26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Tiší poustevníci na štaflích

25. 10. 2016

|
Tisk
|

Prostřednictvím akademické malířky Jany Lukešové nahlédneme do zákulisí oboru restaurátorství. Práce na starých obrazech se může někdy proměnit v modlitbu.

Vydání: 2016/44 Zvony pro Sýrii zněly napříč světem, 25.10.2016, Autor: Vít Hájek



Samozřejmě jde hodně o techniku: musíte znát druhy a vrstvy barev, jejich nanášení, způsob retuší. Měl byste ovládat i techniky starých dob. Ale restaurátor se neobejde ani bez znalosti dějin umění, musí být zároveň výtvarník, aby dokázal dílo obnovit, případně doplnit a nezpracovával vše jenom jako řemeslník opravář. Ovšem co je nejdůležitější: ctít umělce a jeho dílo a nepřidávat nic svého. Nesmí něco dodělávat, předělávat. Což byl velký problém restaurování 19. století, kdy se všelijak doplňovaly chybějící části a různě se vše přemalovávalo, čímž vznikla úplně jiná podoba děl. Jako restaurátor musíte zkrátka sloužit originálu, před ním se zastavit a být velice pokorný.
Naprosto přirozeně, narodila jsem se totiž v restaurátorské dílně. Tedy ne, že bych přišla na svět přímo mezi malířskými štaflemi a barvami, ale rodiče žili v ateliéru, kde maminka zároveň restaurovala. Odmalička jsem se pohybovala mezi obrazy, voněl mi terpentýn, a když jsem se tam tak jako malinkatý človíček motala, občas jsem vzala do ruky štětec nebo tužku a pořád jsem si něco kreslila. Maminka pracovala v Národní galerii ve Šternberském paláci a často si mě tam brávala. Lezla jsem pak pod stolem a nade mnou stála třeba Roudnická madona, sem tam nějaký Theodorik – to byly pro mě nejhezčí chvíle. Prostě jsem to měla odmalička ráda a později jsem ani nepřemýšlela, že bych dělala něco jiného.
Asi ano. A možná geny dost silné. Vzpomínám si totiž, že když jsem jednou lezla pod stolem, strčila jsem do nějakého obrazu, který na mě spadl. Mámu v první chvíli nezajímalo, jestli mám nějakou bouli, ale zda přežilo dílo. Tatínek zase vystudoval architekturu u profesora Jaroslava Fragnera. Kromě toho měl rozsáhlé vědomosti o filmu, hudbě a miloval knihy. Takže se to u mě všechno nějak spojilo.
Restauruji obrazy všech typů. Polychromované plastiky, nástěnné malby, plátna. Zabývám se duchovním uměním, ale i obrazy s profánní tematikou nebo současným uměním. Zkrátka a dobře – od gotiky po 20. století. Tento obor neznamená, že by si člověk během studií vybíral jemu nejbližší obsah a sloh. Restaurování je obrovský technicko-umělecký komplex, kde musíte zvládnout všechno. Nejenom svého oblíbeného autora a dobu. Koneckonců o kvalitním uměleckém díle dost dobře nelze říct, že zrovna to a to je jedinečné, nejlepší ze všech – kvalitní umění jako takové je každé jedinečné. Ale samozřejmě, mám své oblíbené tvůrce a dobu.
Mám ráda gotiku Lucemburků, Mistra Theodorika a Mistra třeboňského. Prvního pro jeho monumentalitu a duchovnost, druhého naopak pro jemnost a něhu. Z období Rudolfa II. obdivuji Hanse von Aachen, Bartolomea Sprangera, mráz po zádech mně také běhá z Křížové cesty Karla Škréty ve svatém Mikuláši.
První krok, když dostaneme nějaké umělecké dílo, je jeho průzkum. Ten se dělá jednak pomocí neinvazivních zobrazovacích metod, jednak tak, že se odebírají vzorky barev a podložky, které se zkoumají pod mikroskopem. Tím zjistíme, jaké je složení barev, jak jsou vrstvy kladeny na sebe, od podkladu až po lazury a horní laky. U obrazů, které byly přemalovány, se musí rozhodnout, které novější vrstvy se odstraní a která se bude obnovovat. Někdy jsou potřeba rekonstrukce chybějících nebo hodně poškozených částí obrazu a to se potom dělá tak, že se dohledávají dobové obrazy, rytiny toho autora, něco, co s ním prostě souvisí, a dá se podle toho chybějící část nalézt a doplnit. To celé se konzultuje s historikem umění a investorem. Neměli bychom ale do restaurovaného díla vkládat svůj umělecký názor. Potřebu malovat si každý restaurátor uspokojuje vytvářením kopií nebo maluje svou vlastní tvorbu do šuplíku.
Určitě je dobré studovat dobové prameny. Zajímavý je Cennino Cennini, italský malíř z přelomu 14. a 15. století, současník Giotta, autor příručky o středověkých postupech, míchání barev, výrobě podkladů apod. Samozřejmě také spisy Leonarda da Vinci a mnoha dalších. Často si o té době nebo o osobě představované na plátně vyhledám příslušnou literaturu, abych se dověděla více o jejím charakteru, který se snažil autor díla výtvarným postupem sdělit. Důležité jsou návštěvy a studium památek, kostelů nebo galerií u nás i po Evropě.
Samozřejmě těžko se jezdilo studovat ven. Díky pomoci různých institucí se však někdy povedlo vycestovat na zkrácený příslib, takže kunsthistorici a restaurátoři mezi sebou mohli nějak komunikovat a předávat si zkušenosti. Problém ale byl, že někdy byla výstava restaurovaných děl zakázána kvůli ideové nevhodnosti… To na plátnech převažovaly církevní motivy. Na jednu stranu se církevní umění jakžtakž udržovalo, ale moc se o tom nemělo mluvit. Na době totality však byla nejhorší padesátá léta. Tehdy se záměrně vyhazovalo mnoho uměleckých předmětů, skoro všechno, co nějak souviselo s náboženskou tematikou, přičemž příslušní úředníci, kteří to měli na starost, neměli vůbec žádnou představu o umění, co je a co není cenné. Dodnes vlastně odčiňujeme následky této doby a sbíráme jenom zlomky, podaří-li se je vůbec dohledat. Těmhle torzům se dá někdy obtížně pomoci, mnohé už je bohužel nenávratně zničené nebo vyvezené za hranice. Ale znám osvícené lidi, kteří kupují naše umění v cizině a vozí je zpátky.
Určitě, už od dob profesora Bohuslava Slánského, zakladatele oboru, má naše restaurátorství ve světě dobrou pověst. Jenom je škoda, že obor se po revoluci poněkud roztříštil. Dřív se restaurování studovalo na AVU, později na restaurátorské škole v Litomyšli a přidaly se další kurzy. Licence oboru sice zajišťuje Ministerstvo kultury, ale restauruje kdekdo. Problém je v tom, že v dnešní době si vlastník díla hledá restaurátora v pestré nabídce nikoliv podle kvality, ale podle ceny. Těžko se dá uhlídat kvalita práce. Navíc agentury najímají také brigádníky z jiných oborů. To všechno je na výsledku potom vidět a je to dost velký problém.
Profesně asi ne. Tam jde skutečně „jenom“ o to zvládnutí studia a následnou praxi. Naučit se to. K čemuž mimochodem velice pomáhá tvorba technologických kopií, kdy studujete techniku malby a snažíte se obraz vystavět tak, jak to dělali tenkrát. Navíc tím pronikáte do ducha malířů, což je jaksi navíc. Co se osobního týče, tam už jsou vlivy silnější. V nedávné době jsem například restaurovala velký portrét Waltera Leslieho z Náchoda, jednoho z Valdštejnových vrahů, skotského šlechtice, pozdějšího majitele Nového Města nad Metují. Ten obraz byl hrozně poničený, a když jsem postupně dobývala téměř neviditelný obličej, tak jsem se najednou nořila do té doby a přemýšlela o lidech, kteří v ní žili, co byli zač. Jaká vlastně byla celá ta doba třicetileté války.
Samozřejmě, už jenom proto, že každý člověk dává do díla kus sebe. Zvlášť u gotiky, která je hodně spirituální, to platí. Ti její autoři jsou takoví tiší služebníci. Během práce o tom dost přemýšlím a někdy to vede k rozjímání. Kdysi jsem například restaurovala Ukřižovaného Krista z baziliky sv. Jiří na Hradě. Pozdní gotiku. Když jsem se dobrala k původní polychromii, byla taková hodně střídmá, střízlivá. Kristus měl jenom lehce přivřená víčka a u oka jemnou krvavou slzu. Což byl velmi silný a niterný zážitek. Malba krve na korpusech se v různých dobách liší, baroko je expresivní, naturalistické, gotika ztišená, někdy až kaligrafická, kapky krve jsou jako okvětní lístky. To vše na člověka působí a místy se při takové práci skutečně modlí.
Může pomáhat podobná praxe překlenout dnešní ne zrovna příliš pohodovou dobu?
Je pravda, že tím, jak na určitém působivém díle pracujete, je pro vás mnohdy jeho obsah velkým útočištěm klidu. Byť se třeba hodiny hrbíte v prapodivných polohách kdesi na lešení. Když si k tomu člověk pustí renesanční nebo barokní hudbu, kterou mám já sama moc ráda, tak je to někdy až nepopsatelné. Jsme jako poustevníci, kteří vědí o okolním světě, ale díky práci žijí v jiné dimenzi. A to už nemluvím o restaurování v místech, která mají nezvyklou energii, říkám, že jsou promodlená, například Karlštejn.
Já umění vyhledávám pořád, i když nepracuji. V zásadě mi nevadí ani moderní umění, byť je někdy příliš agresivní a člověk se potom pro oblažení duše utíká do minulosti. Každopádně mám koníčka, který je zároveň mým zaměstnáním. Což je v životě velké výhra. Jinak mám strašně ráda kytky, přírodu vůbec miluji. Když je navíc propojena s duchovním prostředím, je to silný zážitek. Například při restaurování kostela v Polné přes oltář zasvítilo krásně slunce... Někdy se ty prchavé chvíle snažím zachytit fotograficky.
Zcela určitě! Když jsem třeba někde v kostele, ne jako restaurátor, ale jako účastník mše, ona profesionální deformace působí. Dívám se, jak jsou obrazy namalované, jestli je mají opravené, jestli plátno obrazu není prověšené, jak lesklý je lak. Nebo se dívám v bočním světle, zda malba není uvolněná a retuše nejsou moc flekaté… A z kázání pak třeba nic nemám.
Líbilo by se mi pracovat v Sixtinské kapli, aspoň někde v koutě. Nebo na Giottových freskách v Assisi, v Padově. Piero della Francesca, renesanční malíř a matematik, to je také můj sen.
Akademická malířka Jana Lukešová (* 1959 v Praze) je dcerou významné restaurátorky středověkých deskových obrazů Věry Frömlové. Vystudovala AVU a patří mezi přední osobnosti proslulé české restaurátorské školy. Věnuje se restaurování obrazů datovaných od středověku po současnost. Jejím manželem je známý kunsthistorik v oblasti novodobé architektury Ing. arch. Zdeněk Lukeš.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou