26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Tak jako Abrahám na jedné z hor v zemi Moria

28. 3. 2012

|
Tisk
|

Vydání: 2012/13 Papež cestuje z Mexika na Kubu , 28.3.2012, Autor: Karla Ladwigová

Studentské středy. Buňky modlitby. Velkopáteční výstup na horu Kleť. Za těmito – a mnoha dalšími – aktivitami nacházíme jméno spirituála Biskupského gymnázia v Českých Budějovicích P. JOSEFA PROKEŠE.

Před začátkem postní doby jste se vrátil z velké cesty, jejímž cílem bylo Kilimandžáro. Co vás zlákalo na nejvyšší horu Afriky?

Během studia teologie jsem se dostal na tři roky do Říma. Bydlel jsem v české koleji Nepomucenu, kde kromě Čechů našlo svůj studijní domov také několik kněží z Afriky. Jedním z nich byl otec Norbert z Tanzanie. Docela jsme se spolu skamarádili, a když jsme se po třech letech loučili, pozval nás, ještě s Janem Kotíkem z brněnské diecéze, na návštěvu k sobě domů. Moc velkou váhu jsem tomu nepřikládal. Říkal jsem si, že na to asi nikdy nebudu mít čas a peníze. Akčnější kamarád Jan mě ale zlákal, a tak jsme do toho šli.

Ve výšce 5 895 metrů nad mořem jste se ocitl nebi blíž. Jaký to byl pocit, co vás v té chvíli napadalo?

Na hory lezu velmi rád. Fascinuje mě jejich síla, stálost a majestát. A tak se jim dávám velmi rád do péče. Zdá se mi, že dobře pečují nejen o mé tělo, které cvičí a nenechávají ho lenivět, ale stejně dobře také o ducha. Nemusí to být jen vysoké štíty, stačí třeba malé kopečky v Novohradských horách u nás na jihu Čech. Vždy si beru na výstup vše, co právě prožívám, a všechny, kteří jsou mi svěřeni. Jako na pouť. Když pak lapám unaven po dechu, postupně vše představuji Bohu. Před jeho tvář přináším to, co je ve mně. Tak jako Abrahám na jedné z hor v zemi Moria obětoval Izáka, podobně postupně pouštím z rukou svůj život a svěřuji ho Pánu. O to jsem se snažil během toho pětidenního výstupu.

Poznal jste hodně tamních lidí, účastnil se bohoslužeb. Jaký jste z toho měl dojem? Jak se liší jejich duchovní vnímání od toho, na co jste zvyklý v našich krajích?

S Norbertem jsme v neděli prožili dvě mše svaté. Bylo to opravdu překrásné. Slavnostně oblečení lidé, ochotní věnovat liturgii dost času, tančí, zpívají, oslavují Pána. Jedna věc mě tam ale opravdu překvapila. Protože farností je mnoho a kněží málo, dostane se kněz do některých oblastí jen jednou za měsíc. A proto se Tanzanská biskupská konference snaží vést věřící k samostatnosti. Věřící podle oblastí, kde bydlí, vytvářejí modlitební skupinky mající deset až dvacet členů. Jednou týdně, mimo nedělní bohoslužbu, se tato skupinka sejde u jednoho ze svých členů. Společně čtou Písmo a modlí se. Každá skupinka má jméno po nějakém svatém a demokraticky si volí svého vedoucího. Při nedělní sbírce se peníze nevybírají společně, ale právě po těchto modlitebních skupinách. Hned po mši se spočítají a určí se, na co půjdou. Mimo tuto strukturu má každá farnost svého „churchmana“, který je také volen a stará se o celkový chod farnosti. Přináší to zřejmě i mnoho těžkostí, ale lidé své křesťanství žijí více jako Boží lid.

Nelákalo vás v Africe misijní dílo, tedy stát se misionářem?

Určitě ne. Byla to velmi zajímavá zkušenost, ale myslím, že moje misijní místo je v Čechách.

Byl jste loni svědkem tragické nehody svého kolegy horolezce. Pociťujete při slézání hor v těch výškách někdy strach?

Strach cítím, ale jak už jsem řekl – beru to jako pobídku odevzdat se více do rukou Stvořitele.

Jste spirituálem na Biskupském gymnáziu Jana Nepomuka Neumanna v Českých Budějovicích. Jaké poselství z Afriky jste svým svěřencům předal?

Když jsme jeli navštívit Norbertova biskupa, byla zrovna sobota. Před jeho domem, který sousedil se základní školou, stál náklaďák plný dětí. V sobotu se totiž neučí, ale děti z internátu jedou pracovat na školní pole. Byly veselé a velmi spontánně radostné. Přestavil jsem si, kam bychom museli jet my, abychom se u toho takhle bavili. A to jsem pociťoval v Tanzanii docela často – že zdejší lidé jsou sice chudší, zato vděčnější, šťastnější a více se radují ze života. My máme téměř všechno, ale chybí nám radost. A tak jsem si pro sebe – a snažím se to předávat i studentům – přivezl předsevzetí, že si budu více vážit toho, co mám, méně lamentovat a více se radovat z toho, že žiji.

Do vaší kompetence spadá už několik let cyklus besed pro studenty i veřejnost nazývaný Bez vytáček o křesťanství. Jak takové večery vypadají a koho na ně zvete?

Křesťanství je v naší zemi silně zakořeněné, ale mnoho lidí neví, co je jeho jádrem. A navíc se k tomu přidávají ještě nejrůznější předsudky. Vždycky si říkám, že v takového Boha, jakého si daný člověk představuje, bych také nikdy nevěřil. Proto jsme začali pořádat otevřené debaty o křesťanství. Konají se vždy v nějakém studentském klubu, kam jsou studenti zvyklí chodit třeba na koncerty. Jde o to, vytvořit prostor, kam mohou věřící lidé pozvat své nevěřící kamarády, aby se něco o křesťanství dozvěděli.

Pronajmeme tedy sál a pozveme jednoho hosta. Máme za sebou už třináct diskusí, koná se to čtyřikrát do roka. Host nejdříve půl hodiny rozebírá nějaké téma a poté následují dotazy. Z dosavadních hostů bych zmínil například Jana Sokola, Karla Skalického, Jiřího Grygara, Tomáše Petráčka nebo Tomáše Sedláčka.

Co obnáší práce spirituála gymnázia a co všechno se studenty podnikáte?

Mimo klasické aktivity církevní školy jsme začali zkoušet docela zajímavý projekt Buněk modlitby. Nápad vychází ze skautské metody práce v družinách a dále je inspirován milánskou pastorační zkušeností. V jednotlivých třídách vznikají malé skupinky pěti až deseti studentů, kteří se ve škole jednou týdně scházejí na deset minut a společně se modlí za svou třídu, školu a kamarády. Je to velmi jednoduché, a hlavně založené na aktivitě studentů. Jsou tak vedeni k tomu, aby svoji víru vnímali jako nástroj, jímž mohou pomoci svým kamarádům, kteří mají třeba problémy.

Důležité je, že na setkání buněk mohou zvát i další členy, třeba jen aby se přišli občas podívat. Je třeba dodat, že tato aktivita má velký evangelizační potenciál a dopad. Z našeho gymnázia to rozšiřujeme na další státní gymnázia ve městě i v diecézi. Tam se buňky samozřejmě netvoří po třídách, ale z celé školy, což má úžasný výsledek – na škole se tak věřící lidé poznávají a společně se modlí.

Angažujete se také ve skautském hnutí. Jsou někteří vaši studenti jeho členy?

Skauting byl podstatnou složkou mé formace a při své práci velmi často čerpám ze svých skautských zkušeností. Snažím se navštěvovat letní tábory, výpravy a kurzy spolu s různými debatami a programy. Skautingu za mnoho vděčím, rád bych mu tedy alespoň trochu vrátil. Mezi studenty je skautů samozřejmě celá řada.

Na Bigy (zkratka nehezká, leč užívaná) studuje i nevěřící mládež, která má místo hodin náboženství nabídku výuky etiky. Připojí se někdy frekventanti etiky k aktivitám vašich „oveček“?

Není to tak, že by na náboženství chodili pouze věřící studenti. Tak se to na škole nerozlišuje. Student si může vybrat mezi etikou a náboženstvím, ale nedělí se to podle víry, nýbrž podle jeho zájmu. Takže i hodiny náboženství se snažím připravovat tak, aby se týkaly všech. Stejné je to u dalších programů, třeba formační kurzy pro jednotlivé ročníky jsou otevřené pro všechny. A to nejen formálně, že je tam nevěřící tolerován. Snažím se o to, aby se tam každý cítil přijat stejně. Vždyť u křesťanské formace jde o celého člověka, takže má rozhodně co nabídnout všem. Podobně je tomu u osobních rozhovorů, k nimž jsem studentům na gymnáziu k dispozici. Řekl bych, že ty jsou u „nevěřících“ velmi oblíbené.

Jak prožívají vaši svěřenci postní dobu a Velikonoce? Co jste pro ně vymyslel?

Tomuto tématu se věnujeme hlavně v pravidelných programech Studentských střed (www.studentskestredy.cz). Jsou to setkání středoškoláků, která se konají každý týden v krásném prostředí bývalého dominikánského kláštera. To už se netýká jen Bigy, ale všech středoškoláků ve městě. Nějakou zvláštní, třeba víkendovou obnovu neplánujeme, zde využíváme nabídky našeho diecézního centra.

O Velikonocích pak na naší faře organizujeme společné prožívání těchto svátků pro chlapce ve středoškolském věku – společně se modlíme, vaříme a připravujeme liturgii. Během dne je čas také na různé další aktivity, třeba na velkopáteční výstup na horu Kleť s křížovou cestou.

Jak se vyrovnáváte s časovou náročností svého povolání spolu s vedením studentů, různými aktivitami a k tomu ještě se slézáním hor?

Snažím se mít pevný řád. Práce je samozřejmě mnohem víc, než se dá zvládnout. Jen na Bigy je o duchovní službu velký zájem, a když se k tomu přidají další střední školy v Českých Budějovicích, je toho víc než dost. Proto jsme letos založili studentskou samosprávu a mnoho věcí dělají sami studenti. Zatím to funguje perfektně – mnohem plodněji, než když to člověk táhne sám. A také to přitahuje další studenty a udržuje to potřebnou dynamiku společenství.

Druhou věcí je modlitba. Moc rád mám zdejší soutok řek Vltavy a Malše i břehy kolem Vltavy. Je to v centru města, ale je tam naprostý klid. Večer v těch místech člověk nepotká téměř nikoho. Tam se chodívám modlit a předkládám Bohu všechno, co prožívám. K tomu se ještě přidává volné pondělí, které se, když to jen trochu jde, snažím trávit v Novohradských horách o samotě s Bohem.

Lze říct, že i postní doba je určitou horolezeckou disciplínou se zdoláváním překážek, které se snažíme překonat, abychom zahlédli alespoň záblesk vrcholu… Kam se chystáte příště, ať už sám nebo se studenty?

Právě do ticha Novohradských hor.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou