Vydání: 2017/10 Čas na postní obnovu, 7.3.2017, Autor: Vít Hájek

Kvůli mediální známosti bráchy Tomia jsem do toho chtě nechtě vtahován. Ale jinak mi vůbec nevadilo, že o mně lidé donedávna moc nevěděli. Jsem docela obyčejný člověk, který léta žil pro svoji početnou rodinu. Do vínku jsem dostal česko-japonsko-korejské kořeny. Vyrůstal jsem v Tokiu.
Moravský dědeček mé mamince, tehdy ještě mladé dívce, odkudsi donesl adresu japonského vysokoškoláka studujícího v Tokiu sociologii, který si chtěl s někým anglicky dopisovat. Opravdu si začali přes půl světa psát. Tatínek pak v rámci doktorandského studia přicestoval do tehdejšího Západního Německa a odtud to byl do Československa už jenom skok. Rodiče se brzy vzali a já jsem se narodil ještě v Praze, kde jsem byl také dvanáct dnů po narození pokřtěn jako Josef Jan. Hayato je moje občanské jméno. Křtil mne dominikán otec Jordán Vinklárek – a dodnes se setkáváme. Po několika měsících se maminka i se mnou přestěhovala do Japonska. Mladší bratři Tomio a Osamu se narodili již tam.
Dá se to tak říci. Maminka Helena vyrůstala spolu s pěti sourozenci v katolické rodině, která byla následně postižena komunistickým režimem. Její starší bratr Ivan byl za nesouhlas se sovětskou okupací Maďarska v roce 1956 vyloučen ze studií dějin umění na Karlově univerzitě, vzápětí z politických důvodů vyloučili dalšího ze sourozenců Josefa z medicíny. Mamince, která zrovna maturovala, už vůbec nedovolili jít na vysokou školu – přestože měla na gymnáziu výborný prospěch. Pracovala tedy v knihařské dílně, odkud jí potom dali doporučení ke studiu coby dělnickému kádru. Ráda by studovala filologii a literaturu, ale povolili jí pouze elektrotechnickou fakultu ČVUT, kterou pak absolvovala s červeným diplomem. V době studií se sice od víry vzdálila, ale v dalekém Japonsku brzy vyhledala nejbližší katolický kostel a začala i s námi dětmi chodit každou neděli na mši.
Křesťanů bylo v Japonsku málo, kolem 1 % všech obyvatel – z toho asi polovina katolíků a polovina protestantů. Jejich menšinové postavení je vedlo k tomu, aby o to více drželi pohromadě. Například po skončení nedělní mše se hned nerozcházeli, ale setrvávali spolu. Povídalo se a rozebíralo to či ono, společně se pak něco uvařilo. V našem kostelíku sv. Josefa, který vyhlížel jako běžný japonský dřevěný dům, byl farářem otec Tokugawa, který se všem hezky věnoval. Zajímavé je, že pocházel z významného japonského šlechtického rodu Tokugawů, jenž kdysi vládl celému Japonsku a tvrdě prosazoval přísný zákaz křesťanství.
Maminka se od jedné řádové sestry dozvěděla, že se poblíž nachází kněžský seminář, kde je rektorem český kněz. Bylo to pro ni překvapení. Zkontaktovala ho a setkali se. Byl jím jezuitský misionář otec Ludvík Armbruster. Pokřtil pak oba mé bratry a občas nás doma navštívil. Zlatým hřebem jeho návštěv byl nadšený společný zpěv českých a moravských lidových písniček. Jednou také kvůli mamince, která se nemohla od maličkých dětí odtrhnout ani do kostela, sloužil v našem bytečku mši, při níž jsem mu jako chlapec směl ministrovat.
Bylo mi asi deset let a ta změna byla obrovská, byl jsem totiž už zformován jako Japonec. Češtinu jsem díky své pečlivé mamince uměl docela dobře, ale trvalo dlouhou dobu, než jsem se v českém prostředí patřičně zorientoval – ve způsobu myšlení, mentalitě a reakcích zdejších lidí. Navíc v době normalizace. Nebylo to pro mne jako pro dospívajícího mladého člověka snadné.

Hayato Josef Okamura, narozen roku 1966 v Praze, je tlumočník a průvodce. Pochází z rodiny s česko-japonsko-korejskými kořeny, je milovníkem staré Prahy a v poslední době také častým hostem veřejných diskusí o politice, demokracii a migraci.