26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Trapistky v Čechách: Ticho je dýcháním duše

12. 8. 2012

|
Tisk
|

Vydání: 2012/32 Vzpomínky na 'generála bez vojska', 12.8.2012, Autor: Karla Ladwigová

Doputovaly do Čech, usadily se tu a založily klášter. V nedávné době (jak KT informoval) jim kardinál Miloslav Vlk slavnostně vysvětil nový klášterní kostel. O tom, jak trapistky žijí a co je jejich cílem, jsme hovořili s představenou kláštera matkou LUCIÍ TARTAROU.

Jste prvním řádem svého druhu v Česku. O klášteře trapistů v Novém Dvoře víme už deset let, ten váš se objevil teprve nedávno. Povězte něco o historii trapistek a jak se dostaly až do Čech.

Jak trapisté, tak trapistky tvoří jediný řád, jehož přesné jméno je Řád cisterciáků přísné observance. Naším zakladatelem byl v 5. století svatý Benedikt. V průběhu staletí se zrodila touha vrátit se k životu v původním duchu benediktinské řehole. V roce 1098 francouzský opat sv. Robert se svým převorem sv. Alberichem a dalšími mnichy založili v Cîteaux „nový klášter“, a tak se zrodili cisterciáci. Poté co do Cîteaux vstoupil svatý Bernard, později opat jedné z mnoha fundací (Clairvaux), začaly během čtyřiceti let vznikat cisterciácké kláštery po celé Evropě. V Čechách byl první založen v Sedlci u Kutné Hory (1142), na Moravě to byl Velehrad (1205). První ženský klášter cisterciáckého řádu ve Francii byl založen v Tart v roce 1125. V 17. století vznikla další reforma, zavedená J. B. de Rancé, opatem kláštera La Trappe (odtud jméno trapisté/trapistky). První klášter trapistů v Česku je Nový Dvůr a první ženský klášter Naší Paní nad Vltavou je náš.

Jak jste našly vhodné místo pro svůj klášter v odlehlém Povltaví a proč právě v Poličanech?

Mateřský klášter, z něhož pocházejí naše zakladatelky, se jmenuje Vitorchiano a je v Itálii poblíž Říma. Po roce 1989 do něj vstoupilo také několik dívek z České republiky. Vytrvaly v povolání a staly se pro komunitu (která založila kláštery i v Latinské Americe a v Asii) znamením, kde by měla vzniknout nová fundace. Pražský arcibiskup trval na tom, aby byla v jeho diecézi, a tak jsme nalezly pozemek v Poličanech, 60 km od Prahy.

Kolik sester přišlo budovat klášter, kterého věku a národnosti a kdo jim při tom pomáhal?

V roce 2004 byla jmenována představená matka Lucie a byla ustanovena skupina zakladatelek, která nejprve dohlížela na práce na stavbě domu pro hosty; tehdy naši komunitu tvořilo devět sester se slavnými sliby (pět Italek, tři Češky, jedna Maďarka) a tři české novicky. Vstoupily další mladé dívky a dnes komunita čítá dvanáct českých sester, šest Italek a jednu Maďarku. Skupina čtyř sester spolupracovala s architektem Annonim, inženýrem Skálou a jednou stavební firmou, aby klášter odpovídal nárokům mnišského kontemplativního života. Konkrétně tu byla nutnost tzv. „regulérních míst“. Jde o kostel, který se odlišuje od farního, protože sestry věnují větší část svého času liturgické zpívané modlitbě; křížovou chodbu jako posvátné místo ticha, kolem něhož probíhají všechny aktivity dne, dále o skriptorium, kde se mnišky věnují lectiu divina (meditaci, studiu, promodlené četbě Písma nebo jiných textů) a konečně refektář, kde společně přijímáme jídlo v tichu, při poslechu četby. Rovněž bylo nutno vybudovat prostory pro práci a pro malé cely, kde je místo jenom pro lůžko a malou skříň.

Jak jste zvládaly stavbu po finanční stránce? Pomohl také váš mateřský klášter?

Naším úkolem během stavby bylo vysvětlit, jak by měly prostory vypadat, a také bdít nad tím, aby se nevyplýtvalo příliš mnoho peněz. Podařilo se nám zachovat počáteční rozpočet, který schválila komunita ve Vitorchianu a generální opat, dokonce jsme ho díky darovanému materiálu o trochu snížily.

Samozřejmě nám pomohl náš klášter ve Vitorchianu a také náš řád. Neuvěřitelný je ovšem počet lidí, kteří chtěli přispět. Rovněž v České republice nám velmi mnoho lidí prokázalo velkou lásku. Například v roce 2005 přišel e-mail od neznámého člověka. Byl to truhlář, který nám napsal, že se doslechl o projektu stavby našeho kláštera a rád by nám daroval nábytek. A tak se stalo. Ohledně dlaždic nám jedna firma nabídla speciální cenu, veškeré dveře prvního nadzemního podlaží jsou staré (ale v dobrém stavu), z budovy, která měla být zdemolována, atd. Také zdejší řeholníci a řeholnice nám pomohli tisíci způsoby. Česká republika je země přívětivých a pohostinných lidí, a byť turisté říkají, že se „málo usmívají“, my víme, že mají dobré srdce.

Jak dlouho trvala stavba a s jakými obtížemi jste se setkávaly?

Doba to byla překvapivě krátká: základní kámen jsme položily 5. srpna 2008, práce začaly brzy poté a všechno bylo ukončeno po třech letech. Zato obtíží bylo hodně, ale když se ohlédneme zpět, můžeme říct, že to bylo nic ve srovnání s tím, co vykonal Bůh. Pro nás mnišky nebylo snadné pohybovat se mezi dělníky a uprostřed hluku, protože jsme zvyklé na pravidelný řeholní život, tvrdý a náročný, ale prožívaný v pokoji, v  tichu a v hloubce usebranosti. Snažily jsme se udržet si pevné hodiny modlitby a lectia, jak jen to šlo, což bylo největší pomocí kromě přátelství mezi námi, jež mělo vždy poslední slovo – i ve chvílích napětí, když se na stavbě něco nedařilo.

Váš klášter teď stojí, stejně jako kostel 28. července zasvěcený blahoslavené Panně Marii, Matce jednoty křesťanů. Jaký je to pocit, splnit si svůj sen?

Naším snem je žít pro Boha, a darovat tedy celý svůj život církvi a každému člověku skrze sebedarování Bohu. Ne všichni to dokážou pochopit, mnohým se činnost mezi lidmi zdá být důležitější. Teď je kostel dokončený a my bychom chtěly, aby byl opravdu místem, jež svatý Benedikt nazývá „Božím dílem“ – tím míní modlitbu, zpěv žalmů, chválu, prosbu, přímluvu… Žijeme svou práci v prostotě jako osoby, které jsou sice ubohé a omezené, ale v očích Božích mají velkou cenu.

Vaše řeholní pravidla jsou přísná, v klauzuře panuje ticho. Jak se dorozumíváte spolu a se svým okolím?

Ticho je dýcháním duše. Často myslívám na větu jednoho starého mnicha: „Dýchejte Ježíše Krista.“ Je to dar, ale také askeze směřující proti instinktivní bezprostřední komunikaci, která nevytváří hluboké společenství. Během práce používáme jen „nutné slovo“, což mezi jiným pomáhá pracovat nejen ve spojení s Bohem, ale také pozorně, odpovědně a v pokoji. Pak jsou tu hluboké rozhovory s tou, která duchovně vede (představená, magistry), a chvíle komunitního dialogu, v němž se každá podělí s ostatními o to, co žije, ale ne povrchně – bez upovídanosti, zvědavosti atp. Existuje mnišský způsob, jak žít ticho a jak žít také slovo. V klášteře Naší Paní nad Vltavou je hodně ticha, nejen uvnitř, nýbrž i vně, protože okolo nás jsou jen kopce, srnci, divocí králíci a ptáci… Pokud jde o vnější vztahy, jsou hosté přijímáni jen sestrami k tomu určenými.

Váš klášter je vzdálen světskému ruchu, leží mimo běžné komunikace. Jak zvládáte nákupy a jaký je v klášteře jídelníček?

Náš jídelníček je velmi prostý a zdravý. Hostům dáváme maso, ale my je nejíme. Největší náklady v rozpočtu jsou na topení a elektřinu. Pokud jde o ostatní věci, každá má svůj hábit, který nosí už dvacet let (alespoň ty nejstarší z nás!), nemůže vlastnit nic svého… To vše je velmi osvobozující, zjednodušuje to život, osvobozuje od mnoha druhotných materiálních starostí. Vyděláváme si na živobytí prací vlastních rukou. Dary a dotace šly na stavbu kláštera.

Na čem pracujete nebo co pěstujete, abyste byly soběstačné?

Máme toho hodně. Vyrábíme sušenky (díky Bohu velmi oceňované), vyrábíme a prodáváme obrázky a pohlednice, chováme včely a prodáváme med, malujeme ikony. Některé sestry dělají těsto, další malují, jiné zase okopávají zem a jezdí s traktorem… Nejvíc by se asi všem líbila práce na zahradě, uprostřed přírody, ale každá vykonává s láskou svou povinnost. Naše výrobky jsou zhotoveny pečlivě a kvalitně, a proto nemohou být tak levné jako výrobky méně kvalitní, vyráběné průmyslově v sériích.

Čemu věnujete chvíle volného času?

Volný čas věnujeme studiu, četbě nebo třeba procházce s růžencem v ruce. Sestry ve formaci mají každý den čas na studium a kurzy. V klášteře se neučí jen modlitbě, také se zde cvičí uvažování a poznávání, i když zase nechceme být intelektuálkami.

Nakolik bude klášter otevřen hostům?

Náš dům pro hosty je už otevřen a začal jich mnoho přijímat. Jsou to skupiny (zasvěcené osoby i laici, kněží atd.), přijíždějí kvůli hledání duchovního ztišení, některé dokonce na déle než týden. Přicházejí i jednotlivci, kteří se chtějí modlit nebo odpočívat. Přijímáme také muže, rodiny a samozřejmě naše rodiny. Kdo chce, může k nám přijet.

Co je cílem a jaký program si zvolil váš řád vzhledem k lidem a prostředí, v němž se usadil?

Je to program Ježíšův: milovat. A musíme říct, že to není příliš těžké ve vztahu k lidem, s nimiž jsme se setkaly, ani ve vztahu k nevěřícím; jsou to lidé uctiví, plní zájmu a ochotní. Jen velmi málo těch, s nimiž jsme se setkaly, se chovalo nepřátelsky. Nicméně milovat není pouhý cit. Vstávat ve 3.40 ráno, tvrdě pracovat a modlit se, darovat život Bohu v tichu a v samotě, bez rozptýlenosti není jednoduché. Milovat znamená i trpět, ale paradoxně s radostí.

Jak hodnotíte život v Čechách a v prostředí, kde žijete?

Bylo nám řečeno, že Česko je jednou z nejsekularizovanějších zemí. My bydlíme uprostřed lesů a kopců, ale v Praze jsme si všimly prázdnoty stylu života, který jsme viděly také v Itálii, ve Francii… Jde o prázdnotu a smutek touhy po materiálních věcech, prázdnotu sobectví, odosobněného sexu. Ale lidé, které jsme potkaly, myslím ateisty, mají v nitru i touhu po něčem větším, vyšším, co ale nedokážou pojmenovat. A nejsou to jen mladí, pro něž je typické hledání ideálu. Tohle není vyprahlá země, naopak. Kněží mají velké poslání jít hledat tyto lidi. Modlíme se hodně za kněze, především za ty osamocené a malomyslné. Ženské řeholní kongregace, s nimiž jsme se setkaly, nás oslovily svou křesťanskou láskou.

Co byste přály sobě i zdejšímu obyvatelstvu, na něž jistě také pomýšlíte ve svých modlitbách?

Najít Boha na této zemi a setkávat se s ním stále hlouběji v Kristu; tohle je štěstí. A pak – abychom se mohli, jak oni, tak my, všichni setkat v nebi. Není to pohádka, je to reálná možnost. A přát tohle spolu s cestou, která k tomu vede, je nejkrásnějším přáním.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou