Chceme, aby nás Bůh bral vážně?

Vydání: 2019/41 Církev má třináct nových kardinálů, 8.10.2019

Je vůbec správné, aby se člověk s Bohem „hádal“? Není to rouhavá představa? Písmo svaté nám ukazuje, že „zápasení“ s Hospodinem stojí už u samotných počátků dějin vyvoleného národa. A že Bůh bere člověka v hádce jako partnera.


Jákob je jednou z řady starozákonních postav, které „zápasily s Bohem“. Repro KT

Izraelité odvozují svůj původ od Izraele – Jákoba, syna Izákova a vnuka Abrahámova. Jákob v jistém smyslu ztělesňuje povahu národa, je jakýmsi vzorem života a vztahu s Bohem. Nové jméno „Izrael“, které Jákob od Boha dostal po nočním zápase s ním u potoka Jabok, znamená „ten, který zápasil s Bohem a obstál“ (Gen 32,29). Tento jeho zápas v sobě zahrnuje celý jeho život, požehnání vydobyté tvrdým zápolením s Hospodinem.

Mojžíš, Jonáš, Jeremjáš a další

Jákob není jediná starozákonní postava, která „zápasila s Bohem“. Je více těch, kdo s ním vedli „spor“ a „obstáli“. Stačí si vzpomenout na Abrahámovo smlouvání o počet spravedlivých, který může zachránit hříšnou Sodomu (Gen 18,16–33), na Jonášův protest proti Boží přílišné spravedlnosti (Jon 4), na Tóbitovo a Sářino zoufalství a prosbu o smrt (Tób 3), na Jóbův protest proti Boží nespravedlnosti a další. Zastavme se zde jen u dvou z nich: u Mojžíše a Jeremjáše, představitelů zákona
a proroků.

Mojžíšův spor s Bohem začal již v okamžiku, kdy jej Bůh povolal, aby vyvedl Izraelity z Egypta. Kniha Exodus popisuje rozhovor, který se celý rozvíjí vlastně jen proto, že Mojžíš nechce jít do Egypta. Neustále vznáší námitky: Nejprve chce znát Boží jméno, poté chce znamení pro Izraelce a do třetice tvrdí, že neumí mluvit. Bůh všechny překážky trpělivě odstraňuje: Sděluje mu své jméno, dává mu moc konat zázračná znamení a poskytuje mu k ruce bratra Árona, který bude Mojžíšovým mluvčím. Nakonec Mojžíšovi nezbude, než otevřeně prohlásit: „Pošli si, koho chceš!“ (Ex 4,13). Mojžíš se nebojí před Bohem projevit svůj pohled na věc a tato vlastnost jej bude provázet po celý zbytek jeho života.

Hospodin se na něj za to nehněvá

Hlavní příčinou sporu mezi ním a Bohem je izraelský národ. Izrael si stěžuje na Hospodina a v jeho fyzické nepřítomnosti je terčem stížností Mojžíš. Bůh na reptání lidu reaguje tím, že navrhuje Mojžíšovi vyhlazení národa. Mojžíš doslova uklidňuje obě strany a opakovaně je smiřuje. Spor s Bohem o Izrael zaznívá názorně ve chvíli, kdy lid poruší smlouvu a odlije si zlaté tele. Bůh říká Mojžíšovi, že „jeho“ (tj. Mojžíšův) národ, který vyvedl z Egypta, zhřešil. Mojžíš na to reaguje slovy, že tento lid patří Bohu a z Egypta jej vyvedl naopak on (srv. Ex 32). Mojžíš si v následující kapitole (Ex 33) navíc stěžuje, že sice dělá Boží práci, ale Bůh mu s ní nepomůže. Totéž zopakuje ještě jednou (Nm 11). Současně Mojžíš vícekrát zachrání lid před Hospodinovým hněvem a jistou zkázou, když se mu podařilo Bohu rozmluvit jeho ničitelský úmysl. Mojžíš tedy rozhodně není poslušným, tichým služebníkem, který vykonává přesně to, co Bůh chce a jak to chce. Od Boha přijal úkol se značným váháním – a sice jej plní, ovšem za stálých sporů o to, jak se to má dělat. Hospodin se na něj proto ovšem nikdy nehněvá; baví se s ním a vyhovuje jeho přáním.

Říkal Bohu, co si myslí

O pohnutém a nelehkém životě proroka Jeremjáše toho ve srovnání s jinými proroky víme hodně a jeho kniha obsahuje i několik pasáží s jeho modlitbami (Jer 11,18–12,6; 15,10–21; 17,14–18; 18,18–23; 20,7–18). Tradičně se jim říká „Jeremjášova vyznání“ a odhalují vnitřní boj proroka s Bohem a jeho posláním. Jeremjáš si stěžuje na obtíže, které musí snášet, na nenávist a pronásledování. Protestuje proti danému stavu věcí: „nedral se o to, být pastýřem“ (Jer 17,16), nestál o prorockou službu, ale nechal se k tomu Bohem přemluvit. Bůh jej „přemohl“ (Jer 20,7). Jeho zoufalství nakonec vyústí v to, že prokleje den svého narození (Jer 20,14–18). Tato slova jsou silným protestem proti tomu, jak Hospodin zachází se svým služebníkem, i vyjádřením naděje, že to tak nakonec nenechá. To, že poctivě plnil svou službu, neznamená, že Bohu opakovaně neříkal, co si o ní myslí.

Postavy Mojžíše a Jeremjáše ukazují, že Bůh naslouchá slovům člověka – ať jsou oprávněná, či nikoli – a že rozumí jeho potřebám a bere jej vážně. Ač Bůh člověka nekonečně převyšuje, přichází k němu, naslouchá mu a odpovídá mu jako sobě rovnému. Tyto texty vlastně hovoří o velikosti člověka: ne ve smyslu pyšného zbožštění a povýšení se nad Boha, nýbrž v tom, že ukazují, jak moc Bůh člověka miluje a jak moc jej respektuje. Otázkou je jen to, zda my chceme být bráni vážně a jsme ochotni vejít s Bohem v otevřený, upřímný rozhovor – aby nás bral vážně a mohl nám vyjít vstříc.

ADAM MACKERLE, biblista a proděkan Teologické fakulty JU

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články



Aktuální číslo 4 21. – 27. ledna 2020

Neziskovky roku? Ty, co chrání život

Uznáním pro křesťanské charitativní organizace, které chrání život od začátku do konce, bylo minulý týden udílení cen Neziskovka roku. Uspěla hospicová péče i organizace,…

celý článek


Velehradská pouť za jednotu

Svátek Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, slavili lidé v neděli 19. ledna na poutním místě při mši svaté, kterou celebroval biskup Josef Hrdlička.

celý článek


Poznávat lépe Boha

Blíží se termíny přihlášek na vysoké školy. Desítky lidí se ročně hlásí na studium teologie – denní i dálkové. K čemu vlastně takové studium je? Jde jen o zálibu,…

celý článek


Promodlená služba

Nenápadná budova, úzké dveře a neprůhledná výloha mezi pekárnou a sokolovnou na náměstí v Lysé nad Labem. Nad ní kresba dvou osob, které se o sebe opírají, a nápis…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay