26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Čisté, pravdivé, nezkreslené

9. 5. 2005

|
Tisk
|

O tom, že měl Vatikánský rozhlas svůj velký význam v době komunismu, není třeba diskutovat. Jaké je ale poslání Vatikánského rozhlasu dnes, kdy mají lidé svobodný přístup k médiím, internet nevyjímaje?

Vydání: 2005/20 Jak se žije ve Vatikánu, 9.5.2005, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Když už se hovoří o Vatikánu, není možné nevzpomenout také Vatikánský rozhlas. Zvláště pak českou sekci, které posledních třicet let kraloval P. Josef Koláček SJ (až do 1. ledna 2002, kdy byl vystřídán P. Jiřím Sýkorou SJ). Právě jemu jsme položili několik otázek:

Když jsem v roce 1990 po dvaadvaceti letech exilu poprvé přijel do Prahy (připravovat první návštěvu Jana Pavla II. v Československu), tak v prvním interview hned na letišti mi novináři položili tutéž otázku. V onom opojení ze svobody po více než čtyřiceti letech komunistické totality, kdy se zdálo, že se otevírají netušené horizonty pro všechny občany, tedy i pro katolíky, jsem ji bral jako lehký bod rapírem při šermu. Omezil jsem se na zdůraznění hlavních cílů Radia Vatikán: šířit hlas Svatého otce (tedy jeho myšlenky, rozhodnutí atd.) a magisteria (učitelského úřadu církve) a co se týče oblasti zpráv a informací z katolického světa, tam můžeme doplňovat, nač domácí produkce nestačí nebo nemá prostředky.

Zakrátko jsem ale zjistil, že navzdory veškeré svobodě a možnostem zůstáváme hlavním pramenem spolehlivé náboženské informace a že katolíci, navzdory všem slibům, nemají v masmédiích takové možnosti jako „ateistická většina“, že přetrvává (i když oslabeně) jejich vyhošťování na okraj společnosti, podle marxistické zásady „náboženství je soukromá záležitost“. Laický přístup k informaci o životě církve a křesťanů - a zvláště o pravdách víry a zásadách morálky - má sklon příliš se zaměřovat na senzace, skandály a mimořádnosti. To vede ke zkreslování a manipulaci. Přidá-li se k tomu špetka nebo pořádný „nášup“ ironie, škodolibosti a typicky českých předsudků, jež někdy končí tím, že se z církve a z katolíků dělá oblíbený terč, ne-li fackovací panák, pak se není co divit, že vliv našeho radia jako zdroje původní informace roste. Kardinál Vlk to jednou vyjádřil nadsázkou: „Chci-li se dovědět, jak žije církev v Čechách a co je nového v pražské arcidiecézi, poslechnu si Vatikánský rozhlas.“

Uvedu k tomu dva příklady: kolem roku 1975 se v Itálii, a zvláště v Římě, už nahlas uvažovalo, zda se má zrušit vydávání katolického deníku Avvenire. Měl totiž přes sedm miliard lir dluhů a nevalnou úroveň. Pavel VI. se rázně postavil proti. Ze svého majetku po rodičích zaplatil dluh a předal vedení redakce do rukou tehdy „podezřelému“ hnutí Communione e Liberazione. A dnes je Avvenire autoritativním hlasem italských katolíků. Svou úrovní není nijak pozadu za předním milánským Corriere della Sera. Každý den přináší čtyři větší a tři malé komentáře k palčivým otázkám dne, nadto profesionálně bohaté zpravodajství ze života křesťanů - ne jenom vraždy, krádeže, loupeže, znásilnění, podvody, bezuzdné politikaření a tunelování!!!

Týž Pavel VI. rozhodl o vydávání týdenních čísel Osservatore Romano ve španělštině, němčině, angličtině, polštině, francouzštině a portugalštině. Na námitky: „Ale vždyť mají neomezený přístup k informacím ve svých zemích!“ - odpovídal: „Potřebují však čisté, pravdivé, nezkreslené!“ A měl pravdu. Mohl uvádět příklady manipulace zpráv a ovlivňování veřejného mínění, třeba jen zamlčováním nebo šířením předsudků, stereotypů, polopravd. Tehdejší substitut Státního sekretariátu mons. Benelli (pozdější kardinál z Florencie a jeden z „papabilů“ při volbě Jana Pavla II.) to potom rozjel na plný plyn. A do roka byly vidět blahodárné účinky, které daly za pravdu Pavlu VI.

 

Vatikánský rozhlas je svou skladbou blízký především zasvěcenějším, věřícím posluchačům. Neměl by ale v dnešním sekularizovaném světě uvažovat i o tom, jak se přiblížit k těm, kdo cestu k Bohu hledají?

Zaujal mě závěr vaší otázky. Já bych tam raději uvedl: „...kteří hledají cestu k pravdě“. A neodbytně se mi vtírá úryvek ze Skutků apoštolů (17,16-34) o kázání Pavla v Aténách a srdce mi skanduje: „Jakmile uslyšeli o vzkříšení mrtvých, jedni se tomu vysmívali a druzí řekli: Poslechneme si o tom až někdy jindy.“ Jestliže ono „přiblížit se“ ateistům, postmoderním relativistům, skeptikům, jimž není nic dobré, natož svaté (zde by bylo třeba vyjmenovat téměř nekonečnou řadu odstínů a forem odmítání Boha), má znamenat rozředit pravdu víry na sladký čajíček, zamlčovat nebo odstraňovat tajemství víry či tak dlouho vysvětlovat, až z původní pravdy nezůstane ani zblo, jenom aby to bylo přijatelné materialisticky a hedonisticky smýšlejícím lidem, pak od toho tu opravdu nejsme - i když se dennodenně potýkáme s problémem, aby pořady oslovily i ty, kdo hledají Boha.

 

Když se vy sám ohlédnete za svým působením ve Vatikánském rozhlase, měl jste někdy opravdu konkrétní důkaz, že vaše práce má smysl, že je toto rádio potřebné?

V roce 1991 jsem dával duchovní cvičení pražským bohoslovcům v premonstrátském klášteře v Milevsku. Během nich nám dělal sakristána jeden sympatický, černovlasý, urostlý premonstrát. Poslední den při snídani, už téměř před odjezdem, mi tamní převor říká: „Tuhle vidíte zblízka ovoce své práce,“ a ukazoval na bratra Michala. Ten mi pak během čekání na odvoz vyprávěl svou životní historii. Pochází z čistě ateistické rodiny. Žil v severních Čechách, kde je věřících jako šafránu - po celou tu dobu se s žádným nesetkal. Ale jako vášnivý radioamatér lovil na vlnách „něco jiného, než čím nás krmili komunisté“. 7. srpna 1978 večer se také vydal na lov a ulovil právě naše vysílání, jež bylo celé věnováno úmrtí papeže Pavla VI. Po té čtvrthodince si nahlas řekl: „Konečně jsem to našel“ - a stal se naším pravidelným posluchačem. Asi po třech letech zašel za farářem v Liberci a říká mu, že by se chtěl nechat pokřtít. Udivený kněz vytáhl obočí a říká: „To nejde jen tak. To musíš znát aspoň základní pravdy víry. To bys musel chodit na katechismus.“ Mladý student mu s úsměvem odpovídá: „Ale já to už všechno znám!“ – „Odkud?“ – „Z Vatikánského rozhlasu.“ Tehdy jsme vysílali katechismus pro děti, středeční katecheze Svatého otce a páteční „katecheze“ či duchovní úvahy P. Špidlíka. Ohromený pan farář zareagoval gentlemansky: „Nu dobrá, pojď, já tě hned vyzkouším.“ Zašli na faru a po hodině otázek a odpovědí – byla to taková „střelba od boku“, vyjádřeno rodokapsovým stylem – mu pan farář se šibalským úsměvem a poklepáním na rameno řekl: „Tak tuhle neděli tě pokřtím.“ - „No, a pak mi Pán přivedl do cesty jednoho dobrého premonstráta,“ pokračoval bratr Michal. „Ten mě po čase uvedl do jejich společenství - to víte, že si mě nejdřív pořádně oťukal, protože to bylo v dobách tvrdé normalizace. Pak jsem ještě stačil projít tajným noviciátem a nyní už studuji druhý ročník teologie.“

Takové odměny za svou práci v rozhlase jsem se nenadál.

 

Poslední léta pontifikátu Pavla VI., těch 33 dní Jana Pavla I. a první léta pontifikátu Jana Pavla II. jsem bydlel přímo ve vatikánských zahradách. Byl jsem členem malé komunity jezuitů. Celá ta léta mě maminka, dokud žila, slýchala při latinské mši svaté, kterou vysílá Vatikánský rozhlas ráno v osm hodin - byl jsem jedním ze tří koncelebrantů. Sloužívali jsme ji v kapli vestavěné do bašty na nejvyšším vrcholu vatikánských zahrad (71 m nad mořem), kterou si tam Lev XII. dal zřídit pro své letní „výlety“ z vatikánského paláce do zahrad, protože byl tehdy vatikánským vězněm. Avšak nejraději jsem chodíval na modlitbu breviáře, na růženec i na večerní osvěžení v horkých, až parných dnech ke kapli Madonny della Guardia. Je postavena pod starými duby, kde je pořádný stín a od moře tam vane téměř vždycky „Ponentino“ - lehký větřík od Ostie. Zdejší sochu Madony věnovali Janované svému rodáku Benediktu XV. (na Petrově stolci byl v letech 1914-1922), který pro ni dal postavit otevřenou kapličku, vlastně jen takovou niku, výklenek jakoby vyňatý ze zdi janovské baziliky. Benedikt XV. se tam často modlíval i procházel, protože byl tehdy také „vatikánským vězněm“. Jak historické a duchovní, tak i přírodní půvaby toho místa mě stále více přitahovaly. Nyní tam už zalétávám jen v myšlenkách.

* * *

Zřízením Vatikánského rozhlasu pověřil papež Pius XI. v roce 1929 Guglielma Marconiho, vynálezce bezdrátového vysílání. První vysílání bylo zahájeno 12. února 1931 radioposelstvím papeže Pia XI. V prvním období vysílal Vatikánský rozhlas pouze latinsky, postupně přibývaly i další jazykové sekce. Dnes každodenní dialog s posluchači pěti kontinentů zprostředkovává 40 jazykových programů, jejichž 200 novinářů 61 národností nabízí všem jak pohled církve na aktuální témata, tak úvahy nad důležitými otázkami dnešní doby.

První vysílání, určené pro celé Československo, se uskutečnilo na žádost arcibiskupa Josefa Berana 22. dubna 1947. V listopadu 1949 pak vznikly dvě samostatné jazykové sekce, které připravovaly a dodnes připravují na sobě nezávislá vysílání.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou