Tiší hrdinové: trpí a modlí se

Vydání: 2017/25 Boží tělo nad městem, 20.6.2017, Autor: Matúš Demko

Slovenský lékař VLADIMÍR KRČMÉRY založil desítky rozvojových a humanitárních projektů po celém světě. Přesto necítí uspokojení z dobře vykonané práce. Myslí si, že je to daň, kterou musí platit. I své nemoci bere s pokorou.


Profesor Krčméry na jedné ze svých misijních akcí. Snímek archiv V. Krčméryho


Jste známý svou charitativní činností. Co vás k ní táhlo?

Na misie jsem chtěl jít už jako malý chlapec. Za socialismu to byl sen, který měl zůstat snem navěky. Jedna známá mi věnovala tlakoměr, který patřil mému strýci Silvestrovi. On taky chtěl jako student do misií, ale pak ho zavřeli, a protože si odseděl 15 let, jeho plány se rozplynuly. Ale mně je Pán Bůh dopřál.

Váš strýc Silvester Krčméry měl vazby i v Česku.

Ano, strýc byl velkým přítelem kardinála Špidlíka a biskupa Otčenáška. Můj dědeček se narodil v Obořišti u Dobříše a vychovali ho redemptoristi na Svaté Hoře. I já se v Česku cítím jako doma. Rádi jsme přijali nabídku České katolické charity zajišťovat jeden projekt, který se týkal nemocnice v Ugandě. Tehdy u vás nebyl dostatek lékařů a my jsme tedy po dobu čtyř let zajišťovali nemocnici personálně. I nadále ale s českou charitou spolupracujeme.

Jak motivovat lékaře, aby šel pracovat do tropů?

V ČR je kvůli lepším platům ve zdravotnictví těžší motivovat zdravotníky finančně. Kdo se chce podílet na takovém projektu, dělá to nezištně jako ten, kdo se obětuje. Na Slovensku může mít motiv i finanční, což je přirozené. Mladý člověk musí z něčeho žít a chce něco poznat.

Na vysoké škole jste založil mnoho rozvojových projektů. Máte prochozený celý svět?

Jsem starý šedesátiletý doktor. Za socialismu jsem nemohl cestovat, tak jsem jezdil aspoň do Sovětského svazu a znám celé Rusko až po Sibiř. Po otevření hranic jsem přijal nabídku na studijní pobyt v USA, brázdil jsem západní Evropu... Ale tento způsob života mě nenaplňoval. Naopak, měl jsem pocit, že ho promrhávám a že si dokonce přivolávám věčné zatracení. Konzumní způsob života ve mně vyvolával úzkost.

Kdy se to zlomilo?

Když jsem v roce 1999 viděl v televizi, jak zmasakrovali alžírskou vesnici. Adresoval jsem Bohu výtku: Kde jsi byl, když se to dělo? A ozvala se protiotázka: A kde jsi byl ty? Byla to zároveň výzva. Co ale mohu dělat? Nemám žádné vojáky a zbraně, abych lidi chránil. Pak mi Bůh poslal do cesty doktora Mariana Čaučíka, který na Slovensku založil charitativní Hnutí křesťanských společenství dětí. Že prý nepotřebují jen učitele a kněze, ale i doktory. Jel jsem s ním tedy do Keni, kde založili školu a my jsme otevřeli ambulanci a sirotčinec. A zatímco my jsme se starali o hříšná těla, kněží o nesmrtelné duše a učitelé o prázdné hlavy. Tato trojkoalice způsobila, že jsme tam založili šest nebo sedm škol. Nyní má Slovensko v Keni dvacet projektů, Češi asi sedm nebo osm. EU dělá dobrou práci, když se snaží podpořit vzdělávání a sociální práci v těchto regionech, protože pak méně lidí utíká do Evropy.

Jak zvládat uprchlickou krizi?

Nemá smysl bojovat proti válečným uprchlíkům, ty je třeba přijmout, nejsou to naši nepřátelé. Jsou to lidé, kteří nás potřebují. Ty, co přicházejí ze Sýrie a Iráku, je třeba přijmout s láskou, jak řekl Svatý otec. A jedním dechem také dodal, že se nemůžeme divit, když z Afriky přicházejí i lidé, kteří chtějí jen slušně žít, mít dobré zdravotnictví a školství. Je to jejich sociální právo. Jenže Evropa není schopna přijmout najednou velké množství migrantů, možná postupně. Řešením je tedy podporovat demokratické země Afriky tak, aby odtud lidé neutíkali.

Co po téměř dvaceti letech, kdy jste slyšel Boží volání, vzešlo z té protiotázky?

I když se svým životem až tak spokojený nejsem, jsem rád, že jsem přece jen cosi z Boží milosti udělal. Založil jsem vysokou školu. Na katedře misiologie byl každý ze zdejších studentů na nějakém projektu a polovina z nich má vlastní misijní projekt. Stejně to platí o našich pedagozích. Nejjednodušší je dávat na projekty peníze, ale těžší je jít přímo na místo. Díky mnoha sponzorům, Evropské unii a dalším se v Africe snížil hladomor. A neumírá se už na běžné nemoci.

Říká se, že nic není zadarmo. Je správné dávat těm nejpotřebnějším všechno zdarma?

Pokud bychom jim nepomohli, zemřeli by. Kdybychom jim ale dali zdarma všechno, to bychom je samozřejmě korumpovali. Jsem tedy například pro studium zdarma, ale s povinností platit zápisné. To stojí 140 eur (v přepočtu zhruba 3 800 Kč), což je jejich měsíční plat. Učíme je, že když něco dostanou zdarma, musí i oni něco přinést. Když třeba žena dostane mléko, musí donést citron nebo kokosový ořech, aby se nevytvořila závislost na humanitární pomoci. Ale jsou tam samozřejmě lidé, kteří nemohou dát nic.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

 

MATÚŠ DEMKO

Prof. Vladimír Krčméry (1960) je pedagog, misionář, zakladatel a rektor Vysoké školy zdravotnictví a sociální práce sv. Alžběty v Bratislavě. Nastartoval mnoho humanitárních a rozvojových projektů po celém světě. Jako lékař a vědec se specializuje na tropické a infekční choroby. Za svou misijní práci dostal sedm čestných doktorátů v USA a EU, první z nich v roce 1999 v České republice. Je ženatý, má čtyři děti.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 29 18. – 24. července 2017

Kardinál Meisner žil českou zbožnost

Jedním ze sedmi kardinálů, kteří přijeli na pohřeb někdejšího kolínského arcibiskupa, kardinála Joachima Meisnera, byl i český primas DOMINIK DUKA.

celý článek


Zemřel při modlitbě breviáře

Vedle papeže Františka poslal minulou sobotu na pohřeb někdejšího kolínského arcibiskupa Joachima Meisnera svůj pozdrav i emeritní papež Benedikt XVI.

celý článek


Slováci postavili Islanďanům roubený kostel

Neobvyklou pozornost poskytli Slováci z Hriňové farnosti v Reydarfjördu na Islandu: postavili pro ně nový roubený kostel, a to ze dřeva, které vyrostlo v lesích na Zvolensku.

celý článek


Skaut jsem si vyvzdorovala

Potkat ve skautském oddíle vietnamské dítě je u nás velkou vzácností. DIEU HIEN HO zvaná LINDA se ke skautingu dostala v dospívání. Dnes je vedoucí oddílu benjamínků…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay