Cesta každého konvertity je nezaměnitelná

Vydání: 2010/12 Konvertité, 18.3.2010, Autor: Jiří Prinz

Teolog, spisovatel a vysokoškolský pedagog P. TOMÁŠ HALÍK zná problémy konvertitů jako málokdo jiný. Jednak proto, že jako rektor univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvátora mnohé z nich doprovodil až ke křtu, jednak také proto, že sám víru objevil až v dospělém věku, a tak zkušenost konvertity prožil na vlastní kůži.

Co mladé lidi, studenty, ke konverzi nejčastěji přivádí? 

Za dvacet let působení u Nejsvětějšího Salvátora mi bylo dopřáno doprovodit na cestě ke Kristu opravdu mnoho mladých lidí, z nich pak část (téměř tisíc) dlouhodobě připravovat na iniciační svátosti církve – křest, biřmování a eucharistii; řádka z nich se nyní už dokonce věnuje kněžskému či řeholnímu povolání. Na základě této zkušenosti tvrdím, že cesta každého je zcela specifická a nezaměnitelná. Bůh je první příčinou, často skrytou za pestrou paletou druhotných „prostředků“. Mnohé přivedou do kostela přátelé a kolegové, často životní partneři. Některé zase přesvědčil pobyt v západní cizině, že být věřícím neznamená být podivínem; hodně lidí přivedly k víře knížky, někoho mimořádné životní zážitky. Často paradoxně velmi nahrává i zcela negativní „image“ katolické církve v české společnosti – mladí jsou nesmírně překvapení už tím, že kněz je „normální člověk“ (už tím „boduje“). Má-li navíc smysl pro humor a pro otevřenou diskusi a setkají-li se ve farnosti s inteligentní a poctivou tváří křesťanství, utrpěný šok může být počátkem „změny smýšlení“. Často jsou také překvapeni, že jim v jedné věci potvrdím jejich dřívější ateistické přesvědčení: ateista často popírá jen svou vlastní představu o Bohu a ten bůh, jak si ho ateisté obvykle představují, opravdu neexistuje a rozhodně není předmětem naší víry.

Co mladé konvertity přivádí právě k vám?

Ke mně přicházejí často proto, že četli mé knihy, slýchají mne v médiích nebo navštěvují mé přednášky na univerzitě. Na počátku bývá třeba jen zvědavost vidět svého pedagoga také v jeho jiné roli. Jedna žena šla „náhodou“ kolem našeho kostela a zaslechla, že při kázání se z kostela rozléhá bujarý smích – požádala žebráka u dveří, aby jí pohlídal psa a šla si to kázání doposlechnout – a už zůstala. Za pět let byla pak u nás pokřtěna a biřmována. Jiný student chodil denně s kolegy do hospody a bylo mu divné, že tam každé úterý mnozí chybějí. A když mu na přímou otázku odpověděli: „To se přece chodí k Salvátoru, to nevíš?“, šel příště s nimi v naději, že pozná nějakou jinou útulnou vinárnu. Místo toho se ocitl v ledovém kostele, ale i on tam našel postupně svůj domov. Bůh je vynalézavý a na nás je pouze to, abychom mu nepřekáželi.

Na které problémy po svém obrácení konvertité v církvi nejčastěji narážejí? 

Snažím se jim vždy už během přípravy vštípit dvě věci: 1. Tak jako v partnerském vztahu po období zamilování (kdy je člověk zamilován spíš do své idealizované představy partnera) musí dojít k určité krizi a pak následuje buď rozchod, nebo skutečná láska (kdy se učí reálně akceptovat partnera, jaký skutečně je), je tomu i ve vztahu k církvi a náboženství. 2. Vždy je vedu k tomu, aby se nefixovali na jednoho kněze a jedno prostředí, ale připravili se na to, že církev má spoustu podob, které – i když člověka někdy dost odpuzují – patří také „do rodiny“ a mohou třeba oslovit zase někoho jiného. Na druhé straně vím, že v počáteční fázi konvertita nedokáže milovat celou církev i s tím, co nezná a čemu nerozumí, ale přirozeně nalezne důvěru především k jednomu knězi a jedné farnosti. Co jsme se za našeho mládí naposlouchali, že do Týna nechodíme kvůli Kristu, ale kvůli P. Reinsbergovi. Podobně se to říkalo o posluchačích P. Urbana za první republiky a mladý sv. Augustin jistě také slyšel – a do jisté míry právem – že mezi katolíky chodí jen kvůli kázáním biskupa Ambrože! Až konvertita dozraje, tato vazba se přirozeně uvolní, ale slyší-li v době „zamilování“ od katolíků pomluvy na „svého“ doprovázejícího kněze a farnost (navíc z vlastní zkušenosti ví, že ty fámy nejsou pravdivé), dojde někdy k názoru, že katolická církev je rozhádaná pavlač netolerantních lidí, s níž nechce mít nic společného.

Jaké pastorační potíže představují konvertité naopak pro kněze? 

Ve fázi prvotního hledání je třeba počínajícím konvertitům věnovat mnoho času a trpělivosti. Snažit se je ničím nepohoršit, vytvořit atmosféru důvěry a otevřenosti, v níž se nebudou stydět vznést jakýkoli dotaz, pochybnost či námitku beze strachu, že by je kněz jakkoliv zesměšnil. Kněz je musí ujistit, že mají právo na své pochybnosti, neznalosti a zábrany, že se nemusí nijak stylizovat. Inteligentní lidé jsou alergičtí na indoktrinaci a manipulaci, je proto třeba solidně argumentovat. A kněz by se neměl bát o svou autoritu, přizná-li, že na nějakou otázku sám dosud také těžko hledá uspokojivou odpověď – naopak, tím je věrohodnější. Ve fázi „zamilování“ a prvotní horlivosti se často někteří konvertité (zvláště labilnější povahy, které v církvi hledají spíš úkryt před životem) stávají „papežštější než papež“. Pro ultrakonzervativnost a militantní katolictví konvertitů, kteří tím překřikují vlastní nejistoty, je třeba mít laskavé pochopení, ale také dbát na to, aby se tato dětská nemoc víry nestala chronickou. Zastydlých neofytů, kteří ustrnuli ve stadiu vášnivé apologetiky prvoplánově a ideologicky chápané víry, je v církvi poměrně dost. Klíčový bývá okamžik krize, v níž jednoduchá schémata narazí na složitost vlastního života. Tam se tito lidé mohou buď ještě více stáhnout do křečovitého sektářství a fanatismu, nebo z nich mohou být po „vystřízlivění“ militantní ateisté a zahořklí kritici církve. V takových chvílích je důležité podat jim pomocnou ruku a doprovodit je k dospělejší a hlubší víře, která unese paradoxy života, církve i víry.

Kde církev v oslovování dnešní společnosti nejčastěji selhává? 

Tam, kde místo myšlení víry nabízí jen otřepané floskule a fráze, tam, kde je na knězi vidět, že za tím, co říká, nestojí jeho vlastní duchovní a lidská zkušenost, že jen „papouškuje“. Tam, kde liturgie je vyprázdněný unavený rituál či podbízivý kýč. Tam, kde místo hledání poctivé odpovědi na opravdu složité mravní a duchovní problémy naší doby kazatel nabízí laciné moralizování a odpovědi jen na ty otázky, které si nikdo kromě něj neklade. Tam, kde se místo „čtení znamení času“, místo inteligentní interpretace biblického textu a náročného stavění mostu mezi světem Bible a světem, v němž dnes žijeme, předkládá jen laciné převyprávění perikopy s omáčkou sladce sentimentální zbožnosti či zakyslého pomlouvání doby a světa, do něhož jsme byli posláni. Tam, kde „mládežnické odbory“ církve, katolické časopisy pro mládež a různá „spolča“ spatřují ideál mladého křesťana v poněkud mentálně retardovaném rozjuchaném katolickém svazáctví.

Čím naopak může církev dnešního člověka nejvíc oslovit? 

Lidskou věrohodností a duchovní hloubkou. Žádné laciné podbízení. Tyto devízy v církvi pečlivě hledejme, a najdeme-li je, rozvíjejme je, važme si jich víc než zlata.

Vy sám jste k víře konvertoval v dospělém věku. Co bylo rozhodujícím momentem vašeho obrácení? 

To byl proces o několika dějstvích. Na začátku bylo mé studium filozofie, četba zejména Chestertonovy Ortodoxie, katolických romanopisců (Grahama Greena, Mauriaca, Bernanose aj.) a stará i moderní duchovní hudba. Výsledkem byla jakási „filozofická víra“ s neurčitou esteticko-politicko-historickou sympatií ke katolicismu, ale stále daleko od „kostelních lavic“; tehdy jsem vlastně neznal žádného praktikujícího katolíka. Pak jsem se „náhodou“ ocitl na kázání P. Reinsberga a léta jsem chodil do kostela opravdu především kvůli němu. Po čase jsem se ho odvážil oslovit a následovala řada let, kdy jsem ho prakticky denně doprovázel domů a mezi spoustami anekdot absolvoval stovky hodin inteligentní katecheze. Pamatuji si, že mne upoutal mimo jiné tím, že chodil zásadně v civilu, ale i jinak se velmi lišil od stereotypní představy o „velebném pánovi“. Začal jsem si uvědomovat, že tajemství kněžství leží zřejmě jinde a daleko hlouběji než v kolárku a sladké intonaci. Během těch let jsem začal chodit ke svátostem, ministrovat a přemýšlet o kněžství. Také jsem se postupně odpoutal od P. Reinsberga a poznal řadu dalších vynikajících kněžských osobností a byl jimi formován. Třetí fáze mé konverze proběhla až dvanáct let po mém tajném kněžském svěcení a po letech riskantního intenzivního působení v katolickém disentu. Poznání, že celkový stav církve po listopadu je hodně vzdálený mému očekávání a zkušenostem se zmíněnými velkými a vzácnými osobnostmi, a zejména trpké zkušenosti kolem mého odchodu z pražské teologické fakulty ve mně vyvolaly velkou krizi. Ale ta nakonec přinesla pozitivní obrat v mém duchovním životě a teologickém myšlení, hlubokou inspiraci v mystice (a z ní vycházející teologie) a v postmoderní filozofii, ale také obrat k dialogu mezi náboženstvími a k vlastní literární tvorbě. Dnes vnímám těch pětačtyřicet let s Kristem jako jeden velký proces konverze s fázemi, v nichž jako by se mi postupně ukázaly „tři tváře“ Trojjediného Boha.

Vraťme se ještě k první fázi vaší konverze. Co vás v církvi tehdy nejvíce zklamalo a co vám naopak dodávalo naději? 

Velkým zklamáním pro mne bylo, že se mne v jednom okamžiku nezastal můj biskup, že jsem zůstal sám. Ale celoživotně mi dodává naději zkušenost, že Kristus, když se k němu ve chvíli krize a samoty obrátíme, dokáže v pravý čas změnit prohru ve veliký dar a že opravdu „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“.

Dá se srovnat postavení konvertity v církvi v době, kdy jste konvertoval, a dnes?

Je to v mnohém odlišné, duchovní dění nelze vytrhovat z dějinného, společenského a kulturního kontextu. V konverzi mnohých z naší generace hrál nemalou roli politický a morální protest – byl to kromě jiného výraz nonkonformity a odporu proti státně vnucované ideologii. Instinktivně jsme tíhli ke všemu, co tehdejší režim zakazoval, potlačoval a pomlouval. To, co tehdejší režim předkládal, byla opravdu „Biafra ducha“, nudná vyprázdněnou. A tak někteří hledali v tzv. alternativní kultuře (např. hudební či divadelní), která probleskla většinou v 60. letech a pak se pohybovala na okraji tolerovaného a undergroundu, jiní v politickém disentu a my zase v disentu náboženském (i když jsme se často nezříkali ani těch ostatních forem protestu a „alternativy“). V tom „podzemí“ bylo jistě i hodně romantiky. Proč to nepřiznat? Bůh je dost pokorný a vynalézavý, přizpůsobí se situaci, v níž se člověk nachází – když je člověk ještě nezralý, i jeho motivy jsou pochopitelně nezralé. Církev, kterou jsme si zamilovali a ve které jsem nabídl život jako zasvěcenou službu Bohu a bližnímu, byla církev pronásledovaná, zbavená všeho majetku (i myšlenky na něj) a moci. Mnozí z mé generace konvertitů těžce nesli a nesou vývoj po roce 1989 a vůči dnešní církvi mají velmi kritický postoj. Já jsem se bolestně snažil v této církvi najít své místo a poslání, a díky Bohu se mi to nakonec podařilo. K víře patří odvaha k pravdě, odvaha přijmout stávající realitu jako Boží výzvu, neohlížet se zpátky a nezabarikádovat se ve svých přáních a iluzích.

A dnešní konvertité?

U nich také někdy hraje roli křesťanství jako „kontrakultura“, jako výraz nonkonformity vůči zkorumpovanému cynicko-pragmatickému světu našich vrcholných politiků s ideologií všemocné ruky trhu. Nelíbí se jim pokrytci dopoledne horlící o křesťanských hodnotách a týž večer podvádějící vlastní ženu; požadují od církve odvahu i „nediplomaticky“ nazývat dobro dobrem a zlo zlem. Ale mnohem více u těch, s nimiž se dnes setkávám, hrají už od počátku větší roli motivy intelektuální a spirituální – a na tom, zda potkají své Reinsbergy, Bouše, Zvěřiny, Mandly či Mádry, hodně záleží – zda zůstanou jen u sympatie s jistými polohami katolictví, nebo se stanou opravdu učedníky Páně, budou žít z evangelia, modlitby a svátostí a najdou v naší církvi svůj domov.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay