26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Důležitý je důvěrný vztah s Kristem

8. 1. 2014

|
Tisk
|

Ze sedmi svátostí je právě eucharistie tou nejčastěji přijímanou. Jak eucharistii správně rozumět a co pro život věřícího znamená, jsme se zeptali známého autora duchovních knih, karmelitána P. VOJTĚCHA KODETA.

Vydání: 2014/2 Tři králové vyrazili do ulic!, 8.1.2014, Autor: Jiří Gračka

Téma: Rok eucharistie

Pro církev jako společenství je eucharistie jakousi základní svátostí – k setkávání věřících i ke slavení všech ostatních svátostí dochází nejčastěji při mši svaté. Proč je právě eucharistie pro církev tak důležitá?

Eucharistie a její slavení jsou pro nás tak důležité, protože je to neustále trvající zpřítomnění Ježíšova života a všech jeho tajemství. Je to zpřítomnění jeho vtělení, jeho oběti za nás, jeho zmrtvýchvstání, stálé zpřítomnění jeho služebné lásky vůči nám. Skrze účast na eucharistickém slavení se smíme ustavičně spojovat s Ježíšem a zakoušet jeho nejdůvěrnější projevy lásky. Kdybychom ke svému životu zde na zemi eucharistii nepotřebovali, Pán by ji pro nás neustanovil. Náš Pán vykonal tento největší ze všech svých zázraků také proto, aby s námi mohl být co nejúžeji spojen a aby nám byl takto posilou v našem životním zápasu.

Někteří věřící však mají eucharistii spojenou jen s plněním povinností: vědí, že musí být v neděli na mši a alespoň jednou za rok u přijímání. Jak se ochuzují, pokud neusilují o nic víc?

Jako mladý kněz jsem v jedné farnosti na kůru místního kostela našel nápis, že platně se celé mše svaté účastní ten, kdo přijde před kázáním a neodejde dříve než po svatém přijímání. Přišlo mi to tehdy hodně „mimo mísu“ a taky mi to bylo líto. Účast na nedělním slavení eucharistie ve společenství místní církve jistě není tím největším přikázáním. Tím je a vždy bude milovat Boha celým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a ze všech svých sil, a milovat bližního jako sebe sama. Slavení eucharistie pro mne ale může být velikým darem a také vzájemným projevem naší lásky s Ježíšem. Jestli mě Pán zve k prožívání našeho nejdůvěrnějšího vztahu právě skrze slavení eucharistie, je přemýšlení o tom, jestli jsem splnil svou povinnost a kdy je ještě mše platná a kdy už ne, velkým nepochopením tohoto tajemství.

Nemůže v pozadí malého zájmu o přijímání Krista v eucharistii také stát, že věřící této svátosti často vlastně nerozumějí?

Určitě to tak může být. Je otázka, čí je to vina. Většina našich věřících si vůbec neuvědomuje, že zodpovědnost za jejich vzdělání ve víře nenese na prvním místě ani pan farář, ani rodiče, ale oni sami. Kněz to může ulehčit, nebo znesnadnit. Jistě je to ale také nedostatkem zkušenosti. Kdyby byli mnozí naši věřící hlouběji uvedeni do tajemství eucharistie a byli vtaženi více do jeho prožívání, toužili by stále více nejen se o eucharistii něco dalšího dovědět, ale hlavně se s Ježíšem v tomto tajemství setkávat stále víc, zakoušet tak na sobě blízkost jeho lásky a moc Boží k naší proměně a uzdravení.

Asi nejobtížněji se tyto skutečnosti zprostředkovávají dětem. Máte nějaký recept, jak s nimi o eucharistii a proměňování mluvit?

Jsou lidé, kteří to s dětmi umí. Ty je třeba podporovat a dát jim prostor, aby se jim mohli věnovat. Kdybych to měl dětem vysvětlovat sám, určitě bych jim nevysvětloval teologický základ proměnění, ale vždy bych mluvil o Ježíšově lásce k nám, abych probudil jejich touhu na tuto lásku odpovědět. Také bych se nesnažil udělat mši svatou dětem zábavnější. Přílišná snaha udělat ze mše zábavný podnik pro děti je podle mne jen na škodu – jednak to hraničí se znevážením eucharistie a jednak tím těžko můžeme konkurovat zábavným programům, které se dnes dětem nabízejí. Je třeba jednoduchým a přesvědčivým způsobem mluvit o tom, co to pro nás znamená, a snažit se to dětem na jejich úrovni předat. Dát jim okusit ze světa nás dospělých to, čeho si sami nesmírně vážíme a co je pro nás velmi drahé.

Někdy může ovšem taková výchova sahat až k přílišné názornosti. Nejeden věřící si například jako dítě vyslechl poučení, že „do Pána Ježíše se nekouše“. Je to opravdu projev neúcty k eucharistii?

Tyto podivnosti jsou důsledkem jansenismu a nemají se zdravě žitou vírou a slavením eucharistie nic společného. Pán se nám dal za pokrm, a ne za pilulku ke spolknutí. Úcta je záležitost vnitřního postoje. Myslím, že tyto otázky se dnes už moc nevyskytují. Neúctou je přistupovat k eucharistii s nekajícností, ze zvyku a bez lásky.

Hlavní překážkou v přijímání eucharistie je pro katolického křesťana hřích. Podle čeho může věřící poznat, zda ještě „může k přijímání“, nebo už je načase zajít ke zpovědi?

Děti dobře vědí, kdy mají špinavé nebo černé srdíčko, protože jsou upřímné a nekomplikované. Také vědí, že je třeba Pána Ježíše poprosit za odpuštění, protože jen on to může napravit. Kdo je upřímný před Bohem a své svědomí vychovává a nepřehlušuje, dobře ví, kdy stačí, aby sám Pána poprosil o odpuštění, a kdy už má jít ke svátosti smíření.

Jistá omezení na přijímajícího klade i eucharistický půst. Jaká jsou jeho pravidla?

Současná praxe eucharistického postu je velmi prostá. Hodinu před svatým přijímáním se vlastně postí každý, kdo nesvačí ještě ve dveřích kostela. Je to stejně mimo, jako když někdo řeší, kdy je ještě účast na mši platná a kdy už ne. Souvisí to s hlubokým nepochopením tohoto tajemství. Příprava na slavení eucharistie přece nespočívá jen v přesném dodržení eucharistického postu.

Kvůli způsobu, jak eucharistii přijímat, se v minulosti vedly i války. Jak mohla rozdílná svátostná praxe vést k tak násilným koncům?

Všude, kde se živá víra zamění za náboženskou ideologii, vznikají neshody a rozdělení. Dlouhá staletí trvající důraz na přijímání katolíků pod jednou způsobou byl vyvolán nejen praktickými důvody, ale byl také reakcí na zdůrazňování podobojí na straně druhé. Je dobře, že tato praxe byla na koncilu nově nahlédnuta a pozměněna.

Navzdory tomu zůstává právě otázka eucharistie jednou z překážek ekumenismu. Proč nemohou katoličtí křesťané přijímat i v jiných církvích?

Přijímání eucharistie je nejvyšším projevem vnitřní jednoty a toho nejdůvěrnějšího vztahu nejen s Kristem, ale se společenstvím věřících. Bylo by falešné předstírat navenek jednotu, která uvnitř není. Klamali bychom tím sebe i ostatní kolem nás. Je to podobné, jako když se lidé tváří jako manželé, žijí spolu, ale manželé nejsou. Nemožnost přijímat v jiných společenstvích je zviditelnění naší skutečné nejednoty a tato bolest nás má vést k modlitbě a úsilí o jednotu. Nejednota se nepřekoná tvářením se, že není.

Jak je ale zaručeno, že tuto jednotu mezi sebou mají katoličtí věřící shromáždění při mši svaté?

Vnitřní jednotu lze velmi těžko posoudit. Může se stát, že se najdou mezi našimi věřícími různé důrazy na chápání a prožívání eucharistie. Jednota víry by ale měla být splněna. Vnějším vyjádřením této jednoty je Vyznání víry, které se modlíme při každé nedělní mši svaté a o slavnostech. Tuto jednotu víry ale nesmíme zaměňovat s uniformitou. Součástí života katolické církve byla vždy jednota v různosti. Tato různost se ovšem nikdy netýkala obsahu víry, nýbrž různosti ve vnějším projevu, a to i v různém liturgickém slavení.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou