Chtěl jsem si to především užít. Těsně před závodem jsem už věděl, že bych ho měl dokončit, pokud se nestane něco zvláštního, když neudělám chybu. Ale samozřejmě od doby, kdy jsem se rozhodl to zkusit, jsem se potýkal s pochybami, jestli to zvládnu a jak to půjde.

Nejprve plavete 3,8 km, potom se jede 180 km na kole a nakonec se běží maraton. Disciplíny navazují bez přestávky, jen proběhnete depem, sundáte, co nepotřebujete z plavání, vezmete si boty, oblečení na kolo a jedete, pak odložíte kolo a zase sundáte, co nepotřebujete, přezujete se a běžíte maraton. Ti nejrychlejší závod dokončují kolem devíti hodin, ambiciózní amatéři těch 226 kilometrů zvládnou za deset až dvanáct hodin, limit bývá sedmnáct hodin.

Nevím, čím to je, ale u mě to tentokrát neplatilo. Z některých ultramaratonů, které jsem absolvoval předtím, jsem byl vyčerpanější. Ale je pravda, že jsem systematicky trénoval a celou dobu si hlídal tempo, abych to nepřepálil.

Je hezké, že na takových závodech se sejde špička, která získává ceny, a pak úplní amatéři, kteří mají tento sport rádi. Moc hezká je atmosféra kolem závodu, kdy každému, až do posledního závodníka, někdo fandí a povzbuzuje ho.

Počasí to hodně ovlivňuje. Na Slovensku bylo docela horko a na kole foukal protivítr, ale to většina závodníků zná už z tréninků. Člověk ví, že si s tím musí poradit, že se musí chladit a nepanikařit. Je pravda, že z těch hodně soutěživých občas někdo potřebuje infuzi, ale to se stává i na maratonech.

Ono to tak vypadá, ale pro mě to opravdu nebyly mezní situace. Já Boží blízkost prožívám v horách. Rád lezu na hodně vysoké kopce a to člověka úplně přirozeně vede k přemýšlení, jak je nepatrný a že potřebuje Boží ochranu.

Zároveň žasne nad krásou, kterou pro nás Bůh připravil. Při běhu nebo dlouhých závodech má člověk dost času přemýšlet, takže pro mě jsou to takové chvíle modlitby.

Tam bylo času strašně málo, začínalo se velmi brzy ráno a končilo pozdě večer; každý měl spousty práce, aby se na závod vypravil. Ale setkávám se s tím v běžeckém prostředí. Většinou to lidi zaujme a ptají se. Spousta z nich jsou hledající nebo víře otevření, občas mě v různých životních situacích vyhledají a někteří mě i požádali, jestli bych je neoddal.

Skoro mě napadá, jestli můj případ nebude bořit mýty o kněžích mezi věřícími. Ale je mi milé, že mě lidé mohou poznat v pro ně blízkém prostředí, že dělám něco, co baví i je. Pak se snáze zajímají o to, co dělám.

Vědí. Ony se za mě modlí, abych to přežil. Jsem rád, že mě provázejí modlitbou, abych se v pořádku vrátil, a pak se i zajímají, jak jsem vše zvládl.

Při přípravě na ironmana jsem měl tréninkový plán, kterému jsem důvěřoval – věděl jsem, že je to v mých časových možnostech. Ze začátku jsem věřil, že když to dobře zorganizuju, zvládnu to. Okolo Velikonoc jsem trénoval i během nabitého programu ve farnosti a byl jsem na sebe hrdý, že jsem to stíhal. Ale protože pracovní i sportovní zátěž byla veliká, na dva týdny jsem onemocněl. Došlo mi, že jestli se to povede, nebo ne, není jen výsledek mého úsilí. V tomto smyslu to určitě učí pokoře. Člověk musí být mnohem citlivější k okolnostem a jemněji rozlišovat, co v danou chvíli vede k cíli.

Vlastně náhodou, tak trochu omylem. V předchozí farnosti v Neratovicích jsem chodil s partou chlapů hrát fotbal a dva z nich začali běhat půlmaraton. Postupně se k nim začali připojovat další. Tehdy se mi zdálo, že bych neuběhl ani pět kilometrů v kuse. Ale jednou jsem si šel zaběhat a zjistil, že to vlastně není tak strašné, jak jsem si pamatoval ze školy. Řekl jsem jim něco v tom smyslu, že mě to ještě začne bavit. Oni se toho chytli a ptali se, jestli jsem se už na půlmaraton přihlásil. Tehdy jsem to ještě mohl čestně vzdát, ale já to neudělal a jsem za to moc rád. Můj první půlmaraton byl moc krásný zážitek a od té doby běhám.

Třicet tři.

Když jsem se dozvěděl, že bych měl nastoupit v Holešovicích, jel jsem po nábřeží a říkal si: „Ale Pane Bože, kde já tady budu běhat?“ Pak se mi rozsvítilo, že přece v nedaleké Stromovce – ten park je takovou mekkou pražských běžců. Když jsem zjistil, že fara nestojí ani tak u kostela, jako spíš právě u Stromovky, potěšilo mě, že Pán Bůh má smysl pro humor a zároveň pamatuje na takovéhle věci. Asi mu záleželo na tom, aby se mi v Holešovicích líbilo. Delší trasy jsem běhával podél Vltavy a na kole jsem vyjížděl do Polabí. Na každodenní běžné trénování jsou tady podmínky dost dobré.

Třikrát čtyřikrát týdně, na ironmana jsem trénoval šestkrát týdně. Záleží, kolik mám času. Většinou běžím tak hodinu, deset dvanáct kilometrů. Ale není problém se s někým domluvit, pak si najdeme hezkou trasu a uběhneme třicet kilometrů. Když je potřeba trénovat kopec, stačí čtyřicet minut a vyběhnout kopec desetkrát. Důležité je, aby byla v tréninku pestrost, aby to člověka dlouhodobě bavilo.

Když jsem nad tím přemýšlel, po ironmanovi jsem toužil už od dětství. Už asi v deseti jedenácti letech, když jsem zjistil, že něco takového existuje, jsem zkoušel dvě hodiny plavat, jestli uplavu tři kilometry. A myslel jsem si, že to není v mých silách. Ale když jsem se dostal k běhu, uvědomil jsem si, že mnohem víc než fyzické síly a sportovní nadání je potřeba trpělivost sám se sebou, schopnost krok za krokem k něčemu směřovat, i když přicházejí různé překážky. Takže ten sport slouží i k objevování sebe sama, k rozvíjení toho, co do nás Bůh vložil. Zároveň rád užívám paralely ze sportovního prostředí pro duchovní život. Ale musím se trochu brzdit, protože vím, že kdo nemá sportovní zkušenosti, pro toho to nemusí být úplně srozumitelné.

To jsem takhle jasné neměl. Odmalička jsem se zajímal o fyziku, studoval jsem Matfyz. Svou budoucnost jsem předkládal Bohu – věděl jsem, že chci v životě dělat, co by se mu líbilo. Začal jsem se za to modlit a zažil silné oslovení, že pokud to myslím vážně, Ježíš mě zve ke kněžství. Chvilku jsem se s tím pral a zvažoval, ale pak jsem se rozhodl, že po té cestě zkusím vykročit. Vždyť jsem ten Boží impulz slyšel a nemůžu se tvářit, že ne. Až potom mi došlo, že už jsem vlastně předtím dělal řadu věcí, které k tomu směřovaly.

Od patnácti šestnácti let jsem vedl ve farnosti ministranty, potom jsme se v jednom společenství dělili o různé promluvy, pořádali duchovní obnovy, modlil jsem se za druhé. Byla ve mně touha zakusit Boží milosrdenství.

Pro všechny to bylo překvapení, protože jsem směřoval jinam. To rozhodnutí bylo i pro mě hodně rychlé a rodičům jsem ho oznámil, až když jsem měnil školu. Nakonec mě rodina podpořila.

Pro rodiče bylo náročné, když jsem začal jezdit do vysokých hor a posouval se stále víc k horolezectví. Měli o mě pochopitelně strach. Málokdo, kdo mě znal před deseti patnácti lety, by do mě řekl, že budu běhat maratony. Když jsem uběhl první maraton, všiml jsem si, že to tátu těší a že je na mě hrdý, což při mých dětských úspěších neuměl dát najevo. Asi viděl, že teď jsem vybojoval něco, k čemu jsem neměl předpoklady. To mě s tátou hodně spojilo.

V příštím roce bych se chtěl vrátit k ultratrailům, což jsou dlouhé závody většinou v horách.

Během tohoto školního roku nemáme nic nového v plánu, ale zase pořádáme Kurzy Alfa. Jsem moc rád, že se nám to opakovaně daří, protože je to požehnaná evangelizační iniciativa a nakonec i farníky dobře stmeluje.