Nemám rád, když se něco idealizuje

Vydání: 2014/46 Taizé: přípravy vrcholí , 11.11.2014, Autor: Aleš Palán

Na Letenské pláni v Praze manifestovalo 25. listopadu 1989 tři čtvrtě milionu lidí.
Snímek Dana Kyndrová
 
VÁCLAV MALÝ se stal jednou z tváří listopadové revoluce. V  rozhovoru se současným pražským pomocným biskupem se ale zaměřujeme spíše na souvislosti, které změně systému předcházely.

Hlavní organizátor pouti na svatořečení Anežky České pan Reichel mi říkal, že jim policajti povídali: Pustíme do Říma každého kromě Václava Malého, ten ať na to zapomene. Víte, že jste měl tak výlučné postavení?

Že to bylo výlučné postavení, nevím. Pro formu jsem tehdy požádal o pas a bylo mi řečeno: „Pojedete do prdele, a ne do Říma.“ To bylo pár dní před listopadovými událostmi.

 

Dnes to vypadá, jako by se změna systému stát musela, jako by byla příčinná souvislost zřejmá. Cítil jste, že se režim hroutí, že praskají švy?

Sledoval jsem domácí i mezinárodní situaci. V Polsku byla první nekomunistická vláda, v Maďarsku se komunistická strana vzdala svého vedoucího postavení… I tady byla atmosféra jiná, hodně lidí poslouchalo cizí rozhlas. Nejen církevní, ale i kulturní, literární a historický samizdat se dostával ke stále více čtenářům. Na druhé straně většina stále mlčela. Na Palachově týdnu v lednu 1989 bylo několik tisíc lidí, ale bylo to málo.

Neměl jsem svou činnost upnutou k určitému datu, ale byl jsem připraven, že v tomto systému budu žít možná celý život. To ale neznamenalo, že se mu podrobím. Padla Berlínská zeď, několik tisíc katolíků bylo puštěno do Říma na svatořečení, ale to nebyl žádný důvod k jásotu – byl to poslední zoufalý pokus tehdejších mocných oddělit katolíky od disidentů. Ti, kdo v Římě tehdy byli, by si měli uvědomit, že to byl kalkul, žádná velkorysost či nemohoucnost režimu.

Osobně jsem rozhodně nečekal, že by se režim tak brzy zhroutil, i když jsem jistou změnu pozoroval i v chování Státní bezpečnosti. Bylo vidět, že si už nejsou tolik jistí jako v přechozích měsících. Ale mohla to být jen taková vlna, protože stát nebyl ekonomicky tlačen, aby se něco zásadně změnilo. Podezírám ty, kteří říkají, jak už to bylo všechno jasné, že si dodatečně projektují dnešní zkušenosti do tehdejší doby.

 

Jak byste na sklonku normalizace charakterizoval vývoj vztahů mezi církví a disentem?

Důležitým momentem bylo, když kardinál Tomášek řekl, že je třeba hájit nejen práva náboženská, ale i lidská. Je zásluhou Václava Bendy, že kardinál Tomášek na konci osmdesátých let každý rok přijímal tři nové mluvčí Charty 77. Bylo to symbolické, protože nedůvěra velké části katolíků vůči Chartě byla evidentní. Takový postoj vycházel z toho, že Chartu podepsali také lidé, kteří v padesátých letech podporovali tehdejší systém, což bylo pro některé věřící včetně kněží neskousnutelné. Vztah mezi disentem a církví se postupně měnil a kardinál Tomášek se překvapivě - i pro nevěřící část společnosti – stal symbolem odporu vůči režimu.

 

Jaká byla vaše pozice coby chartisty a katolického kněze? Nedívala se na vás druhá strana trochu skrz prsty?

Chartisti mě přijali, naučil jsem se tam poznávat lidi různých světonázorů, ale část kněží a věřících měla dojem, že dělám politiku a že jsem své kněžství pověsil na hřebík. Měl jsem to v katolické církvi těžké. Dnes se k tomu nepřiznávají, s některými i spolupracuji, dělám, že o tom nevím, a nevracím se do minulosti. Nicméně trvalo dlouho, než se přesvědčili, že mi nejde o moc, ale o věc. Když jsem potom v listopadových dnech vystoupil na veřejnosti, obrátili. Chci, aby to zaznělo po pravdě, protože nemám rád, když se něco idealizuje.

 

Byl za tím jen strach těchto lidí?

Ano, byl to strach. Měl jsem také strach. Strach je pochopitelný, ale člověk si ho nesmí omlouvat nebo teologizovat, že dělá něco pro dobro celku, když za tím stojí obyčejná lidská zbabělost.

 

Někteří členové církve vyčítali Chartě prominenty z padesátých let. V řadách církve máme ale také aktivní kolaboranty. Setkal jste se za normalizace s tímto pohledem do vlastních řad?

Bylo všeobecně známo, že někteří kapitulní vikáři hodně spolupracovali, někteří méně. Ďábelské bylo, že agenty nebyli jen někteří kněží, členové Pacem in terris, systém byl sofistikovanější – agenty byli i kněží mimo tuto organizaci. Toto povědomí v církvi existovalo a většina věřících to odsuzovala.

 

Jak se na vás jako na kněze dívali představitelé Charty 77?

V Chartě jsem prožíval, možná to zní příliš nadneseně, respekt. Necítil jsem, že by se přede mnou něco uzavíralo. Na ta léta vzpomínám přes všechny vnější těžkosti dobře; poznal jsem tam spoustu zajímavých lidí. I v mé nynější službě se mi hodí, že jsem se naučil naslouchat také těm, kteří pocházejí z jiného myšlenkového prostředí.

 

A pohled chartistů na církev jako takovou?

Když proběhly veliké poutě na Velehradě, v Levoči a v Šaštíně, poznali, že kardinál Tomášek začíná být díky papeži Janu Pavlu II. pevný. Viděli církev jako politickou sílu, ale nahlížet ji jako společenství, které může prokvasit společnost, bylo výjimečné. Spíš ji chápali jako tu politickou sílu. Církev byla za normalizace jedinou legální institucí, kde se člověk mohl přihlásit k něčemu jinému než k oficiální ideologii. V zaměstnání a ve všech ostatních institucích musel člověk mlčet nebo občas zajít na školení, ač tomu nevěřil.

 

Co pro církev osmdesátých let znamenalo Desetiletí duchovní obnovy?

Desetiletí byl výborný nápad, začal se ujímat, ale přišel rok 1989 a bylo na něj logicky pozapomenuto. Jeho nosný program se přitom dotýkal základních životních otázek, jednotlivá přikázání byla rozvedena do konkrétního života. Mohlo to být oslovující i pro lidi mimo katolickou církev a zároveň to bylo spojeno s některými světci českých dějin, kteří prezentovali jasné životní postoje.

 

Znamenalo Desetiletí pro katolíky i morální apel, rovnali páteř, zvedali hlavu?

Ano, předěl vidím hlavně v roce 1985 po velké pouti na Velehradě. Katolíci zvedli hlavu: Jsme tady, je třeba s námi počítat, chceme, aby byl vytvořen prostor, na který máme právo! Nakonec se to ukázalo i na petici, kterou sepsal Augustin Navrátil. Byl to prostý rolník, který nás všechny strčil do kapsy, příliš nemudroval, nediskutoval, zato velmi jednoduše sepsal petici, pod niž se přihlásilo několik stovek tisíc lidí.

 

Nebyla i ta velehradská pouť – jistě kromě jiného – hrou režimu, který se snažil rozdělit a panovat?

Myslím, že se režim přepočítal, nečekal takovou reakci. Také represe byly potom nějaký čas docela tvrdé. Hodně to posílilo pozici kardinála Tomáška, který byl dlouhou dobu osamocen, neměl podporu ani v tehdejší konferenci ordinářů české a moravské provincie. Jistě, režim chtěl rozdělovat, pořád tu byla snaha rozdělit disidenty a nezávislé iniciativy, protože vedle Charty začaly vznikat ekologické, mírové a kulturní skupiny. Režim chtěl katolíky izolovat, vrazit klín i mezi ně a ostatní křesťanské církve. Byl však zaskočen reakcí lidí.

 

Těch několika statečných, jako byl Augustin Navrátil?

Jistě, byly tu tyto výjimečné osobnosti, ale zároveň nečekal, že tolik lidí pozvedne hlavu. Dobře si pamatuji, jak Václav Benda získával respekt u lidí, kteří s Chartou 77 neměli nic společného. Když mluvíme o změně, nesmíme opomíjet dva velké muže: Oto Mádra a Josefa Zvěřinu. Oni měli lví podíl na postoji kardinála Tomáška a na překonání nedůvěry mezi disidenty a katolíky.

 

Mluvíte o překonání nedůvěry. Bylo po listopadu 1989 nějak naplněno?

Disidenti se rozdělili, protože se ukázalo, že mají různé představy o uspořádání politického systému. Někteří vstoupili do politiky, jiní zůstali stranou. Katolíci si ze začátku naivně mysleli, že ideové vzduchoprázdno bude zaplněno církví. Přišlo vystřízlivění, protože společnost se orientovala spíše na naplněné výkladní skříně. Na druhé straně nenastaly potyčky, kdo má větší zásluhy. Díky Bohu za všechny, kteří se v listopadu přidali, kteří přicházeli na náměstí a už předtím se snažili něco dělat. Nekádroval bych nikoho.

 

Je pravda, že měla církev na přelomu osmdesátých a devadesátých let takový morální kredit, nebo si to jen idealizujeme při pohledu zpět?

Myslím, že si to idealizujeme. Dějiny jsou stavěny na osobnostech, byl tady kardinál Tomášek, Josef Zvěřina, Oto Mádr a další – a právě oni v myslích současníků pozitivně reprezentovali katolickou církev. Byl bych proto velmi opatrný s názorem, že tehdy ve společnosti rozpučela touha vstoupit do katolické církve. Dříve bylo v takovém postoji hodně protestu, což je příliš málo. Církev je víc než instituce protestující proti nespravedlnosti.

 

Mohla církev udělat něco jinak?

To je otázka, na kterou nemám úplně odpověď. Sám jsem byl mnohým překvapen. Aktivních lidí nebylo po listopadu tolik, jak jsem si představoval, velká část katolíků začala mít existenční starosti. Na druhé straně se otevřely mnohé prostory pro uplatnění mimo církev. Původní euforie přešla ve všední den. Církev obnovila strukturu, ale málo jsme vzali na vědomí mediální věk a příliš jsme se cítili být morální autoritou, tím, kdo přináší hodnoty. Trochu jsme přestali společnosti naslouchat. Podlehli jsme jistému slavomamu a nezhodnotili situaci reálně - což trvá dodnes.

Z mé strany to není žádný pocit méněcennosti – jsem hrdý na to, že jsem katolík, jsem rád, že mohu v církvi sloužit, ale těžko se smiřujeme s tím, že jsme ve společnosti minoritou. Nejsme dominantní silou, ani co se týká hodnotných postojů. Dosud jsme nepřijali pozici spíše těch, kteří nabízejí. Pořád v nás je, že máme právo, abychom byli bráni jako ti, kteří jsou dominantní. Bude ještě chvíli trvat, než přijmeme mentalitu menšiny. To neznamená přikrčenosti nebo ztráty zdravého sebevědomí, ale potřeby uvědomit si reálné postavení ve společnosti.

ALEŠ PALÁN

 

Biskup VÁCLAV MALÝ (1950), někdejší disident, signatář a mluvčí Charty 77, spoluzakladatel Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Od roku 1997 je pomocným biskupem pražským.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 26 21. – 27. června 2016

Papež František potěšil Moravu

V době, kdy se lidé na začátku první republiky obraceli k církvi zády, se olomoucký arcibiskup Stojan obracel k lidem a zasazoval se o sociální spravedlnost. Papež František…

celý článek


Není to jen klábosení u kávy

Farní kavárna v Lechovicích na Znojemsku vznikla tím nejpřirozenějším způsobem: farníci se po mši svaté ještě sdružovali v neformálních skupinách v kostele, až jednou…

celý článek


Unést vítězství i porážku

Obavy, že se na ME ve fotbale něco semele, zaznívaly už měsíce před konáním šampionátu. Sportumilovní fanoušci a obyvatelé pořadatelských měst se měli mít na pozoru…

celý článek


Milosrdenství i při vysvědčení

Dílo hodné ceny, tedy hodnotné a stojící za ocenění. Právě takový přístup mohou zvolit rodiče k výsledkům snažení svých dětí a dospívajících. Už příští týden…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay