Vydání: 2016/46 Svatý Martin, podzimní svatý, 8.11.2016, Autor: Tomáš Kutil

Myslím, že tento rok přinesl důležité poselství pro všechny věřící, že milosrdenství patří k nejdůležitějším pokladům naší víry. Mnozí lidé v mém okolí se naučili o milosrdenství prosit a také ho prokazovat. Jako by znovu zažili, že náš Bůh je milosrdný – nejen teologicky, ale prakticky v každodenním životě. Zvláštní poselství to bylo potom pro kněze – hlavně tím, že nám papež „propůjčil“ možnost odpouštět tzv. rezervované hříchy.
Doufám, že Rok milosrdenství nebyl jen takovou jednorázovou událostí, ale že znovu zařadil tento skloňovaný pojem do běžného slovníku nás křesťanů a kněží a že bude – i když třeba ne tak formálním způsobem – pokračovat.

Boží milosrdenství jsem vnímal a stále vnímám v otevřenosti lidských srdcí a v přátelském, nezištném podání pomocných rukou. Obojího se mi dostalo skutečně mnoho. Tento rok jsem prožil skutečně intenzivně, byť spíše pracovně než duchovně – jak ve své policejní, tak i církevní službě. Například se povedlo zorganizovat velká společná cvičení Útvaru rychlého nasazení se zahraničními kolegy i s policisty českých zásahových jednotek, a to v mnohem větší míře než kdy jindy. Otevřela se tím nová přátelství a spolupráce na poli boje proti tomu nejzávažnějšímu zločinu. V karlovském kostele dnes stojí nové tři velké zvony. I to je výsledek nádherné spolupráce mnoha skvělých lidí.
Rok milosrdenství sice oficiálně končí, ale doufám, že fakticky bude žít dál se stále větší silou! Jako lidské bytosti k tomu máme všechny předpoklady, jen je v sobě musíme nalézt.

Celý rok se nesl ve znamení prohloubení víry a většího zájmu o duchovno i Svatou Horu, která byla v rámci rekonstrukce zkrášlena i po „fyzické“ stránce. Po roční pauze byla v březnu znovu otevřena, a protože zde pracuji i žiji, mohla jsem sledovat, že zájem lidí o bohoslužby, poutě, ale i prohlídky narostl. Otevření brány milosrdenství to ještě umocnilo. Mezi běžnými turisty jsme viděli samozřejmě i skupiny farníků s jejich duchovními, kteří k bráně putovali. Setkávali jsme se zde i s velkými skupinami mladých lidí z celého světa, kteří putovali na setkání s papežem Františkem do Krakova a při cestě navštívili také Svatou Horu.

Když papež František vyhlásil Svatý rok milosrdenství, mluvil mi z duše. Vždyť dekretem pana kardinála Miloslava Vlka jsem byl ustanovený stavitelem Centra Božího milosrdenství na Černém Mostě v Praze. Pak jsem se zamyslel: Proč v názvu Roku milosrdenství není slovo Bůh? Došlo mi, že Bůh přece není omezený časem a prostorem, a tím spíše našimi představami, pro koho je milosrdenství určené! Pro každého chce přece usmíření, odpuštění a návrat k pokoji, který nese dobro, lásku a štěstí. Smír, jakkoliv chápaný, je základem ke zdravému vývoji jednotlivce i celých společností. Napadlo mě tedy, že Den Božího milosrdenství by mohl být celostátním dnem milosrdenství – dnem smíru a pokoje pro rodinu, přátele a ostatní, kdo jsou schopni odpustit sobě i druhým. Dnem, kdy si každý člověk bez ohledu, zda je věřící, či ne, bude chtít říct: „A dost! Končím se špatným životem a začínám novou cestu.“ A tak jsme spolu s farníky a lidmi dobré vůle uspořádali první Den milosrdenství pro Českou republiku. I když těžko posoudím, zda Svatá brána postavená v tento den na kopečku Božího milosrdenství oslovila hodně, či málo lidí, jedno vím – byla vítaná a oceněná všemi, kdo se účastnili. Svatý rok milosrdenství změnil mě, moji farnost a doufám i ostatní účastníky Dne milosrdenství. Už víme, že být milosrdným znamená dát šanci každému, porozumět upřímné lítosti a vážit si člověka. Nikoliv předpisů a předsudků, které jsou často překážkou na cestě k Bohu.

Rok milosrdenství jsem nejvíce pociťoval jako zpovědník na Velehradě. Přicházeli mnozí, kteří chtěli dát do pořádku svůj život před Bohem i před lidmi a nabídku nového startu přijali velice vděčně. Samozřejmě jenom dobrý Bůh ví, co se odehrávalo v té chvíli v srdcích lidí, kteří se vraceli do lůna církve a znovu objevoval krásu života ze svátostí – života s Kristem. Byli i tací, kteří branou milosrdenství procházeli zástupně za své nejbližší, aby jim vyprosili Boží milost. S mírným úsměvem jsem naslouchal dámě, která si každým projitím branou v průběhu roku jako by odškrtla ze svého seznamu toho, koho svěřovala Božímu milosrdenství.
Tento milostivý rok byl časem mnoha návratů, přímluvných modliteb a znovuobjevením potřeby Božího milosrdenství. Začali jsme o Bohu a jeho odpouštějící lásce více hovořit. Ptám se sám sebe, zda jsme tuto důležitou pravdu příliš neopomíjeli, neboť i když se Rok milosrdenství blíží k závěru, Boží láska je přece věčná bez ohledu na to, zda je něco vyhlášeno. Kéž by lidé se stejnou vytrvalostí vyhledávali Boží milosrdenství a toužili po obrácení i když bude tento Svatý rok minulostí.