Život jako věčná reforma

Vydání: 2018/51-52 Bílé stuhy nového začátku, 18.12.2018, Autor: Aleš Palán

Málokdy se stane, aby se odborná historická kniha zařadila mezi bestsellery. PAVLU KOSATÍKOVI se to děje často. Naposledy s jeho nejnovější prací Jiný TGM. Hovoříme s ním nejen o Masarykově postoji ke katolíkům, ale také o současné společnosti, které prý hrozí, že se změní v pouhé obyvatelstvo.


„Společnost může fungovat, pokud si vytvoří vnitřní hierarchickou strukturu,“ říká Pavel Kosatík, autor řady historických knih a scénářů televizního seriálu České století. Snímek Milan Jaroš/Respekt

Sto let od vzniku státního útvaru, který v původní podobě už dávno neexistuje. Co jsme to letos vlastně slavili?

Slavili jsme výročí samostatnosti a výročí republiky. Od bělohorské porážky mnoho generací Čechů snilo o obnově státu, a když už mnozí na počátku 20. století, v sílícím germanizačním tlaku, přestávali doufat, přišlo vysvobození v podobě Velké války. Válečné konflikty, jakkoli to zní drsně, často prospívají malým národům, které jinak, v čase stability, nemají mnoho možností, jak se těm větším vyrovnat. Masarykovi a spol. se to tehdy povedlo.

Ještě větším překvapením však pro Čechy v roce 1918 bylo, že stát byl obnovený ve formě republiky. To si do té doby dokázala představit jen hrstka nejméně konformních lidí. I Masaryk za války dlouho hlásal, že „Samostatné Čechy“ (jak zamýšlený stát dlouho nazýval) budou monarchií – prostě proto, že monarchie zde byla vždycky a lidé si nic jiného než stát s nějakým stařešinou typu císaře Františka Josefa I. v čele nedokázali představit. Masaryk se od většiny dlouho lišil jenom tím, že nebyl rusofil, a nesnil tedy o tom, že na Pražském hradě zasedne někdo z příslušníků romanovské dynastie. Preferoval panovníka ze západní Evropy, čímž si také chtěl zlepšit pozici u tamních dohodových vlád. I to se mu podařilo.

Přetrvalo něco z masarykovského pojetí státu až do dneška? A mělo by?

Mělo by přetrvat jeho pojetí demokracie, které bylo v Evropě jakýmsi českým vynálezem. Inspiroval se Amerikou, kde politika rostla z náboženského základu. Míjel se s církvemi a nevnucoval ateistům slovo Bůh. Byl si ale jist tím, že sám má nesmrtelnou duši, kterou se celý život snažil udržovat v čistém stavu. Říkal, že je demokratem, protože má rád lidi – a všechno nasvědčuje tomu, že toto bylo důvodem, proč těm lidem nakonec rozuměl natolik, že byl jako politik tak úspěšný. Inspiroval se ježíšovskou láskou a nepřestával poslouchat, co mu napovídá jeho svědomí. Chápat dnes demokracii takhle je podle leckoho pošetilost. Demokrat, který své přesvědčení opírá o mravní horizont, jenž existuje mimo něj, je však ve srovnání s demokraty, kteří jsou jenom pozemskými hodnostáři, ve svém úsilí vlastně nezničitelný. Selhání ostatních lidí na něj nemají tak devastující vliv, protože má – no, řekněme – právě to svědomí...

Masaryk, jak ho ve své knize portrétujete, byl tvrdý a houževnatý muž, který se pouštěl do předem ztracených soubojů a konfliktům se rozhodně nevyhýbal. Tohle je dobrá výbava pro nezávislého intelektuála, ale horší pro široce respektovaného politika. Jak se mohlo stát, že ho společnost přece jen přijala za svého?

Máte pravdu, že když se v prosinci 1918 vrátil z exilu, představoval si, že se i jako prezident bude vyjadřovat k obtížným kauzám, jako byl zvyklý před válkou. A taky s tím hned začal. Když třeba Beneš s Kramářem na mírové konferenci ve Versailles vyjednali jižní hranici Slovenska, nechal prezident vzkázat do Paříže, že podle jeho názoru by se Velký Žitný ostrov měl přece jen nechat Maďarům. Na konferenci tím vznikla složitá situace, protože rokující státníci najednou ztratili jistotu, kdo vlastně mluví jménem ČSR: zda členové státní delegace, nebo prezident, v té době světoznámá a uznávaná persona, muž pokládaný za morálního vítěze Velké války atd.

Další věc byla, že Masaryk i jako prezident často psal do novin, a jak bylo jeho zvykem, „opozičnickým“ stylem: když nesouhlasil s vládou, napsal prostě, že je proti. Čtenářům z toho občas šla hlava kolem. Část politiků v čele s Antonínem Švehlou záhy dospěla k závěru, že je třeba (v dobrém) Masaryka poněkud zkrotit. Připomenout mu, že už není jen dynamickou a tvůrčí individualitou, ale reprezentantem státu. Tak nějak se začal rodit později ne zcela chvalně známý „tatíčkovský“ kult: z potřeby učinit z prezidenta pána nad vodami. Ten stát to svrchovaně potřeboval.

V katolickém prostředí občas panuje vůči první republice ostražitost. „Tábor je náš program“, „Pryč od Říma“, „Katolíci budou mít jen taková práva, která si sami vydobudou“... Stál za těmito tendencemi TGM, nebo se to dělo trochu mimo jeho vliv?

Například za zboření mariánského sloupu nemohl, v té době byl ještě v cizině – ale také proti němu nijak zvlášť neprotestoval. Pravda je, že se vrátil domů s dost radikálními představami, jak má náboženství v novém státě vypadat. Katolickou církev si hodně zjednodušeně ztotožnil s nenáviděnou habsburskou dynastií. V jeho představách jak dynastie, tak církev ztratily právo na další existenci. Kdyby se vývoj řídil jeho představami, společnost by ovládly nejrůznější protestantské církve a sekty. A občanské obce by se prolnuly s obcemi náboženskými, tak jak to Masaryk zažil při svých pobytech v Americe. Opět se naštěstí našli politici, kteří mu jeho plán rozmluvili. Kdyby se heslo „Tábor je náš program“ uvedlo do praxe, stát by se zřejmě okamžitě rozpadl, protože Slováci s dominantní katolickou většinou by něco podobného nesnesli.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

PAVEL KOSATÍK (nar. 1962 v Boskovicích) je scénárista a spisovatel. Vystudoval práva, působil jako novinář a publicista. Napsal knihy o Věře Čáslavské, Ferdinandu Peroutkovi, Janu Masarykovi, Pavlu Tigridovi a dalších osobnostech. Je autorem scénářů televizního seriálu České století.

ALEŠ PALÁN

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 47 19. – 25. listopadu 2019

Svobodu musíme denně opatrovat

Slavnostní bohoslužba ve svatovítské katedrále v sobotu završila národní pouť a byla též vrcholem církevních oslav a poděkováním za 30 let svobody. Mši celebroval kardinál…

celý článek


Jsme svědky pravdy?

Právě v těchto dnech před třiceti lety prožívali lidé v Československu období velké naděje. Mottem této bouřlivé etapy moderní historie se stala věta, které se dnes…

celý článek


Dramata Jana Pavla II.

Historickou roli papeže Jana Pavla II. v návratu svobody do našeho regionu přiblížil v bazilice sv. Petra ve Vatikánu během národní pouti při mši svaté pomocný biskup pražský.

celý článek


Češi na audienci u papeže

Tisíce českých poutníků si na závěr římské části národní pouti při středeční audienci vyslechly povzbuzení papeže Františka, některé děti se navíc svezly papamobilem.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay