom si vyslechne nepěkné narážky typu: „Mohlo se to
využít lépe!“ Ta narážka vyšla z úst Jidáše, který ovšem nemyslel na chudé,
ale na sebe (srov. Jan 12,1-8)! Pokud se nám někdy zdá čas vyplněný modlitbou
jako neproduktivní, je to možná proto, že jsme zapomněli na základní význam
modlitby: jde o projev vztahu k Bohu! A také o projev bázně před Bohem.
Máme se snad Boha bát?
To rozhodně ne! On nás
miluje a chrání jako otec - můžeme mu důvěřovat. Ale některé děti - právě proto,
že příliš spoléhají na rodičovskou dobrotu a něžnost - jsou vůči svým rodičům
nezdvořilí. Jednají s nimi jako se sobě rovnými, nebo dokonce méněcennými, jako
s někým, koho se není třeba vůbec obávat, protože všechno promine. Ať udělám
cokoliv, stejně mi vždycky projde! A vůči Bohu jednáme mnohdy stejně. Nemodlíme
se, nebo se modlíme špatně, v duchovním životě propadáme lenosti, náladovosti,
ale říkáme si: „Nač si dělat násilí, Bůh stejně všechno odpustí.“ Bez bázně si
můžeme udělat z modlitby jen jakýsi „výměnný obchod“ - já obětuji chvilku času,
a ty dáš to či ono. Pak se nám teprve zdá, že modlitba „něco vynesla“ - ale to
je omyl!
Můžeme se vůbec naučit správné modlitbě?
Tomu se
učíme celý život a nikdy nebudeme u konce. Někdy se mi zdá, že se modlíme
stylem: „Pane Bože, mám velmi krátkou ruku, ty ji máš rozhodně delší, prosím tě,
sáhni mi pro to či ono!“ Vzpomeňme na Ježíše v Getsemanské zahradě. Také neprosí
jen o to, aby ho minul „slíbený“ kalich – přitom jako člověk by to rozhodně
uvítal! Jeho modlitba však vychází ze základního postoje: „Ne má, ale tvá vůle
ať se stane...“ (srov. Lk 22,42). Modlit se znamená stát před Bohem jako před
skutečným Pánem, a ne jako před prodloužením mé ruky!
Není hlavním problémem našich modliteb nedostatek
vytrvalosti?
Určitě se tento nedostatek projevuje. Moc se mi
líbí jedno židovské vyprávění o rabi Josefovi, který se na přání svých věřících
modlil o déšť. Bezvýsledně. Lidé tedy přišli za rabi Akibou. Ten se pomodlil a
pršelo. Všichni to považovali za zázrak, ale Akiba jim vyprávěl tento poučný
příběh: „Jeden král mě dvě ženy. Jednu miloval prostým způsobem, ale druhou
miloval nesmírně! Když přišla ta první s jakýmkoliv přáním, ihned je beze slova
splnil. Když přišla ta druhá, kterou miloval nesmírně, nesplnil ji okamžitě to,
oč prosila, ale vždy chtěl, aby u něj zůstala. V maximální míře prodlužoval
setkání, aby se mohl těšit její přítomností.“
Teď to vypadá jako by nás Bůh potřeboval, naši
modlitbu...
Je tomu právě naopak. Dovolte mi malou vzpomínku na
jednoho profesora v Krakově, který byl znám jako znalec čaje. Často k sobě zval
své studenty a mnohá kolokvia probíhala u šálku čaje, který pan profesor
podával. Během jednoho setkání do sebe jistý student připravený čaj doslova
vylil. Pan profesor se na něj osopil: „Pij to, blbče, pomalu – je to moc dobrý!“
Myslím, že o to při modlitbě jde, abychom si doslova vychutnali význam této
chvíle. Mnohé krásné a hodnotné věci si prostě musíme doslova „vysedět“, abychom
pronikli k jejich hloubce. A to je význam Ježíšovy výzvy: „Proste, a
dostanete.“
Přesto se mi tolikrát nechce prosit, modlit
se...
Na to při rozhovorech s mladými lidmi namítám: „Když
budete rodiči a v noci vám bude dítě plakat, vstanete k němu?“ „Určitě,“ zní
jednoznačná odpověď. „A myslíte si, že se vám pokaždé bude chtít vstát? Nebylo
by lepší si dát vatu do uší, aby vás dítě nerušilo?“ - „To rozhodně ne, musíme
vstát!“ říkají. „A proč?“ – „Protože je to naše dítě a máme je rádi!“ Ano, z
lásky děláme i to, do čeho se nám nechce. Nevadí, že se nám nechce, důležité je,
že začneme. A toto mohu říci i Bohu: „Vidíš, jak se mi dnes nechce, a přece je
to pro mě tak důležité, že jsem zde...“ A v té chvíli začínám chápat tu
nejhlubší duchovní rovinu v sobě, kde se setkávám s Bohem. Jak to řekl kdosi
moudrý ve středověku: „Bůh nás často navštěvuje, jenže my nejsme doma.“ Snad
aspoň nyní v adventu doma budeme!
Mnoho lidí preferuje modlitbu vlastními slovy, ale neví si rady s
modlitbou, která je pevně formulována – ať už se jedná o známé modlitby
(Otčenáš, Zdrávas Maria aj.) anebo slova žalmů.
Pomohl bych si
přirovnáním k hudbě. Ta je precizně zachycena a zapsána notami. Ovšem samotný
precizní notový zápis nestačí: každý hráč ty samé noty zahraje trochu jinak –
proto jsou pořádány různé festivaly a soutěže, kde zaznívají stále tytéž
skladby, a přece každý hráč vloží do stejných not své srdce, svůj cit, svůj
výraz. Pevně stanovené modlitební texty jsou takovou „partiturou“, kterou musím
nechat zaznít svým vlastním osobitým způsobem, i když je to zdánlivě „stále
totéž“. Nejde o vnější patos, ale o vnitřní přijetí srdcem.
Vzpomínám si na
svědectví člověka, který měl možnost žít několik týdnů v komunitě sester Matky
Terezy. Spolu s nimi pracoval a také se modlil. Odpoledne byla v denním řádu
adorace před Nejsvětější svátostí. Všichni se těšili, že bude konečně chvíle
ticha, možnost si v klidu před svatostánkem odpočinout od ruchu dne. Jenže ticho
v průběhu půlhodinové adorace bylo snad jen minutu. Poté sestry otevřely své
vlastní modlitební texty psané a rozmnožované na psacím stroji a začaly se
modlit jednu modlitbu za druhou: různé litanie, střelné modlitby, zpěvy a zase
litanie... celou půlhodinu! Host vyšel z kaple rozhněván. Teprve později si
uvědomil, že v případě sester se jednalo o hlubokou modlitbu, že jsou opravdu
kontemplativní osoby: vstávají ráno ve čtyři, v pět už jsou připraveny jít do
práce, celý den nemohoucím lidem čistí obydlí, ošetřují je, navštěvují hospice –
jsou stále na nohou. Kdyby měly zůstat půl hodiny v tichu, postupně by usnuly.
Chtějí zůstat v myšlenkách u Pána, a proto používají ustálené ústní modlitby. I
tak může vypadat hluboká kontemplace, tedy přebývání u Pána!
Řada lidí má podobné problémy se mší svatou, v jejímž průběhu zní
mnoho slov a stále stejné pasáže. Je vůbec možno se na jednotlivá slova
soustředit?
Když jdeme na koncert filharmonie a zaposloucháme
se do některé ze symfonií, tak si ji také po prvním vyslechnutí nepamatujeme.
Ani to neočekáváme. Ale zůstává v nás prožitek, určitý pocit vnitřní očisty. A
tak podobně, jako se noříme do poslechu pěkně provedené hudební skladby, se
musíme ponořit i do naslouchání slovům Písma či modlitby.
Myslím, že je v mnohých z nás zakořeněn jakýsi podivný způsob
moralizujícího křesťanství, které kvalitu víry poměřuje schopností vnímat a
porozumět každičkému slůvku modlitby či liturgie. Je to vůbec v lidských silách?
Rozhodně ne, ale vždyť se ke všem slovům můžeme znovu vrátit! A
kolik máme před sebou ještě (dá-li Bůh) adventů či Vánoc s jejich podnětnými
bohoslužbami, které nás mohou novým způsobem oslovit, vnitřně očistit, vlastně
neviditelně formovat. Jedna stará cisterciácká tradice říká, že Bůh miluje noc.
Miluje ji proto, že mniši spí a konečně se přestávají zabývat sami sebou, a tak
Bůh může působit, aniž bychom ho „rušili“. Dokud je člověk soustředěn na sebe,
může zamknout před Bohem dveře. Bůh nás proměňuje ve chvílích, kdy to ani
nepozorujeme. Mše svatá i každá společná modlitba je takovým prostorem, v němž
mám možnost zapomenout na sebe, a tím umožnit Bohu, aby působil.
Společná ústní modlitba je tedy takovou šancí, která člověku
dovolí na chvíli opustit egoistické zaměření na sebe...
Zvláště
je to důležité ve chvílích, kdy máme něčím rozbolavělé srdce, prožíváme nějaké
problémy, které na nás doléhají a zdánlivě se nedokážeme ani modlit. Když v
takové chvíli např. člověk začne odříkávat zdánlivě stereotypní růžencové
„zdrávasky“, najednou ho ten proud unáší, a on na chvíli zapomíná na sebe a je
otevřen netušeným způsobem Bohu.
To znamená, že i člověk žijící mimo zdi kláštera by vlastně mohl
být člověk hluboce kontemplativní?
Dnešní člověk se bojí, či
lépe řečeno nerozumí slovu kontemplace. Považuje to za něco vymykajícího
se reálnému světu, za něco, co náleží jen k životu vybraných světců. Slovo
kontemplace je od latinského contemplari, což znamená doslova „být v
chrámu“. A být v chrámu znamená modlit se a přinášet oběť. Jedná se tedy o
nasměrování života k Bohu. Já bych se nebál ani slova extáze – není to nějaký
úlet, ale doslova to znamená „stát mimo sebe“, „vyjít ze sebe“. Neznamená to
opustit tělo, ale vynaložit úsilí, které dokáže překonat moji lenost, moji
nechuť. Přijdu do kostela, přijdu do tiché místnosti a řeknu: „Pane, strašně se
mi nechtělo, ale vím, že je to důležité, proto jsem přišel.“ To je extáze! První
křesťané užívali tato slova pro ty nejobyčejnější skutečnosti duchovního
života.
Modlitba je reakce na tajemství, jako v sobě nosí svět.
Sdílet článek na: