Benedikt XVI. v bouřích své doby

Vydání: 2017/15 Martin David. Nový pomocný biskup, 11.4.2017, Autor: Martin T. Zikmund

Prudký vítr, déšť, zamlžená obloha, přesto Benedikt XVI. nevzdá původní program a mši svatou slouží venku, jakkoli se našinci může zdát, že celá tribuna se každou chvíli zřítí. To je moje zkušenost ze září 2007 z Mariazell.


Dva papežové, přestože jeden emeritní, je v církvi nová věc, donedávna zcela nemyslitelná. A navíc se vzájemně podporují, respektují a modlí se za sebe. Snímek ČTK

Jeho pevnost nemohla být fyzická, ale síla jeho přesvědčení a charisma jeho učitelského úřadu ho držely i v tomto nečase. Skála v bouři, to je vhodný obraz jeho pontifikátu, neboť oněch bouří bylo víc, zejména duchovních a ideových.

Vzkaz světu islámu

Při své návštěvě rodného Bavorska v roce 2006 byl Benedikt XVI. na každém kroku a z různých stran vítán a přijímán. Mohl se zde cítit opravdu jako doma – a to zejména na univerzitě v Řezně, kde směl zase po dlouhé době zasednout za katedru a proslovit přednášku. Jenže pár vět z jeho brilantní řeči způsobilo v jiné části zeměkoule doslova zemětřesení. Slova byzantského císaře Manuela II. Paleologa o proroku Mohamedovi, která citoval a která odkazovala na Mohamedův příkaz šířit víru mečem, vyvolala tak zběsilou vlnu nesouhlasu zčásti spojenou i s násilím, že nad tím zůstával rozum stát. Bezděky tak Benedikt zjistil, jak nesnadný dialog s islámem bude. Nezalekl se ho však a ještě týž rok navštívil Turecko a dokonce i Modrou mešitu.

Od té doby nepřestal mluvit o nutnosti sepětí víry a rozumu, o nezbytnosti náboženské tolerance a skutečného osvícenství, které nebude kulhat na jednu nohu. Vždyť obojí je důležité – nejen víra, ale i rozum – to je Benediktův vzkaz světu islámu. A nejen rozum, ale i víra – to je zase jeho vzkaz sekularizované Evropě.

Zneužitá dobrá vůle

Další vlnu rozruchu podnítil bezděky Benedikt XVI. sám. Když totiž v roce 2009 sňal exkomunikaci čtyř biskupů sdružených ve schizmatickém Bratrstvu sv. Pia X., způsobilo to skandál v míře nedozírné. Ruku v ruce s tímto papežovým krokem odvysílala totiž švédská televize už dříve natočený rozhovor s jedním z těchto biskupů Richardem Williamsonem z Británie, který v něm popíral holokaust a dokonce prohlásil: „Nevěřím, že existovaly plynové komory.“ Světová veřejnost – a nejen židovské organizace – protestovala a papežova rozvaha byla v té chvíli předmětem dohadů. I když se Bratrstvo oficiálně od Williamsonových názorů distancovalo, přece tato kauza cosi napověděla: že totiž církevní tradicionalisté často vychází z určitých psychických dispozic a tíhnou rovněž k extrémním politickým stanoviskům papež – navíc německé národnosti – tehdy jistě neměl dobré spaní.

Nejzávažnější zkouška pontifikátu ovšem nastala v Roce kněží, který Benedikt XVI. nechal vyhlásit 19. června 2009 při příležitosti 150. výročí úmrtí sv. Jana Maria Vianneye, a její jméno zní: pedofilní aféry. Nic víc než sexuální újma dětem a mladistvým nemohla katolickou církví v západním světě víc otřást. V tomto směru se Benedikt XVI. prokázal jako reformátor, který v žádném směru nenechal nikoho na pochybách, že si je vědom vážnosti situace. Jeho dopis irským katolíkům i personální změny na některých tamních biskupských stolcích prozradily, že má zájem léčit nemoc od kořenů. A následovaly i další kroky.

Víra, láska, naděje

Rád bych připomenul ještě další přínos Benedikta XVI., a ten se týká právě mládeže. Ve víru sekularizace, jakému je vystavena nejen Evropa, naučil mladé lidi se společně ztišit při adoraci Nejsvětější svátosti. V tom katolický dorost digitálního věku dokázal upevnit a zakotvit. Vlastní obnova církve se totiž podle něj neděje formálními změnami ani krátkodechým emocionálním vzepětím, nýbrž přiblížením se Kristu.

Pro jeho čas u kormidla katolické církve je vůbec charakteristické jasné vymezení směru, zaměření na to podstatné, resp. na to nejpodstatnější. Vyjadřují to i názvy encyklik: Deus caritas est (Bůh je láska), Spe salvi (Naděje spásy) a Caritas in veritate (Láska v pravdě).

Jeho sveřepé zaujetí Kristem vysvětluje i jeho odvahu odstoupit z úřadu, když zjistil, že již nemá sílu jej dále vykonávat. Protože dokázal hledět na Krista (o tom tehdy kázal v Mariazell při té strašné bouři), věřil, že Pán církev neopustí a povede ji dále skrze další služebníky služebníků Božích. I tímto posledním gestem prokázal velikost své osobnosti. Bohu díky za něj a všechno nejlepší!

MARTIN T. ZIKMUND
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay