Doufat, když jsou věci beznadějné

Vydání: 2017/1 Denně prokazujte dobro, vyzval papež, 3.1.2017, Autor: Jaroslav Šubrt

O našich malých i velkých nadějích, o tom, že ochablost naší křesťanské naděje souvisí s ochablostí naší víry, a také o naději jako mocné síle k překonávání životních překážek hovoříme s KATEŘINOU LACHMANOVOU, autorkou knihy Kotva naděje.


Křesťanská naděje je daleko větší jistotou než všechny naše pozemské jistoty dohromady. Ilustrační snímek Jaroslav Hodík

Naše mateřština má takové hezké přísloví: „Lepší hrst jistoty než pytel naděje.“ Myslíte, že něco vypovídá i o naší národní povaze?

Tak to slyším poprvé. Nakolik tohle přísloví vypovídá o naší nátuře, netuším. Ale jestli to znamená něco jako „lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“, moc toho neříká ani o křesťanské naději. Ta totiž není něco nejistého, neuchopitelného a přelétavého, právě naopak: křesťanská naděje, která se opírá o Boží věrnost, je daleko větší jistotou než všechny naše pozemské jistoty dohromady.

A co my? Křesťané v této zemi? Může nás naše okolí vnímat jako ty, kteří se „nově narodili k živé naději“ (1 Petr 1,3)?

No právě... Bylo by fajn, kdyby nás takhle lidé vnímali, ale nevím, jestli vždycky mohou – obzvlášť pokud se tak nevnímáme ani my sami. Ale bylo by asi zcestné vynášet soudy o celém našem národě nebo i jen o místní církvi. Víra, naděje i láska se totiž týká srdcí jednotlivců, jen odtud má nebo nemá vliv na širší církev, na národ... A nejde tu jen o prosté součty: kvasu může být v těstě menšina, ale není-li „prošlý“, má sílu prokvasit, a tím pádem „pozvednout“ velké množství těsta. Právě v křesťanské naději je velký potenciál a síla – pro každého z nás osobně, ale i pro celý náš národ.

Nejsme dnes ale spíš svědky určité obecné krize naděje? Sami ji ostatně taky nejednou prožíváme. Kde je podle vás zakopaný pes?

Nevím, jestli lze mluvit o kolektivní „krizi naděje“ (jako i o kolektivní krizi víry a lásky). Ano, společně žijeme v nějaké době a prožíváme tlaky této doby, ale „zakopaný pes“ musí být jinde. Vždyť skutečná naděje nezhasíná v bouři a nesílí v dobách bezvětří, právě naopak: „Naděje znamená doufat, když jsou věci beznadějné, jinak to vůbec není ctnost“ (Chesterton).

Navíc krize není v principu negativní pojem, byť ji jako negativní či bolestnou záležitost zpravidla prožíváme. Krizí se nazývá období, kdy zakoušíme v životě „protivítr“, tříbení, takže po dobře zvládnuté krizi může být víra, naděje i láska ještě mnohem silnější a autentičtější.

Větším problémem než krize je ale zvlažnění nebo zakrnění křesťanů. Jiným obrazem řečeno: nalomení či odlomení ratolesti od kmene (srov. Jan 15), takže míza proudí málo nebo vůbec. Nejenže takovou ratolest všechno ohrožuje a snadno se úplně zlomí, ale už vůbec nemůže být oporou někomu dalšímu – protože není pevně napojena na kmen. Ochablost naděje souvisí s ochablostí víry – víry jakožto životodárného vztahu.

Na jakých základech mají křesťané svou naději budovat?

Na Boží věrnosti, na Božích zaslíbeních. Naděje totiž není jen nějaký povahový optimismus ani pozitivní myšlení, ale zakládá se na skutečnosti, že „Bohu na nás záleží“ (apoštol Petr). Naděje vyvěrá ze živého vztahu s Bohem, opírá se o jeho lásku a věrnost; jejím čerpadlem je „odvážná důvěra“, jak by řekla Terezie z Lisieux.

Jak ale rozumět označení, že je to „božská ctnost“?

Naděje spolu s vírou a láskou patří mezi tzv. božské ctnosti, protože všechny mají svůj pramen v Bohu. On sám nám ve křtu vložil do srdcí zárodky těchto ctností, abychom byli „capax Dei“ (schopni Boha) čili abychom vůbec mohli rozvíjet vztah s ním. Ale aby tyto ctnosti zesílily, dozrály a nesly ovoce, je třeba je „zalévat“ – modlitbou, svátostmi, Božím slovem... ale i častým používáním.

Měli bychom vůbec rozlišovat naději s velkým a malým „n“? V teologii přece platí zásada, že „milost předpokládá přirozenost“. Například nelidské podmínky v Osvětimi taky většinou přežili jen lidé, kteří neztratili naději. Pro ty, kdo se jí vzdali, to zpravidla znamenalo rychlý konec.

Z psychologického pohledu určitě platí, že lidé, kteří mají proč žít, snáze obstojí v těžkých podmínkách. O tom nám hodně pověděl rakouský psychiatr Viktor E. Frankl ve své slavné knize A přesto říci životu ano.

Vy ale asi máte na mysli rozlišení Benedikta XVI. v nádherné encyklice Spe salvi. Jeho rozlišení mi přijde velice důležité. Neboť malé lidské naděje (to, že se blízký člověk uzdraví, že dítě dostuduje, že něco zvládnu...) nám sice pomáhají jít dopředu, ale nikdo nám je negarantuje. Vyjdou, nebo nevyjdou? Možná ano, možná ne, jak říkával medvídek Pú.

Bůh nikde neslíbil, že o naší dovolené nebude pršet, že v naší široké rodině se žádné manželství nerozpadne, že všichni budou mít vlastní děti, že se dožijeme vysokého věku... Ale slíbil nám, že „všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“, že celý náš život bude mít dobré vyústění, když bude zakotven v něm, že jeho církev ani brány pekelné nepřemohou, a i kdyby naše hříchy byly jako šarlat, že zbělejí jako sníh, že on bude s námi až do konce věků, že dá Ducha Svatého těm, kdo ho prosí...

Malými nadějemi se těšíme a motivujeme jen my sami, zatímco velké naděje garantuje náš Pán, svou věrnou, milosrdnou láskou (hebr. chesed): o ně se můžeme opřít jako o skálu. A díky této Naději, která neklame, uneseme i mnohá zklamání našich malých, pozemských nadějí.

Musí být naděje vždycky spojena s nějakým intenzivním prožitkem? Lze si uchovat naději i ve chvílích vnitřní vyprahlosti a malomyslnosti?

Právě tehdy se jí potřebujeme nejvíce chopit. Ne nadarmo je „přilba spasení“ čili naděje součástí Boží zbroje (srov. Ef 6). Krásně to kdesi vyjádřil již citovaný Chesterton: „Existuje pocit, který má co dělat se slibnými vyhlídkami a ránem, ale to není ctnost naděje. Naděje je schopnost být dobré mysli v okolnostech, které jsou zoufalé.“

Ale pozor, nejde tu o nějaké mentální přemety a už vůbec ne o popírání skutečnosti. Vždycky jde totiž o doufání v Boží zaslíbení, takže i tady platí primát Boží milosti: Bůh přichází jako první, on nabízí svou přítomnost, podává svou ruku – a na mně je, jestli ji uchopím, nebo se raději přidržím svých malých, pozemských jistot, či v horším případě pouštím všechno a upadám do malomyslnosti.

Nemůže se ale někdy stát naděje i určitým únikem z reality? Případně nedostatkem odvahy střízlivě se postavit tváří v tvář náročným životním výzvám?

Bohužel my lidé umíme všechno pokroutit, dokonce i nejvzácnější ctnosti. Jestli někdo nehledá práci, ale doufá, že to nějak dopadne, nebo se neučí na zkoušky a doufá, že si s Boží pomocí vytáhne dobrou otázku, nemluvíme tu o naději, spíš o spiritualizované pasivitě, či dokonce lenosti ve zbožném hávu.

Skutečná naděje ale není únikem z reality, naopak: je mocnou silou k překonávání překážek, k proměně skutečnosti. Mnohokrát jsme v dějinách viděli, jak neuvěřitelná díla vykonali lidé s hrdinskou ctností naděje, a to i přes nepřízeň doby a svou lidskou slabost. Z nedávných dějin například Don Bosco, Terezie z Lisieux, Jan Pavel II., Matka Tereza, Abbé Pierre a mnozí další.


Kateřina Lachmanová se věnuje pastoračně-psychologickému poradenství, přednáškové a exerciční činnosti. Externě učí na katolických fakultách v Praze a v Olomouci. Je šéfredaktorkou Karmelitánského nakladatelství a autorkou knih z oblasti křesťanské spirituality.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články



Aktuální číslo 25 20. – 26. června 2017

Chléb života, jenž uzdravuje paměť

„Ať nás tento ‚Chléb jednoty‘ uzdraví z ambice ovládat druhé, z chtivosti hrabat pro sebe, z rozněcování nesouhlasu a ze šíření kritik; ať v nás vzbudí radost...,“…

celý článek


Lidová zbožnost do muzea nepatří

O tradičních podobách zbožnosti ve světě zvýšené mobility, prudce se rozvíjejících informačních technologií a všudypřítomné masové kultury hovoříme s pastorálním…

celý článek


Čínský kardinál proti kompromisům

Kardinál Joseph Zen Ze-kiun SDB, emeritní hongkongský biskup (85), navštívil v uplynulých dnech Prahu. Někdejší člen papežské komise pro otázky čínské církve je na…

celý článek


Milujeme, protože jsme milováni

Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ustanovil v roce 1856 papež Pius IX. na pátek po druhé neděli po Seslání Ducha Svatého. Úctu k božskému Srdci Páně šířila…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay