Vydání: 2016/34 Mariánskými poutěmi vrcholí léto, 16.8.2016, Autor: Václav Štaud

Pěstounské rodiny. Tohle téma se ukázalo jako mimořádně aktuální před měsícem, ve chvíli, kdy zvony salesiánského kostela Panny Marie Pomocnice v Brně-Žabovřeskách radostně zdravily liturgický průvod, doprovázející k primiční bohoslužbě novokněze P. Tomáše Žižkovského.

Pro mnohé ze stovek účastníků slavnosti bylo překvapením, že Tomáš je jedním z patnácti dětí, které jeho rodiče vychovali. Z toho sedm včetně novokněze bylo vlastních a zbývajících osm představovaly děti v pěstounské péči. Řada přátel tak mohla objevit jeden ze zdrojů Tomášovy srdečné, velkorysé povahy. 

„Všichni až na jedenáctiletého benjamínka už jsou dnes dospělí, většina se rozběhla do čtyř světových stran a žijí vlastní životy,“ vypráví maminka Dana Žižkovská. Pedagogické vzdělání ji přivedlo k profesi vychovatelky. Tato odbornost později pomohla spolu s manželovou oporou a Boží milostí, jak sama zdůrazňuje, vydržet situace, o jakých se běžným rodičům nemůže ani zdát. Ale pro lidi, kteří nad velikostí její rodiny nechápavě kroutili hlavou, měla maminka Dana vždy jedinou odpověď, za kterou si stojí dodnes: „Dětí není nikdy dost.“

Chyby jsou zdrojem poučení

Mobil Dany Žižkovské zvoní neustále. A ať je na druhém konci potomek vlastní nebo pěstounský, hovor vždycky začíná něžným oslovením „mami“. „Na nic si nehrajeme, ale pouto k sobě máme všichni. Pěstounská povinnost skončila, já je však budu mít ráda navždy. Především zůstávají v mých pravidelných modlitbách. A jak je to možné, také pomohu. Pozváním na oběd, radou před důležitým rozhodnutím, návštěvou, dovolenou v našem Domě Božího milosrdenství na Vysočině, pohlídáním dítěte,“ vypočítává žena s úsměvem. „Se všemi se ale nestýkáme pravidelně. Život není jednoduchý a každé z pěstounských dětí řeší své těžkosti a ne se vším se touží pravidelně svěřovat. Zvlášť když jde o rozvod, život samoživitelky a v jednom případě dokonce i vězení,“ konstatuje paní Dana. 

Pěstounský příběh manželů Žižkovských začal roku 1990 v doznívající atmosféře sametové revoluce. Když se začaly ve velkém rozdávat podniky, peníze, vliv a moc, oni se rozhodli rozdávat lásku a domov. Nebylo to vůbec snadné, nově konstituované úřady se dopouštěly řady zbytečných chyb. Například věk dětí do pěstounské péče musí odpovídat věku dětí vlastních, aby je mohla rodina přirozeně integrovat. Žižkovští ale k vlastním úplně malým dětem dostávali děti podstatně starší. Většina z nich už dospívala a snažila se realizovat vlastní identitu, což vždy nedělalo dobrotu. Všechny obtíže ale rodina řešila za provozu a nakonec se z omylů mohla při sdílení zkušeností poučit řada nastupujících pěstounů. 

Rodina jako živý organismus

„Žili jsme velmi skromně, ale pěkně,“ svěřuje se paní Dana. „Jedna z našich dcer do své diplomové práce o vztazích pěstounských a biologických dětí využila anonymní výzkum, v němž použila také odpovědi vlastních sourozenců. Když mi je dala přečíst, byla jsem dojatá. Ani stopy po disharmonii či lítosti nad omezeními v tak velké rodině. Všichni naopak napsali, že soužití s pěstounskými dětmi bylo pro jejich život velkým přínosem. A nejmladší syn, který už pěstounské děti v rodině nezažil, vyjádřil lítost, že nemá tolik kamarádů na hraní. Ale stále jsme živým organismem, který se neustále přelévá a mění podle okamžitých potřeb. A Bůh dokáže i naše chyby, omyly nebo věci, které nás přesahují, využít k dobrému a udělat z nich to nejlepší. Pokud mu všechno odevzdáváme s důvěrou. S posilou svátostí, které církev štědře rozdává, jsme překonali všechny potíže, stejně jako jsme se museli vyrovnat s tragickou ztrátou nejstaršího syna. Dnes o něm s manželem mluvíme jako o soukromém lanu naší rodiny do nebe. O to větší radost nám udělalo kněžství syna druhého. Pokládáme je za nezaslouženou milost pro celou rodinu.“

K podnětům a zdrojům Tomášova povolání patří i hluboká víra společenství, které rodinu Žižkovských provázelo a účinně jí pomáhalo. „Ještě na konci totality jsme se zapojili mezi salesiánské spolupracovníky, a sami tak získali širokou rodinu, která nám později s dětmi pomáhala jak materiálně, tak duchovně. Pamatovala na nás mnohá farnost i salesiánská oratoř. Bůh se o nás staral vždy lépe, než jsme si zasloužili,“ dodává maminka.