26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Slíbili jsme si, že umřeme v létě

17. 7. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/29 Mučedník komunismu farář Josef Toufar, 17.7.2007, Autor: Radek Gális

V sobotu 30. června zemřel po těžké nemoci Luboš Hruška, politický vězeň a iniciátor plzeňského Památníku obětem zla s meditační zahradou. Přinášíme část nedokončeného rozhovoru, který poskytl KT. „Už na tom nejsem dobře,“ omlouval se tehdy devětasedmdesátiletý plukovník Hruška, jehož zdravotní stav poznamenala i smrt manželky.

Po nástupu komunistů jste utíkal před zatčením, jenže vás chytili. Na jak dlouho vás zavřeli?

Chytili mě na Šumavě 31. října 1949. Za velezradu a špionáž mě pak odsoudili k 18 rokům těžkého žaláře. Byl jsem v Brně na Špilberku, v Plzni na Borech, později v Opavě, Leopoldově i na Bytízu v Příbrami. Dneska toho nelituji. Zažil jsem tam mnoho krásných setkání i smutných událostí. Vzpomínám, jak jsem jednou ráno na Pankráci slyšel řinčení řetězů. Koukal jsem okénkem a viděl, jak venku na dvoře chodí vězni zakovaní do řetězů. Říkali jim čerti nebo medvědi. Byli to lidé, kteří se pokusili o útěk. Když je chytili, zakovali je do objímek, které spojoval řetěz z mohutných článků. Pouta měli na nohou i na rukou nepřetržitě čtyřiadvacet hodin denně. Měli speciální oblečení, které se rozepínalo na boku. Když potřebovali na záchod nebo se najíst, bachař jim na chvíli pouta na rukou rozepnul. Tohle dělal ve 20. století člověk člověku, Čech Čechovi. Tak se chovali komunisti.

Jak se k vám chovali bachaři ve vězení?
Viděl jsem i zažil, jak mlátili vězně. Na Borech zbili i mě. Jednou jsem do dopisu napsal něco, co se nelíbilo cenzorovi, který všechny dopisy kontroloval. A tak mě zavolali k raportu. Náčelník, štábní kapitán Šafarčík, strašná svině, mi dal 14 dní korekce. To je kriminál v kriminále. V podzemí pod severním křídlem je samý katr. Byl jsem na jedenáctce, do smrti na to nezapomenu. Šéfem korekce byl strážmistr Václav Brabec. Šli jsme tam krouceným schodištěm, a když jsme přicházeli, před katrem stál jeden vězeň, asi pětačtyřicetiletý chlap. Úžasně inteligentní tvář, ale mučednická, ztýraná. Tehdy mě napadlo, že takhle jsem si vždy představoval tvář Krista. Později jsem se dozvěděl, že to byl po dvou měsících z korekce propuštěný major Jan Šmíd, kdysi osobní lékař Hany Benešové. Byl to vojenský lékař, který byl komunistům trnem v oku a chtěli ho zlikvidovat. V korekci dostal pořádně zabrat. Mne dali za katr také. Brabec tam měl k ruce dva vězně, odsouzené po válce podle retribučního dekretu za kolaboraci. Poručili mi: Vysvleč se do naha! a pak mě prohlédli. Zkontrolovali mi ústa, uši, nos i konečník, abych nikde nepronesl ani kamínek od zapalovače, kousek papíru nebo tuhu. Neexistovalo něco pronést, natož opasek nebo provaz. Brabec mě převzal, hodil do cely a bylo ticho. Večer nosili bachaři filcové bačkory, takže jste ani neslyšel, že jdou. Ale museli odemknout katr, který odděloval celé oddělení, a zámek cvakl. Jelikož tam bylo absolutní ticho, slyšeli jsme cvaknutí a hned nás napadlo, že jsou tady bachaři. Od raportu jsme šli do cel tři, každý do jiné. Za chvíli slyším z dálky volání. Asi za půl hodiny se otvírala sousední cela a za chvíli jsem už jasně slyšel, jak vězeň vedle řve: Nemlaťte mě, netlučte mě! Hned jsem si uvědomil, že příště bude řada na mně. Také že ano. Asi za další půl hodinu zabouchli vedlejší celu a otevřeli moji. Jeden bachař zůstal mezi dveřmi. Jmenoval se Trepka, ale říkali jsme mu Cikán, poněvadž byl snědý jako cikán. Brabec začal kroužit kolem mne a vyptával se: Tak co, chlapče, proč tě zavřeli? Proč jsi tady u mě? Tak aby sis pamatoval, že to nemáš dělat, tak se ohni! Musel jsem se ohnout, spustit oblečení a vystrčit nahá záda. Pod rukou jsem koukal, co se bude dít, protože v ruce neměl nic. Brabec vytáhl z nohavice dlouhý bejkovec a začal do mě řezat. A přes ledviny. Druhá a třetí rána už safraportsky bolí. Já si v duchu říkal: Ty dobytku, kdybys mě zabil, tak ze mě nedostaneš ani hlásek! Dal mi pětadvacet ran, přestal a odešel. Potom jsem asi po týdnu močil krev a dodnes mám potíže s ledvinami. Tak se choval Brabec, a to je jen další malá ukázka, co je komunismus. Byli tam tři čtyři bachaři, kteří se vždycky převlékli do modráků, pendreky v ruce a brali cely jednu po druhé. Každého vězně seřezali se slovy: Soudruzi ze Škodovky vás pozdravují!

Zažili jste, jak některého vězně ubili k smrti?
Václav Brabec ubil studenta. Umlátil ho na cele, a pak ho ještě s jedním bachařem donesli do korekce. Viděl to jeden vězeň kukátkem ve dveřích, kde zůstal měsíček nezakrytý plíškem. Byl zavřený naproti a viděl, jak dva bachaři přinesli kluka a pověsili ho za opasek na mříž. Naprostá blbost, protože kde by vězeň sehnal v korekci pásek. V roce 1968 jsme dali případ dohromady a vojenský prokurátor Buriánek byl ochotný se do obžaloby pustit s námi. Jenže pak přišli Rusové a my se tomu bachaři museli těsně před soudem ještě skoro omlouvat.

Když se probíráte svým životem, cítíte se jako oběť komunismu, nebo vás vězení naopak obohatilo?
Celý život – říkám mu moje křížová cesta – mi dal hodně. Za dráty jsem poznal mezi vězni stovky překrásných lidí, s nimiž bych se v životě nikdy nesetkal. V Leopoldově jsem se dal pokřtít jezuitou Frantou Šilhanem, když jsem viděl, jak to tam křesťané krásně snášejí. Toužil jsem být jako oni a jako oni se chovat. Frantík mě tenkrát pokřtil a já si slíbil, že jestli přežiji, tak až se vrátím, z naší veliké zahrady udělám areál pro ozdravění duše člověka – dnešní Památník obětem zla. Takže pro mě doba ve vězení není ztracená, naopak mi moc dala. Ale ne, že by musela být, to ne. Komunismus je ďábelský režim, který musí být ve světě zlikvidovaný. A taky bude. Jsem o tom přesvědčený, ale chce to čas a statečné lidi.

Napřed jste chtěl tvořit památník obětem komunismu, že?
Zpočátku jsem skutečně chtěl, aby to byl památník obětem komunismu. Měl jsem ale výborného rádce, pátera Michala, františkána. Řekl mi, že oběti byly, jsou a budou. Proč tedy jen obětem komunismu, když jsou třeba oběti z druhé světové války a přijdou další. Řekl, ať uděláme památník všem obětem zla. Byl to dobrý nápad. Památník je ve formě křížové cesty. Tvrdím, že každý – ať je nebo není věřící – nese svůj kříž. Jednou neštěstí přijde na každého. Jde o to se s tím smířit, vyrovnat a naučit se svůj kříž nést. Toužil jsem, aby každý, kdo do zahrady přijde, si zde sedl na lavici a přemýšlel. Pokud možno o sobě. My totiž přemýšlíme o špatném sousedovi, ale naše vlastní chyby nevidíme. Jsem rád, že se to podařilo.

Jak dlouho památník vznikal?
Dělal jsem ho třicet let. Pustili mě v roce 1960 na velkou amnestii – čekala mě lopata a krumpáč a po šichtě jsem dělal zase nádeníka na zahradě. Vykácel jsem 90 ovocných stromů k nelibosti mého táty, i když říkal, ať si se zahradou dělám, co chci. Ale to víte, byl to jeho sad. Páter Michal sehnal výborného sochaře Romana Podhrázského, kterému za komunismu nedali bolševici šanci. Do nápadu křížové cesty se zamiloval a začal makat. Křížovou cestu tvořil pět a půl roku. Na radu P. Michala začíná Zeleným čtvrtkem a končí Vzkříšením. Hodně lidí se díky téhle zahradě už obrátilo a z toho mám radost.

Měl byste problém svým tyranům odpustit?
Političtí vězni páter Václav Dvořák nebo břevnovský opat Opasek měli překrásné úvahy o odpuštění. Lidé si myslí, že viníkům odpustíte – a všechno je dobré. Nejde ale jen o to, že mu odpustím. Když za mnou přijde člověk, který do mě řezal, bude se kát a prosit o odpuštění, když u něj uvidím snahu a lítost, tak jsem připravený mu odpustit. Musí ale přijmout trest za to, co udělal, musí si ho odpykat. To vše k odpuštění patří.

Byli někteří z těch, co vám ubližovali, potrestaní?
Ne. Nikdo z nich nebyl potrestaný.

V Plzni stále ještě žije prokurátorka Polednová–Brožová, která je podepsaná pod některými rozsudky smrti, že?
Za bolševika vystudovala práva a chtěla se předvést. Tak řádila v případu Milady Horákové a zasloužila se, aby Horáková byla pověšená. Byla jednou z nejhorších a je neuvěřitelné, že se tak dlouho nikdo nepokusil ji za to obžalovat a odsoudit. Ale co by to bylo platné. Například prokurátor Karel Vaš, který má na svědomí generála Heliodora Píku, byl souzený, avšak všechno je podle soudu promlčené. Nic se mu nestalo, takže jí by se také nic nestalo. Ale aspoň by se veřejnost dozvěděla, co je zač. Naše plzeňská pobočka Konfederace politických vězňů se snaží, aby byl ustaven soud, který odsoudí komunistickou organizaci jako zločineckou. Aby bylo řečeno: Ano, je to režim, který nadělal tolik zlého. Chceme, ať je komunistická strana zakázaná. Ale komunisté u nás dále normálně fungují, doslova se nám smějí a rozhodují o nás v parlamentu. A největší tragédie je, že je máme i v Evropském parlamentu a že nás zastupují na mezinárodní úrovni. Člověku je do řvaní, když si to uvědomí.

A ti, co páchali zločiny, nadále unikají trestu...
Tvrdím, že spravedlnost je jedna – a tou je Boží spravedlnost. Každý dostane, co si zaslouží. Někdo dřív, někdo později. Lidi si o někom řeknou: Hele, tak on si žije jak prase. Já mu to ale nezávidím, poněvadž to nic není. Když přijdeme před Boží soud, každý se budeme zodpovídat. Já mám občas takovou chvilku, kdy na mě přijde doslova touha odejít z tohoto světa a umřít. Někdy po odchodu ze světa skoro až toužím. Mám zpovědníka, který byl také zavřený. Říkám mu: Toníčku, představ si, že mám chvilky, kdy bych chtěl umřít. On mě pohladí a říká: Ale chlapče, vždyť už si to zasloužíš. Smrt bere z křesťanského hlediska, že přijdeme do něčeho lepšího. Ležel jsem v nemocnici čtyři měsíce, měsíc v bezvědomí. Sebrali mě hrobníkovi z lopaty. Nevím proč, zřejmě jsem ještě dostal nějaký úkol.

Nepůsobí negativně na morálku společnosti, když lidé vidí, že zločiny komunistům prošly a procházejí bez potrestání?
Samozřejmě, že to působí na ostatní. Když není násilí trestáno a za zločinem nenásleduje spravedlivý trest, tak to škodí všem. Byl bych rád, kdyby se aspoň něco z té doby dostalo do učebnic a kdyby kantoři měli zájem dětem něco říct. Nás odsouzených politických vězňů bylo asi 250 tisíc a teď je nás jen asi pět tisíc. Všichni ostatní už zemřeli. Před několika lety jsme byli na pohřbu Jirkovi Flakovi, zápaďákovi a bývalému spoluvězni. Bylo to někdy koncem ledna nebo v únoru, takže byla zima, patnáct pod nulou. Mši svatou sloužil Toníček, farář Antonín Hýža, bývalý mukl, který si odseděl také několik roků. Už je starý, nemocný, tak se chudák zimou celý klepal. Když jsme potom promrzlí odcházeli ze hřbitova s Tondou Husníkem a dalšími bývalými vězni, tak jsme si svatosvatě slíbili, že umřeme v létě.



Luboš Hruška se narodil v roce 1927 v Plzni. Po válce nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Po únoru 1948 se podílel na ilegální činnosti proti komunistům, před zatčením se pokusil utéci přes hranice. V roce 1949 byl zatčen a odsouzen za velezradu a špionáž na 18 let těžkého žaláře. Vězněn na Špilberku v Brně, Pankráci, Borech v Plzni, Opavě, Leopoldově a v příbramském lágru Bytíz. Po propuštění na amnestii v roce 1960 se oženil a pracoval jako dělník. Od roku 1962 začal realizovat projekt meditační zahrady a Památníku obětem zla. Rehabilitován byl až v roce 1990. V roce 1997 dostal Řád T. G. Masaryka, vyznamenal ho také papež Jan Pavel II. Řádem sv. Silvestra. V červenci 2001 po něm pojmenovali astronomové manželé Tiší planetku Hruška 18841. Zemřel 30. června 2007.



Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou