26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Rozumím jen tomu, čemu věřím

18. 2. 2014

|
Tisk
|

Svou pozornost věnujeme knihám, případně jejich autorům. Je to tak správně, činí to ostatně i anketa Dobrá kniha, kterou přinášíme v tomto vydání KT. Brněnský literární vědec JIŘÍ TRÁVNÍČEK nicméně zaměřuje svou pozornost jinam: věnuje se čtenářům. Jaké máme čtenářské návyky, co čteme a proč? Těmito tématy se zabývá i v právě vydané publikaci Knihy a jejich lidé. Čtenářské životopisy.

Vydání: 2014/8 Ad limina – do Věčného města k hrobům apoštolů, 18.2.2014, Autor: Aleš Palán

Věnujete se výzkumu čtenářství a čtenářských návyků. Proč?

Vědět o tom, co se čte a jak se čte, patří asi k základním kulturním „rentgenogramům“ každého národa. Naše čtení toho totiž na nás ví strašně moc. A nejenom na ty, kdo mají stále svůj nos v knize, ale i na ty, kdo nečtou. Jak se to stalo? Kde a kdy povstala bariéra mezi nimi a knihou? Za tímhle poznáním přece stojí za to se vypravit. To vše ovšem bez zdviženého prstu; pouze a jedině zvídavě.

Když jsme se čtenářskými výzkumy začínali, podívali jsme se, jak se to dělá jinde. Vyšlo nám, že by bylo dobré držet dvě linie – kvantitativní (statistika) a kvalitativní (hloubkové rozhovory). Ideální je samozřejmě obě tyto linie propojit. Momentálně máme za sebou tři reprezentativní výzkumy statistické (lidé starší 15 let) a asi sto nahraných rozhovorů, a to jednak s běžnými lidmi (anonymové) a jednak s lidmi od knihy. Pokud jde o rozhovory s anonymy, řekl bych, že povídat si s nečtenářem či čtenářským odpíračem je daleko větší adrenalin než zpovídat vysokoškolského profesora; ten jede jako dobře seřízený strojek.

Co nového jste se dozvěděl v právě vydané publikaci Knihy a jejich lidé?

Hodně věcí o všech třiatřiceti lidech, které jsem zpovídal a pak s nimi nějakou dobu ladil jejich texty. Jsou to všechno „lidé od knihy“, spisovatelé, překladatelé, knihovníci, editoři, knihkupci atd., takže se dalo předpokládat, že se jim o knihách bude dobře mluvit. Ale zajímavé bylo i to, s kolika dalšími věcmi v jejich životě knihy souvisejí a jak se podílely – teď budu patetický – na utváření jejich osudů. Tedy jak silně se jim knihy vlomily do všeho dalšího. Moc si vážím toho, že mě tito lidé pustili tak blízko k sobě a že mi dali příležitost zachytit jejich čtenářsko-životní osudy i pro jiné čtenáře.

Musíte se zřejmě opírat pouze o data získaná od samotných čtenářů. Jsou věrohodná? Nesnaží se tito lidé ukázat v trochu lepším světle?

Pokud jde o statistická šetření, vše se děje anonymně, což by mělo být zárukou bezpečí. Respondent se nemusí bát, že se o něm bude někde něco zveřejňovat. Navíc ho, aniž o tom ví, proklepneme z několika stran. Když třeba řekne, že za rok přečte 57 knih a zároveň na jiném místě prohlásí, že ke knize sedá jednou za měsíc, vyřazuje se jeho výpověď jako nevěrohodná. Pokud jde o rozhovory s běžnými lidmi, tedy ne s těmi „od knihy“, i ty jsou anonymní. Při nich je atmosféra důvěry ještě důležitější: „Posaďte se, paní, jsem ten a ten, vy jste pro mě paní X. Y. Pojďte, budeme si povídat, jaké jste to měla ve svém životě s knížkami, začneme pěkně od dětství. A toho zapnutého mikrofonu se nebojte.“

Jaké jsou naše čtenářské návyky? Mění se v čase?

Máme za sebou tři výzkumy z let 2007, 2010 a 2013, což je příliš krátká doba na jakákoli zobecnění. Navíc se nacházíme ve víru digitální revoluce, která s námi zcela jistě něco dělá. Přece jen však jistý obrys vyvstává. Ne že by česká populace upadala do čtenářského nihilismu, jako se to nyní děje třeba v Polsku, tedy že více než polovina lidí nepřečte za rok ani jednu knihu. To skutečně ne. Nicméně se ukazuje, že přibývá průměrného a podprůměrného čtení, což znamená, že ne příliš čteme, že ubývají minuty věnované dennímu čtení, tedy že kniha pozvolna opouští prostor naší každodennosti. V poslední době jsme také zvlažněli v našem vztahu k veřejným knihovnám. Jinak co se týče skladby, stále vede hlavně současná oddechová beletrie. Našimi největšími miláčky jsou Michal Viewegh a Vejce a já od Betty Mac-
Donaldové.

Nakladatelství si stěžují, že se prodává pořád méně a méně knih. Čte se také stále méně?

Ono kupování knih nemusí čtení úplně odpovídat. V posledním výzkumu se nám ukázalo, že i když se u nás čte velmi solidně, lidé nemají velkou potřebu knihy nabývat. Asi jsme jimi přezásobeni či předzásobeni. Hodně respondentů si navíc stěžuje, že jsou pro ně drahé, nejvíc naši senioři. A přitom jde vesměs o zaujaté čtenáře.

Proč lidé vůbec sáhnou po knize? Převažuje čtení pro pouhé ukrácení chvíle?

Ano, prvním důvodem je u většiny z nás relaxace, ale jsou tady i důvody jiné – snaha se něco dozvědět, studium, obohacování vnitřního života. Podmanivé na knize je, že těch funkcí má tolik, navíc mnohé knihy v sobě tyto funkce dokážou spojit, třeba historický román – poučení i potěchu.

Rozumíme psanému textu? Dá se této dovednosti naučit?

Co to je rozumět? Každý druh knih po nás chce jiné nastavení. Může někdo říct, že úplně rozumí poezii či Písmu svatému? Naučit se těmto dovednostem se asi úplně nedá, ale rozhodně se jim dá učením výrazně pomoci. Přemýšlivé a hodnotově tříbící čtení, což by mělo být něco jako náš ideál, je souhrou zájmu a kompetence, zaujetí a vzdělání. Kde není zájem a zaujetí, je každé učení marné. Rozumím jen tomu, čemu věřím. Za „věřím“ možno dosadit i „mám rád“.

Co v tom může udělat rodina a škola? Učí se předmět český jazyk tak, aby motivoval ke čtení?

Nejvíc zde ovlivňuje rodina. A nejlépe bude, když se rodina a škola setkají na vlně stejného úkolu. Nejlepší návyky se ale dědí jaksi mimoděk. Stokrát může otec svému dítěti říkat, aby četlo, když ono ho téměř nikdy s knihou nevidí. A tisíckrát může paní učitelka vtloukat svým žáčkům lásku k písmenkům, ale co je to platné, když je při tom pouze profesně studená, bez
zájmu a bez jiskry. I tady platí, že zapalují jen ti, kdo sami hoří.

Jaké jsou vaše vlastní čtenářské návyky?

Nejsem tak úplně čtenářským všežravcem, ale rozhodně jsem čtenářským mnohožroutem. Čtu dost širokou škálu – poezii, prózu, věcné knihy, odborné atd. A přestože se písmenky živím, kdybych dopoledne četl beletrii, asi bych se cítil provinile, dokonce i při pobytu na chalupě, což je pro mě období čtenářského ráje. Ach, ty chalupy – jak se na nich panečku čte! A tak nějak jinak, klidněji. Skoro se mi zdá, že je Pán Bůh stvořil hlavně pro tento účel. Avšak ani na chalupě nečtu dopoledne beletrii, spíše něco věcného, nejraději tlusté historické knihy.

Považuji se stále za čtenáře dosti sentimentálního – kniha, když je silná, je s to mě dostat do své moci a spoutat mě. Jsem příběhomil. Dost se mi protiví taková ta literatura prvoplánově druhoplánová. K poezii, zejména ke svému tvrdému jádru, se vracím pořád dokola. Takto už mnoho a mnoho let čtenářsky obkružuju třeba Zábranovy Stránky z deníku… a fascinace jimi se neumenšuje, naopak roste. Naproti tomu k próze se vracím znovu jen nerad, cítil bych se totiž provinile, že daný čas nevěnuju čtení jiné prozaické knihy. V poslední době mě však postihuje jistá nechuť či neochota začítat se do prózy, zejména té současné. Zato knihy typu pamětí, deníků přímo hltám. Z nich pak zejména knižní rozhovory.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou