26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Neměl jsem ambice pokračovat v otcově díle

31. 5. 2005

|
Tisk
|

Rozhlasové vysílání se pro většinu z nás stalo nedílnou součástí života. Obklopuje nás téměř na každém kroku - doma, v zaměstnání, v čekárně u lékaře, v restauraci... Posluchači si mohou vybírat z široké nabídky stanic, každý podle svého gusta. Ti náročnější dávají přednost Českému rozhlasu 3-Vltavě. V čele její literární redakce již čtrnáct let stojí Jan Halas, který loni - právě za rozhlasovou práci - obdržel cenu Magnesia Litera.

Vydání: 2005/23 Inkvizice, 31.5.2005, Autor: Kateřina Nešlehová

 

Na to se mě ptalo mnoho lidí, a já odpovídám vždy stejně. Jednak jsem s ním dlouho nežil, zemřel, když mně byly čtyři roky, a za druhé jsem nikdy neměl ambice nějakým způsobem pokračovat v otcově díle. Samozřejmě jsem v patnácti letech utrousil nějakou básničku, ale to bylo jen kvůli tomu, aby si holky nemyslely... Být synem slavného otce mělo své kladné, ale i záporné stránky. Ty kladné byly v tom, že jsem měl otevřené dveře ke všem bývalých tátovým kamarádům, kteří ho většinou přežili. Dobře jsem se znal se Seifertem, Hrubínem, Holanem, Závadou... Bylo příjemné s nimi být, vždycky vyprávěli zajímavé věci a člověka nějak formovali.

To ne, tátu suploval brácha. Je o osm let starší, je chytřejší, udělal pro mě víc než já pro něj. Jsme každý jiný, a proto je náš vztah tak dobrý. Odjakživa jsme se nějakým způsobem doplňovali. Byl jsem hrozný student, s dvojkami z mravů, bratr byl vždycky premiant. Trochu jsem mu záviděl, že byl tak vzdělaný a chytrý, on naopak měl trochu mindrák z toho, že je takový knihomol. A když umřela maminka, to mi bylo třináct, tak se k nám nastěhovala její sestra, ta zase zastala maminku. Žila s námi až do mé maturity, pak se ženil bratr, a teta se mohla vrátit domů.

Doma jsme neměli televizi, tak jsem si na fakultě vybral rozhlasovou větev. Ale nikdy jsem si nemyslel, že budu v rozhlase pracovat. Měl jsem nastoupit do Lidových novin, které měly začít vycházet 1.září 1968, ale kvůli okupaci z toho sešlo. Čekali jsme se ženou druhé dítě, a ještě jsem neměl dostudováno. Tak jsem poprosil Ivana Vyskočila, s kterým jsem chodil do kostela ke sv. Matěji a který spolupracoval s rádiem, jestli tam nemá nějakého známého. Volné místo ale bylo jen v rozhlasovém časopise. Nastoupil jsem tam v lednu 1969 a byl jsem tam 21 let.

Myslím, že jsme ty šuplíky prohrabali dobře. Co bylo použitelné, to jsme použili. Velkou pozornost jsme věnovali i křesťanské literatuře. Její autoři patřili k nejzakázanějším a jejich jména se ani v době tání v 60. letech tolik neobjevovala. Mám na mysli autory jako Durych, Deml, Čep, Zahradníček, Kalista, Bedřich Fučík atd. Všechny jmenované jsme nějakým způsobem uváděli v nejrůznějších typech pořadů - ať už to byla četba na pokračování, verše nebo Schůzky s literaturou, eseje v řadě Psáno kurzívou.

Musím podotknout, že ne každá dobrá literatura je taky dobře rozhlasově zpracovatelná. Za příklad vezmu četbu na pokračování. Ta musí mít určitou dějovou linii - aby se posluchač těšil na další díl a zajímalo ho, jak to všechno dopadne. Jsou texty slabší, kterým rozhlas pomůže, rozhlasovým zpracováním se z toho vyloupne úžasná záležitost, a naopak některé ty „silné“ texty může rozhlas „zabít“. Neplatí tvrzení: je to napsané, dá se to přečíst... Ucho vnímá jinak než oko.

To je velice vděčná záležitost, takový nekonečný seriál. Připravují ho jak naši redaktoři, tak i externisté. Je to příklad pořadu, který se předtím s takovou otevřeností nedal dělat.

Tím zaplňujeme současná „bílá místa“. Vydávání poezie je pro nakladatelství většinou nerentabilní. Alespoň touto cestou tedy mohou zájemci sledovat nejnovější směry v tomto druhu krásné literatury.

Za prvé víme, jak to dneska s literaturou a jejím placením je, a za druhé díky rozhlasu se dostává mezi víc lidí, než když vyjde tiskem. Četbu na Vltavě poslouchá kolem 70 tisíc lidí, je to podstatně více než knižní náklad pohybující se kolem dvou tisíc výtisků. A co si budeme říkat - odvysílání je skrytá reklama. Když posluchače text zaujme, rádi by si ho přečetli. Volají, kde a kdy kniha vyšla a zda se dá někde sehnat. To je pro autory pozitivní. Málokterý z nich je takový podivín, že by zakázal šíření svého díla.

Teď se obrátila. Před lety měly knihy dlouhou dobu na to, než se dostaly na pult. Dnes, když text autor odevzdá nakladateli, je za dva měsíce venku. A já dělám plány na půl roku dopředu. Takže ten náskok už nemáme.

Ten pořad stále běží, ale nové díly už se nenatáčejí. Dobrovolně jsme ho ukončili při 176. pokračování, a zůstal tak monumentálním torzem. Jeho režisérem byl Josef Melč, který před dvěma lety zemřel, a nikdo jiný není schopen čtení z Písma udělat v té dokonalosti, jako to uměl on.

Ano.

Snažím se... Asi bude třeba malé vysvětlení. Před lety došlo v mém životě k velice nepříjemnému karambolu. Opustila mě žena a sám jsem začal pečovat o tři malé děti. Uměl jsem vařit, prát, uklízet, číst pohádky, chodit na procházky a utírat zadek tomu nejmenšímu. Po roce jsem však usoudil, že to takhle dál nepůjde. Muž i děti potřebují ženu. A tak jsem se podruhé oženil. Samozřejmě jen na úřadě. Po třech letech přibyla k Markétě, Kateřině a Matějovi Terezka. Po šesti letech se dala manželka pokřtít. Tímto nejvážnějším životním rozhodnutím se se mnou jaksi solidarizovala a dostala se ve vztahu k církvi tam, kde jsem byl já. Přelaskavý otec kardinál Tomášek mi chtěl před lety pomoci a něco s tou mou kauzou v Římě udělat. Po chvilce váhání jsem ho však poprosil, aby nedělal nic. Cítil bych se totiž jako nějaké protekční dítě, což bych považoval za větší hřích, než je ten, ve kterém podle církevních pravidel žiji. Osobně si myslím, že je horší, když lidé nectí otce a matku, berou jméno Boží nadarmo, kradou, smilní, křivě svědčí, žádají statků a manželek svých bližních. Když se však mají dva lidé třicet let rádi, dopouštějí se tím „hříchu“, kterého samozřejmě nelitují, a tak je neodpustitelný. Bylo by jistě možné jít do zpovědnice, tam učinit pokání a následující počínání si nějak omluvit nebo jít znovu do zpovědnice. To by však bylo nečestné, směšné a ve své podstatě nesmyslné. Vím, že tak mnozí „hříšníci“ činí, mne ale takové hry nezajímají. Mimo jiné dcera Terezka, vzešlá z tohoto „hříchu“, je již tři roky nevěstou Kristovou a působí jako misionářka ve Španělsku.

Na ty zapomenu v okamžiku, když nastane houbařská sezóna. To jde všechno stranou: vezmu košík a vyrážím do lesa. Před lety jsme koupili v Kunštátu domeček a já už se těším na penzi - to si tam budu těch hub užívat ještě víc.

Tak to asi budu něco psát.

* * * *

JAN HALAS (* 1945) vystudoval novinářskou fakultu, v roce 1969 nastoupil do Týdeníku československého rozhlasu, od roku 1990 je vedoucím literární redakce ČRo 3-Vltava, je předsedou Sdružení pro rozhlasovou tvorbu. Napsal mj. vzpomínkovou knížku Dodatky. Je otcem tří dcer a jednoho syna.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou