26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Otvírám svatyni i své srdce

28. 3. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/13 Moderní křížové cesty, 28.3.2006, Autor: Vojtěch Vlček

„V životě jsem se snažil nikomu neubližovat – i když jsem se nemohl vyhnout tomu, abych někomu nezpůsobil bolest. Pamatuji si poučení jednoho starého spoluvězně: ,Žij tak, aby ses, až zestárneš, mohl klidně ohlédnout za svým životem a nemusel se moc stydět!‘,“ říká správce poutního místa Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor a politický vězeň komunismu P. Stanislav Lekavý.

Jak vnímáte náboženskou situaci v pohraničí na Jesenicku, kde působíte?

Pohraničí je místem pohnuté historie. Dnes jsou zde jiní lidé než ti, kteří zde předtím žili celá staletí. Ti se od nynější generace lišili nejen jazykem, ale hlavně mentalitou. Žili náboženským životem, který doprovázel člověka od kolébky až do hrobu. Lidé na vesnici se znali od dětství až do stáří a to tvořilo sice nepsaný, ale živý zákon pro lidské vztahy. Současná generace je vytržena z kořenů zděděné víry našich otců. Je vytržena už tím, že přišla do cizího, mnohdy nevlídného prostředí. Přerušila vztahy s těmi, které opustila, a nové se navazovaly těžko. Tak byly do určité míry přerušeny nejen vztahy mezi lidmi, ale i k Bohu. Totalitnímu režimu nedalo velkou práci zdevastovat v tomto kraji nejen kostely, ale také lidskou duši. Přesto se tehdejším mocipánům úplná likvidace náboženství nepodařila.

Poutní místo Panny Marie Pomocné (Maria Hilf), pocházející z 18. století, prošlo během posledních 50 let velkými změnami...

Před padesáti lety přišel zákaz konání poutí a kostel byl uzavřen. Pak jej otvírali jen vandalové a ti, kteří se Boha nebáli a před lidmi se nestyděli. Za několik let byl celý poutní areál zdevastován a odsouzen k likvidaci. V konečném provedení se tak stalo na podzim v roce 1973, kdy přijela demoliční četa, kostel podminovala a následně vyhodila do povětří. Musela to dělat firma až z Brna, poněvadž místní lidé k tomu neměli odvahu! Z doslechu vím, že tenkrát přišli za ing. Jedličkou, ředitelem Rudných dolů, kde jsem tehdy pracoval. Chtěli po něm, aby tu demolici provedl jeho závod, ale on to odmítl se slovy, že on přece kostel nestavěl, a proto jej ani nebude bourat! Brzy byl odvolán z funkce a musel ze závodu odejít. Mám v úctě statečnost jeho i těch mých bývalých spolupracovníků, kteří odolali politickému tlaku, a sami tak nepřispěli k likvidaci poutního místa!

Kdo se podílel na jeho obnově?

Nová historie začíná po roce 1990, kdy několik rodin z jesenické oblasti utvořilo právní subjekt Společnost pro obnovu poutního místa, například Šnajdrovi, Začalovi a Hanulíkovi a další. Získali schválení veřejné sbírky, která za jeden rok vynesla dosti značnou sumu peněz. To se považovalo za dobré znamení. Výstavba začala v roce 1993, do tří let pak byl kostel postaven a vysvěcen. Za další tři roky byl postaven poutní dům a pak toto laické společenství předalo celý objekt církvi. Všechno bylo financováno ze sbírek a z darů tuzemských i ze zahraničí, ale bez dotací ze státních prostředků. K obnově poutního místa přispěla především velká osobní obětavost členů Společnosti pro obnovu poutního místa a zaujetí vycházející z důvěry v pomoc Boží na přímluvu Matky Boží – Panny Marie Pomocné.

Mají k tomuto kraji vazby i lidé, kteří byli odsunuti?

Především bych chtěl předeslat, že pohled na odsunuté krajany je velmi složitý. Je třeba vědět, že téměř osm set let žil tento lid pokojně v této krajině, kde je hodně kamení, ale málo chleba. To svědčí o velké pracovitosti obyčejného lidu a dodnes lze vystopovat, jak uměli stavět domy, kostely i lesní cesty. Byl to lid pracovitý a zbožný. Bohužel podlehli nacistickým vůdcům, spíše svůdcům, kteří tento lid zneužili pro své dobyvačné plány. Já chci vnímat obyčejné lidi, kteří náhle ztratili domov svých předků a novým domovem jim byla cizí zem, která byla válkou zničena. Je s podivem, že tyto útrapy nejen přežili, ale dokonce se domohli většího majetku, než jaký ztratili vysídlením. Mým názorem je, že je Bůh neopustil. Ztratili domovy, ale neztratili duši, kterou by jim vyrval totalitní režim, jak to udělal v našem národě! Člověka lze vyhnat – odsunout na konec světa, ale jeho srdce je tam, kde se narodil, kde prožil v rodině a se svými blízkými své mládí. Krajané přicházejí v dosti značném počtu a konají si své pobožnosti, které jsou vzpomínkou na dobu, kdy je sem jako děti vodívali jejich rodiče. Já otvírám svatyni i srdce všem poutníkům, ať už mluví česky, polsky či německy. Nejsem politik. Jsem kněz a mám lidi rád. Snažím se, aby poutní místo sbližovalo národy a aby bylo obnoveno vše, co bylo lidskou zlobou a lhostejností poničeno.

Proč dnes lidé přicházejí na poutní místa? Změnily se jejich projevy zbožnosti?

Na to by nejlépe odpověděly zdejší poutnické knihy, popsané návštěvníky téměř z celého světa. Mnozí děkují za vyslyšení, jiní za ně prosí. Projev zbožnosti, lépe řečeno forma zbožnosti se změnila, ale člověk zůstává člověkem. Lidé věří, že na poutních místech, kde se dějí mimořádná znamení, je Bůh vyslyší, zvlášť když jde o naléhavé prosby. I zde bylo vyslyšeno mnoho proseb, především za uzdravení. To je zapsáno v kronice a jistě v srdci těch, kteří něco podobné sami prožili. Ne všichni návštěvníci jsou věřící. Spíše je zajímá výstavba kostela či něco neobvyklého, ale i tak jde o dobrý počin, kdy se člověk zajímá i o kulturní hodnoty.

Dochází na tomto poutním místě k setkávání národů?

Toto poutní místo není jenom místem setkávání národů, ale i spoluprací tří národů, které se podílely na jeho znovuvybudování, jak je to zaznamenáno v současné kronice. Když rodáci viděli, že zdejší svatyně, do které chodili jako děti, se znovu buduje, přispěli velkou částkou, která činila téměř 40 % investičních nákladů. Početně nejvíce zahraničních návštěvníků přichází z blízkého Polska, takže ve svatyni můžete slyšet zpěvy i modlitby ve třech jazycích: česky, polsky i německy. Vždy v září se zde koná Pouť tří národů, na kterou přicházejí tisíce poutníků.

Jak jako bývalý politický vězeň vnímáte situaci v naší zemi 16 let po pádu komunismu? V čem jsou hlavní bolesti české duše?

V době svého věznění v Plzni-Borech jsem za dvojitou mříží zahlédl generála Píku, který čekal na popravu. Na smrt ho přivedli ti, za které bojoval a nasazoval život! Jiní neumírali tak rychle jako on, ale celé desetiletí robotovali v Jáchymově a jinde a pracovali na své trýznitele. Perzekuce 50. let zničila mnoho životů a normalizace 70. let poničila lidskou duši. Proto v dosažené svobodě nejsou osobnosti, které by mohly vést národ. Svoboda vyžaduje odpovědnost, která je vyjádřena právním řádem, úctou k zákonu i ke člověku, a ta vyvěrá z víry v Boha, již se po 40 let snažil totalitní režim vyrvat z duše. Jak si ještě dobře pamatujeme, téměř o každém se vedla kádrová evidence, která měla rozhodující dopad na jeho osud. Právě kádrová politika nejvíce poničila duši národa. V důsledku nedopřála růst osobnostem, které by mohly vést dnešní společnost, a nezneužívaly by svého postavení. Mám na mysli osobnosti, jaké jsem potkával ve vězení, lidi, kteří raději volili sebeobětování, než aby zradili své přesvědčení nebo národ.

Co říkáte působení KSČM na naší politické scéně?

Od politiků slýcháváme, jak se dobře dohodli s komunisty, z nichž prý nemáme dělat strašáky. To je podobná politická naivita, jakou měli politici před únorovým komunistickým pučem! I tenkráte se tvrdilo, že komunismus nám nehrozí. Říkalo se, že jsme demokratická země. Komunisté tehdy pro své plány využili nejdříve Sociálně demokratickou stranu a pak, když se dostali k moci, ji zlikvidovali. Komunismus nemůže být demokratický – jinak není komunismem. To dnes vyjadřuje i symbol současných komunistů – zralé třešničky, které mají sladkou dužinku, ale tvrdé jádro! Pro politiky, kteří se bratříčkují s komunisty, by mělo být zřízeno něco jako naučná stezka, aby prožili aspoň jeden den v komunistickém vězení, jakým byla vazba v Uherském Hradišti, kde vyšetřovatel soudruh Alois Grebeníček. Jistě by byli na celý život vyléčeni z politické naivity.

Jak vzpomínáte na své vystoupení v televizním pořadu Kotel, kde byl pozván pan Grebeníček mladší?

Když tam měl vystoupit soudruh Miroslav Grebeníček, neváhal jsem jet do Prahy, ač mi cesta trvala téměř celý den. Snažil jsem se tomuto soudruhovi říci: „Jsem politickým vězněm, který byl v Uherském Hradišti v době, kdy tam působil váš otec, a když z nás vězňů někdo jen uslyšel jméno Grebeníček, zachvěl se hrůzou.“ A dále jsem se ho zeptal, jestli chce znovu zavést to svinstvo a hrůzu, kterou jsme tehdy prožívali. Myslel jsem tím nástup současné komunistické strany, které byl soudruh Grebeníček předsedou. Hodlal jsem mu říci, že jsem na vlastní oči viděl vynášet z vyšetřovny na nosítkách vězně, který byl zbitý do bezvědomí. Na celém těle měl modrofialové rány. Tento hrůzný obraz mi zůstal v paměti na celý život. Za onoho vězně vlastně vydávám toto svědectví! Nedostal jsem však ve vřavě Kotle další slovo. Pan Grebeníček se trochu zarazil, ale nebyl by komunista, kdyby ho zločiny komunismu od komunismu odradily!

V čem bylo podle vás největší zlo komunismu u nás?

Především v systému, jenž vyprodukoval fanatiky, kteří svojí brutalitou předčili zločiny fašismu. Je to právě zločinný systém, který vytvořil tolik zla, jež nelze vypsat ani pochopit. Byla to morálka bez Boha, jak to už vyjádřil Dostojevskij: Není-li Boha, je vše dovoleno. Morální bylo všechno, co prospívalo k upevnění a rozšíření moci komunistů. Komunistická ideologie rozvrstvovala občany tzv. kádrováním, a tím vytvářela z určitých skupin nepřátele socialismu a podle toho s nimi zacházela. Za největší nepřátele byli považováni věřící, poněvadž se neřídili tím, co určoval stranický úvodník Rudého práva, ale svědomím, což se neslučovalo s komunistickou ideologií. Za nejhorší zločin považuji, že komunisté poničili duši národa. Z normálních lidí vypěstovali udavače, spolupracovníky StB. Udávání je zločin Jidáše, který zradil Ježíše, a to zůstalo odporným činem po celá tisíciletí. Avšak v tzv. socialistické morálce režim povýšil kolaboraci se zlem na záslužný čin. A tato nemorální morálka činí z komunistické strany zločineckou organizaci.

Díváte se stejně na všechny členy KSČ?

Mezi členy komunistické strany to bylo rozvrstveno různě. S některými fanatiky se nedalo mluvit, měli mozek tak zpracovaný, že nebyli schopni nic objektivně posoudit a říkali: „Co strana činí, dobře činí.“ Když začala normalizace, někteří z tzv. tvrdého jádra strany tvrdili, že strana se dopustila jen jedné chyby - že všechny vězně-odpůrce socialismu nepostřílela. Mám však i tu zkušenost, že někteří straníci nepřestali být lidmi, a uměli i pomáhat. Mohu jmenovat třeba pana Oldu Suchánka z Ostravy, který se mě jako předseda ROH zastal, když jsem měl problémy v Pozemních stavbách. Po 40 letech jsem se s ním setkal a poděkoval mu za jeho statečnost.

V čem vidíte hlavní poslání svého kněžského působení?

 Kněz má být pastýřem, který nepase sám sebe, ale má rád své ovečky a modlí se za ně. Má být jako svíce, která se umenšuje, když dává světlo jiným.

P. STANISLAV LEKAVÝ se narodil roku 1930 v Josefově u Hodonína. Absolvoval dvouletou obchodní školu v Hodoníně. V září 1948 byl zatčen kvůli šíření protikomunistických letáků a odsouzen na dva roky. Byl vězněn ve věznicích v Plzni, v Horním Jiřetíně a na Jáchymovsku. V letech 1951–54 byl umístěn u PTP. V roce 1957 maturoval a hlásil se na teologickou fakultu v Litoměřicích. Nebyl však přijat, navíc byl vyhozen z práce. Poté pracoval jako pomocný dělník, závozník a řidič nákladního auta. V roce 1959 byl opakovaně vydírán StB a nucen ke spolupráci. Ve snaze uniknout spárům StB se oženil, manželství však brzy ztroskotalo. V roce 1968 začal dálkově studovat na teologické fakultě v Olomouci a po jejím zrušení v roce 1971 dokončil studia tajně, u jednotlivých profesorů. Roku 1979 byl v Brně tajně vysvěcen na kněze řeckokatolickém ritu. V roce 1990 odešel do důchodu a podal si žádost k církevnímu soudu k přezkoumání svého vstupu do manželství, jež bylo za osm let prohlášeno za nulitní. V letech 1991-98 pracoval jako pastorační asistent na Osoblažsku. V září 1998 byl vysvěcen na kněze římskokatolického ritu a od roku 1999 působí jako duchovní správce poutního místa Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor. Je aktivním členem Konfederace politických vězňů.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou