26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Anežky bych se na nic neptala, jen u ní tiše spočinula

10. 11. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/46 Svatá Anežka Česká, 10.11.2011, Autor: Jan Paulas

O Anežce Přemyslovně můžeme u nás hovořit s mnoha lidmi, ale málokdo o jejím životě a díle ví tolik, co kunsthistorička HELENA SOUKUPOVÁ, autorka nedávno vydané reprezentativní monografie o Anežském klášteře. Proto není od věci si s ní o svaté Anežce a klášteře, který založila, popovídat právě v předvečer výročí její kanonizace. 12. listopadu uplyne od této události již 22 let.

Vzpomenete si, kdy a čím vás Anežka Přemyslovna poprvé oslovila?

Ano, vím to přesně. Bylo to v době, kdy jsem studovala na střední uměleckoprůmyslové škole v Praze a dějiny umění nám přednášel profesor František Dvořák. Pod vlivem jeho přednášek a textu Vojtěcha Birnbauma v Dějepisu výtvarného umění jsem našla Anežčin klášter, a protože nebyl tehdy přístupný, vlezla jsem tam oknem z uličky Myší díra. Do chrámu jsem se nedostala, ale našla jsem kapitulní síň se středním sloupem a její zšeřelý prostor na mě zapůsobil magicky.

Jak byste Anežku charakterizovala, jaká to byla žena?

Byla velmi vzdělaná a měla velké vladařské schopnosti. Měla také dar empatie a velké víry a vroucnosti. Byla důsledná. Vzpomínám si na jeden výrok papeže Řehoře IX., který jí napsal v roce 1238, když ho Anežka znovu žádala o změnu řádových pravidel: „…hned z pokladů žáru svého srdce vynášíš nová přání, hned kvůli vykonání starého přednášíš nezměnitelnou vůli.“ Papež vysoce hodnotil její vlastnosti, pro něž ji považoval za předurčenou ke svatosti.

Čeho si na ní nejvíc vážíte vy sama?

Můj vztah k Anežce se vyvíjel podle toho, jak jsem postupně poznávala její program. Tím nechci říct, že ho zcela znám. Vážím si kromě jiného, že měla jasnou vizi, kterou dokázala uskutečnit. I když během let docházelo k dílčím změnám plánu, základní koncepce a směřování se neměnily. Její snahy vždy vedly k dobru kláštera, františkánského řádu, vlastní země a rodu.

Kdybyste Anežku mohla potkat a položit jí jedinou otázku, co byste od ní chtěla slyšet?

Myslím, že bych se neptala. Jistě bych klečela a tiše spočinula. A pokud bych na Anežku pohlédla, snažila bych se vtisknout si její podobu.

Prý o Anežském klášteře víte víc než sama Anežka, jeho zakladatelka. Dá se říct, že je Anežský klášter vaším osudem?

O středověkém klášteře věděla nepochybně víc Anežka. Já se k poznání jejího programu jen částečně přibližuji. Osudem se vám objekt stane, když chcete rozluštit jeho otázky. Pokud je program složitý, a navíc krásný, tak vás nepustí.

A je v něm pořád co objevovat? Máte ještě nějaké otazníky?

Otázek je řada, dokonce v každém historickém období. Čím déle člověk na tématu pracuje, tím více se okruh otázek rozšiřuje. A někdy přinese nová zjištění, která povzbudí pokračovat dál.

Ptám se i proto, že jste v Anežském klášteře učinila řadu objevů právě vy. Který pokládáte za nejdůležitější?

Velkým objevem bylo zjištění, že hlavní svatyně kláštera byla pohřebištěm Přemyslovců. S tím souvisí určení pohřební krypty ve svatyni Salvátora a řady královských náhrobků – Kunhuty Uherské a její dcery Markéty, princezny Guty II. a další. Bylo možné určit relikviáře a rukopisy pocházející z kláštera, v nichž je Anežka dokonce vyobrazena. V novém světle se objevily ideální podobizny králů a královen na vítězné vstupní bráně rodového pohřebiště. Velkou radost jsem měla také z určení Anežčina soukromého obydlí se schodištěm v síle zdi, kde si podle legendy vymkla loket, a z určení Anežčina původního hrobu v někdejší kapli Panny Marie.

Díky vám známe i nejstarší zpodobení Anežky v architektuře. Její tvář na gotické kamenné hlavici jste určila v prvním vydání své knihy o Anežském klášteře. Jak jste k tomu došla?

Bylo mi divné, že na vstupní královské bráně je pět korunovaných hlav králů a pět královen (Přemysl II. byl pátý český král) a že zde není zobrazena také zakladatelka kláštera a hlavní iniciátorka celého díla – Anežka. Přitom Anežčina matka Konstancie byla dvakrát vyobrazena v klášteře cisterciaček v Tišnově a svatojiřská abatyše Anežka byla se svým bratrem králem Přemyslem Otakarem I. již dříve zobrazena na reliéfu z tamního kláštera. Také opat Suger, stavebník pohřebiště francouzských králů v Saint-Denis, byl již ve 12. století několikrát ve svém opatském kostele zpodoben. Jednou jsem si doma uvědomila, že na téže straně, kde jsou ve svatyni Salvátora hlavy královen, se nad oltářem svatyně nachází drobná podobizna řeholnice. V samém centru liturgického prostoru a nad kryptou Přemyslovců. Měla jsem nesmírnou radost.

Co jste vyčetla v této Anežčině podobizně?

Je krásná, má spanilou tvář. Pevně se drží snítek lilie, které jsou jí oporou. Lilie symbolizují čistotu, panenství a Anežčino zasnoubení Kristu. Její vyobrazení nad kryptou Přemyslovců svědčí o velké úctě, která byla Anežce prokazována již za jejího života. Anež- čina legenda se zmiňuje o jejím jemném těle a útlých údech i o tom, že přísností v postech se sličnost její tváře ztratila. Z antropologického výzkumu Anežčina otce Přemysla Otakara I. víme, že měl drobnou postavu a žensky jemnou tvář. Ostatky Anežčiny matky Konstancie zatím bohužel neznáme.

Pro dnešního uspěchaného člověka jsou některé památky jen kusy kamenů, kterým moc nerozumí. Jak je nahlédnout jinýma očima?

Každý kámen je třeba dešifrovat. Nakreslit si jeho profilaci, zjistit, kde byl osazen, jakou měl funkci, zda jsou na něm stopy polychromie, kamenické značky a další. Tím se stane zcela jedinečným pramenem s velkou vypovídací schopností. Jedním z takových unikátů je Anežčin svorník, který se nacházel v patře její oratoře a dnes je v Lapidáriu Národního muzea v Praze. Originál byl v roce 1908 nahrazen kopií. Jde o svorník, který měla Anežka ve svém soukromí a na který mnoho let denně hleděla. Je pokrytý palmetovými listy komponovanými do tvaru kříže se zbytky původního zlacení. Bohužel na připravované Anežčině výstavě nebude k vidění, neboť je nutné ho zrestaurovat, na což chybějí peníze.

V říjnu vyšla vaše velkolepá monografie o Anežském klášteře. Jde o její druhé, doplněné a rozšířené vydání. Jaké nové věci či objevy v ní najdeme oproti vydání z roku 1989?

Důležitý je objev dlouho hledané iluminátorské dílny, která pracovala v těsném sousedství Anežčina kláštera v dnes zaniklém klášteře cyriaků. Tady zřejmě vznikl takzvaný Osecký lekcionář a později dvoudílná Bible, která u nás zůstala nepovšimnuta a dnes je ve Státní knihovně v Mnichově. V této dílně nejspíš vznikl také nejstarší opis Anežčiny legendy, dnes uložený v Miláně. Upřesňuji zde datování rukopisu Život sv. Františka z knihovny Národního muzea, zařazuji některé náhrobní kameny, jež v prvním vydání nebyly, a podrobněji se věnuji erbovní desce se sluncem, kterou se podařilo určit v nečekaných evropských souvislostech. Vyrovnávám se také s novou literaturou, rozšiřuji historii kláštera o období mezi lety 1989 a 2011.

Kniha tehdy vyšla v prvních dnech svobody, ale vznikala ještě za socialismu. Asi nebylo jednoduché takovou věc prosadit k vydání. Byly s tím problémy?

Zpočátku nebyly. Nakladatelství Odeon mě oslovilo a uzavřelo se mnou smlouvu, zajistilo redaktory i grafika; Národní galerie mi dovolila neomezený vstup do objektu. Problémy nastaly až v závěru, v souvislosti s napjatou politickou situací a blížící se Anež- činou kanonizací. Hotová kniha byla na jaře 1989 vyřazena z plánu. Dalo mi velkou práci a mnoho přesvědčování znovu ji tam vrátit. Vyšla pak v těsné návaznosti na události 17. listopadu a v den volby prezidenta Václava Havla opustila tiskárnu.

Když listujeme touto výpravnou publikací, najdeme v ní spoustu obrazového materiálu – od majestátních pečetí, listin, relikviářů, náhrobků, středověkých iluminací, plánků a nákresů přes obrazy, nástěnné malby či dřevoryty až po dobové fotografie. Jak jste to všechno shromažďovala?

Bylo to náročné časově, fyzicky i finančně. Při pořizování nových snímků záleží na světle, atmosféře, roční době, dostupnosti objektu, vzdálenosti a ochotě institucí i jednotlivců. Některé archivní snímky přešly do jiných archivů a bylo třeba je znovu najít. Jiné předměty, které byly dříve nedostupné, jsem spatřila poprvé. Všechny snímky bylo třeba profesionálně naskenovat a upravit. Trvalo řadu měsíců, než jsem získala snímky ze zahraničních institucí. Problémem našich institucí je, že často nemají profesionální fotografy a snímek se pak musí dělat několikrát. Některé dopadly v knize výborně, jiné mohly být ještě lepší.

Co z odkazu sv. Anežky pokládáte za dodnes aktuální? Čím nás může inspirovat?

Anežčin odkaz je aktuální v mnoha směrech: v oblasti charitativní péče (založila špitál a zajistila první mezinárodní organizovanou péči o nemocné), v rámci františkánského řádu a v oblasti duchovní (založila první sdružený klášter minoritů a klarisek a podílela se na formování ženské části františkánského řádu), v reprezentaci státu a přemyslovské dynastie – založila pohřebiště Přemyslovců, které se stalo chloubou panující dynastie. Velmi si cením toho, že měla přehled o nejnovějším kulturním a duchovním dění a dokázala zapojit Čechy mezi nejkulturnější země Evropy. Příkladná je její spolupráce s bratrem Václavem I. a Přemyslem Otakarem II., tedy harmonie mezi světskou a duchovní mocí, jež vede k rozkvětu země. Řada prvků velkého státnického díla Karla IV. má své kořeny v Anežčině programu Na Františku.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou