Benedikt XVI. v bouřích své doby

Vydání: 2017/15 Martin David. Nový pomocný biskup, 11.4.2017, Autor: Martin T. Zikmund

Prudký vítr, déšť, zamlžená obloha, přesto Benedikt XVI. nevzdá původní program a mši svatou slouží venku, jakkoli se našinci může zdát, že celá tribuna se každou chvíli zřítí. To je moje zkušenost ze září 2007 z Mariazell.


Dva papežové, přestože jeden emeritní, je v církvi nová věc, donedávna zcela nemyslitelná. A navíc se vzájemně podporují, respektují a modlí se za sebe. Snímek ČTK

Jeho pevnost nemohla být fyzická, ale síla jeho přesvědčení a charisma jeho učitelského úřadu ho držely i v tomto nečase. Skála v bouři, to je vhodný obraz jeho pontifikátu, neboť oněch bouří bylo víc, zejména duchovních a ideových.

Vzkaz světu islámu

Při své návštěvě rodného Bavorska v roce 2006 byl Benedikt XVI. na každém kroku a z různých stran vítán a přijímán. Mohl se zde cítit opravdu jako doma – a to zejména na univerzitě v Řezně, kde směl zase po dlouhé době zasednout za katedru a proslovit přednášku. Jenže pár vět z jeho brilantní řeči způsobilo v jiné části zeměkoule doslova zemětřesení. Slova byzantského císaře Manuela II. Paleologa o proroku Mohamedovi, která citoval a která odkazovala na Mohamedův příkaz šířit víru mečem, vyvolala tak zběsilou vlnu nesouhlasu zčásti spojenou i s násilím, že nad tím zůstával rozum stát. Bezděky tak Benedikt zjistil, jak nesnadný dialog s islámem bude. Nezalekl se ho však a ještě týž rok navštívil Turecko a dokonce i Modrou mešitu.

Od té doby nepřestal mluvit o nutnosti sepětí víry a rozumu, o nezbytnosti náboženské tolerance a skutečného osvícenství, které nebude kulhat na jednu nohu. Vždyť obojí je důležité – nejen víra, ale i rozum – to je Benediktův vzkaz světu islámu. A nejen rozum, ale i víra – to je zase jeho vzkaz sekularizované Evropě.

Zneužitá dobrá vůle

Další vlnu rozruchu podnítil bezděky Benedikt XVI. sám. Když totiž v roce 2009 sňal exkomunikaci čtyř biskupů sdružených ve schizmatickém Bratrstvu sv. Pia X., způsobilo to skandál v míře nedozírné. Ruku v ruce s tímto papežovým krokem odvysílala totiž švédská televize už dříve natočený rozhovor s jedním z těchto biskupů Richardem Williamsonem z Británie, který v něm popíral holokaust a dokonce prohlásil: „Nevěřím, že existovaly plynové komory.“ Světová veřejnost – a nejen židovské organizace – protestovala a papežova rozvaha byla v té chvíli předmětem dohadů. I když se Bratrstvo oficiálně od Williamsonových názorů distancovalo, přece tato kauza cosi napověděla: že totiž církevní tradicionalisté často vychází z určitých psychických dispozic a tíhnou rovněž k extrémním politickým stanoviskům papež – navíc německé národnosti – tehdy jistě neměl dobré spaní.

Nejzávažnější zkouška pontifikátu ovšem nastala v Roce kněží, který Benedikt XVI. nechal vyhlásit 19. června 2009 při příležitosti 150. výročí úmrtí sv. Jana Maria Vianneye, a její jméno zní: pedofilní aféry. Nic víc než sexuální újma dětem a mladistvým nemohla katolickou církví v západním světě víc otřást. V tomto směru se Benedikt XVI. prokázal jako reformátor, který v žádném směru nenechal nikoho na pochybách, že si je vědom vážnosti situace. Jeho dopis irským katolíkům i personální změny na některých tamních biskupských stolcích prozradily, že má zájem léčit nemoc od kořenů. A následovaly i další kroky.

Víra, láska, naděje

Rád bych připomenul ještě další přínos Benedikta XVI., a ten se týká právě mládeže. Ve víru sekularizace, jakému je vystavena nejen Evropa, naučil mladé lidi se společně ztišit při adoraci Nejsvětější svátosti. V tom katolický dorost digitálního věku dokázal upevnit a zakotvit. Vlastní obnova církve se totiž podle něj neděje formálními změnami ani krátkodechým emocionálním vzepětím, nýbrž přiblížením se Kristu.

Pro jeho čas u kormidla katolické církve je vůbec charakteristické jasné vymezení směru, zaměření na to podstatné, resp. na to nejpodstatnější. Vyjadřují to i názvy encyklik: Deus caritas est (Bůh je láska), Spe salvi (Naděje spásy) a Caritas in veritate (Láska v pravdě).

Jeho sveřepé zaujetí Kristem vysvětluje i jeho odvahu odstoupit z úřadu, když zjistil, že již nemá sílu jej dále vykonávat. Protože dokázal hledět na Krista (o tom tehdy kázal v Mariazell při té strašné bouři), věřil, že Pán církev neopustí a povede ji dále skrze další služebníky služebníků Božích. I tímto posledním gestem prokázal velikost své osobnosti. Bohu díky za něj a všechno nejlepší!

MARTIN T. ZIKMUND
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay