Vydání: 2005/11 Najít si čas na Boha, 26.3.2005, Autor: Ondřej Tuček

„To se těžko dá vyčíslit, každý týden je to jiné,“ říká Magda, která pracuje jako učitelka, je vdaná, má tři děti (dvě školní a jedno předškolní) a - aby se snad nenudila - působí navíc ve své farnosti jako katechetka. „Každopádně vždycky je to mnohem míň, než bych chtěla i než bych potřebovala. Teď mám na mysli ty klidné chvíle ticha, kdy jsem jen s ním a pro něj. Jinak na časté střelné modlitby během denního shonu a vypjatých situací jsem celkem mistr. A během dne se snažím uvědomit si chvíle radosti a děkovat za ně,“ dodává.

Jak už to tak bývá, děti nám na jedné straně něco berou, na druhé dávají. Magda s Bohem komunikuje i jejich prostřednictvím - například během večerní modlitby se svíčkou. Jenže – jelikož děti na jedné straně dávají, na druhé berou - často prý tyhle půlhodinky pro ni spíš než setkání s Bohem znamenají urovnávání sporů (kdo povede modlitbu, kdo sfoukne svíčku, kdo co přečte - děti jsou ve vymýšlení důvodů hádek velmi tvůrčí). 

„To se pak v duchu uklidňuji, jak si to sama později vynahradím, ale většinou jsem ráda, když si v lepších případech přečtu v posteli pár veršů z Bible a poděkuji za celý den.“

Necháme teď naši maminku na roztrhání zaslouženě odpočívat a podíváme se, jak si ve svém týdenním rozvrhu hledá místo na setkání s Bohem další respondent.

Šestatřicetiletý Matěj pracuje jako úředník. Jeho kolegové ho popisují jako člověka, který je pořád v běhu. Přimět ho k zastavení je prý někdy nadlidský úkol. Není proto divu, že i on má - stejně jako Magda -bohaté zkušenosti se střelnou modlitbou. „Člověk se snaží každé ráno i večer ,ulovit‘ nějakou minutu na modlitbu, ale vynalézavost toho Zlého, jak tento úmysl překazit, a lenost jsou bezmezné. A tak ty chvíle často uniknou mezi prsty,“ říkáMatěj. Naštěstí lze prý cenné minutky ulovit i přes den - v čekárně u zubaře (této příležitosti se mu prý bohužel v poslední době dostává víc, než by si přál), při čekání na zastávce, ve frontě na úřadě (kam se prý i úředník musí někdy chtě nechtě postavit). „Ale střelné modlitby nebo chvilky ztišení nejsou tak výživné, jsou to jen takové ,balíčky rychlé pomoci‘. Slouží k tomu, aby člověk vytrval a na Boha úplně nezapomínal,“ uvědomuje si Matěj. I on se ale prý jednou za čas zastaví a trochu s Bohem probere svůj život: „Dřív se mi dařilo aspoň jednou za měsíc ,uklidit se‘ na půl dne někam do ticha, ale s rodinou už to není tak jednoduché.“

Touto větou otevíránáš rozhovor šedesátník Josef, který pracuje jako autor a organizátor kulturních projektů v oblasti médií. „Rád bych Boží přítomnost pociťoval neustále, a tak i během dne usiluji o co nejčastější komunikaci. Snažím se s ním být v kontaktu i během ,pracovního procesu‘, a svěřovat také své rozhodování do jeho rukou,“ podotýká. „Denně se také snažím číst - nejen Písmo, ale i jiné texty, zkrátka co nejvíc všeho, co vychází,“ dokládá Josef svůj intenzivní zájem o veškeré aktuální dění. To se týká nejen dění ve společnosti, ale také v církvi nebo vlastní rodině: Josef si ve volném čase užívá dědečkovských povinností s prvním vnoučetem.

Půst a advent jsou jakýmisi „nedělemi“ v rámci církevního roku. Jak ale tráví Matěj, Josef a Magda běžný den Páně? Matějova rodina musí představy o každé konkrétní neděli slaďovat - jeho žena totiž do kostela nechodí. Shodují se ale v tom, že neděle má být poklidný den, a tak si například úklid odbydou v sobotu. Jinak chodí s manželkou a malým synkem na procházku, na návštěvu, na výstavu. Když jim má děti kdo pohlídat, vyrazí s manželkou do kina. Večer se snaží najít chvilku na čtení, které má přednost i před televizí!

Josef je také jediný praktikující věřící ve své rodině, ale jeho vyprávění o dnu svátečním, i přes slovní žertování, vyznívá smutněji: „Moje neděle je dělená. Modlitba, mše, četba na straně jedné, a setkání s rodinou na straně druhé - když to tedy dobře vyjde a přijedou k nám i děti. Nepraktikující zbytek rodiny se na mě dívá trochu skrz prsty. Návštěva kostela je ,moje osobní záležitost‘ - dnes již díky Bohu tolerovaná, ale občas komentovaná, takže jsem snahy o společnou návštěvu mše už dávno vzdal.“ Jak říká, sváteční setkání ,velké rodiny‘ je stále obtížnější - liberální společnost podle Josefa nepřináší svobodu, ale odcizení.

Hned úvodní Magdina slova svědčí o tom, že u nich se o poklidné neděli moc hovořit nedá: „Začínáme ji mší svatou hned v půl deváté, takže nějaké vyspávání nehrozí. Líbí se mi, když se povede nastolit slavnostnější atmosféru jako kontrast k ostatním dnům (slavnostní oběd, nějaká návštěva), aby to byla opravdu ,Boží oslava‘ a abychom ji prožili jako rodina pospolu. Často ale zůstane jen u přání,“ dodává lakonicky. Protože mají mši svatou hned ráno, vyrážejí prý často na výlet nebo na celodenní návštěvu. Někdy jsou prý po nabitějším týdnu všichni rádi i za neděli „odpočinkovou“, kdy se nikam nemusí a kdy se po obědě dívají hromadně na nedělní pohádku a zahrají si hru. Jinak ale také dohánějí úkoly do školy, na které se zapomnělo, a „muzicíruje se“ - děti se připravují na pondělní hodinu v hudební škole, což prý bývá někdy hektické. „Myslím, že ještě máme co vylepšovat, než bude možno o naší neděli říct, že jsme ji opravdu světili. Někdy si říkám, že by z praktického hlediska bylo lepší vrátit se k šabatu, aby se pak v neděli daly dohnat všechny resty do dalšího pracovního týdne!“ směje se Magda a zkoumavým pohledem na hodinky dává najevo, že náš rozhovor je u konce.