Na Velehrad se vždycky těším

Vydání: 2015/27 Putování za sv. Cyrilem a Metodějem, 30.6.2015, Autor: Kateřina Šťastná

Uplave padesát metrů pod vodou na jedno nadechnutí, moderovala olympiádu v Soči, nedávno porodila druhou dceru. Působí křehce, usměvavě, sympaticky. S BARBOROU ČERNOŠKOVOU, moderátorkou Branek bodů vteřin, se letos už popáté potkají i návštěvníci Dnů lidé dobré vůle na Velehradě.
 
Barbora Černošková i letos moderuje spolu s hercem Filipem Tomsou Dny lidí dobré vůle na Velehradě. Snímek archiv Petarda Production
 
Máte doma miminko. Co jste říkala na nabídku moderování Dnů lidí dobré vůle?
 
Mám z toho velkou radost, na Velehrad se vždycky těším. Jsme zvyklí, že po skončení akce zhodnotíme uplynulý ročník, zamyslíme se nad chybami a dopředu si řekneme, že když bude vše v pořádku, budeme moderovat i napřesrok. V prosinci to potom definitivně potvrzujeme a tak to bylo i tentokrát.
 
Takže v prosinci jste rodila a zároveň potvrzovala, že budete moderovat Velehrad.
 
Máme vánoční miminko. Měli jsme termín 21. prosince a nakonec jsem porodila po půlnoci 22. prosince. Hned v lednu jsme fotili s Filipem Tomsou a jeho i mojí rodinou kampaň k Velehradu. Trochu jsem se bála, ale nakonec to byla moc hezká práce. Naše Adrianka naštěstí odmalička pochopila, že to s námi bude náročné, a skvěle se přizpůsobila.
 
Jak jste se vlastně jako sporťačka dostala k moderování Velehradu?
 
Málokdo ví, že bratranec mé maminky je brněnský biskup Vojtěch Cikrle. To možná hrálo podstatnější roli než moje kariéra sportovní redaktorky. Jsem věřící, moji rodiče i všichni tři sourozenci také.
 
Máte na Vojtěcha Cikrleho vzpomínky z dětství?
 
Říkali jsme mu strýc Vojta nebo strýc biskup. Odmalička si ho pamatuji jako moc fajn člověka. Například nám vyprávěl, že když někde v kněžském semináři objevil kvalitní zábradlí, jezdil po něm dolů. To se mi jako dítěti moc líbilo. Jsem z velké brněnské rodiny, ale protože teď žijeme nějakou dobu v Praze, už jsem ho delší dobu neviděla.
 
Jak na Velehradě nahlížíte typicky moravské projevy víry oproti možná trochu chladným Čechám?
 
Vždycky jsem si myslela, že je tohle rozdělení klišé, ale vlivem častého cestování a stěhování jsem pochopila, že není. Vyrůstala jsem ve farnosti svatého Augustina v Brně. Atmosféra tam byla vždy úžasná, je to hodně přátelská farnost, a považovala jsem to za samozřejmé. Chodila jsem tam zpívat do sboru, dodnes tam mám hodně přátel. Až když jsem se přestěhovala z Brna, pochopila jsem, že každá farnost je jiná. Pro mě je společenství hodně důležité, a také proto pro mě bylo obtížné neustálé cestování a stěhování s manželem – vrcholovým sportovcem. Známe se deset let a manželé jsme osm let. Za tu dobu jsme se stěhovali devětkrát. To ani nestihnete někde zakořenit, bydlíte pořád v krabicích.
 
Na Velehrad pojedete s rodinou. Předpokládám, že budete kojit, takže asi budou vaši blízcí pořád někde poblíž.
 
Kojím a asi i kojit budu. Úplně vidím to naše „procesí“ plné cinkajících skleniček s mrkví a kojeneckou vodou. Ale Velehrad mě, oproti jiné práci, vůbec nestresuje.
 
Na Velehradě stojíte před tisícovkami lidí. Přesto to není stresující?
 
Velehrad je opravdu specifické místo, člověk tam dokáže načerpat energii. I když stojím před tolika lidmi, nepřipadám si tak nervózní jako jinde. Jezdívají tam i honosní hosté, v minulosti například manželka bývalého prezidenta Livia Klausová, předloni prezident, vždycky tam bývají vysocí státní činitelé. Ale oni sedí na lavičkách jako všichni ostatní, a když je chladno, jsou přikryti stejnými dekami jako druzí, takže nemáte pocit, že je to elitářská záležitost. Zažili jsme na Velehradě snad všechny rozmary počasí, obrovské vedro nebo takový déšť, že jsme museli chodit v holinkách. Ale pokaždé to bylo fajn, protože zdejší lidé jsou vesměs srdeční a pro všechny je to radost.
 
Loni, když jste moderovala Zimní olympijské hry v Soči, prý kardinál Duka požehnal vaší práci.
 
Bylo to pro mě obohacující především proto, že jsem se dívala, jak ho bere kolega Jaromír Bosák, který o sobě říká, že je „díkybohu ateista“. Bosák je velmi vzdělaný a sečtělý člověk a dělal s panem kardinálem dlouhý rozhovor. Po celou tu dobu se usmíval a bylo vidět, že si to velmi užil. Když pan kardinál požehnal naší práci a řekl, že nám to hezky jde, byl to milý moment.
 
A jak bylo na olympiádě?
 
Pracovali jsme ve studiu, kde bylo velké teplo, přes čtyřicet stupňů. Mezi jednotlivými vstupy byla třeba půl hodiny pauza, ale já jsem se nutně potřebovala připravit na další vstup, takže se mi stávalo, že jsem se za těch šestnáct sedmnáct hodin služby stihla třeba jen jednou krátce najíst. Za tři týdny jsem tam zhubla deset kilo. Únava a vyčerpání, to je pocit, který u mě z této akce převládá. Ale jinak mám mnoho krásných zážitků s našimi sportovci i díky tomu, že jsem poznala olympijské prostředí i olympijské vysílání ČT. Jsem moc vděčná, že jsem tam mohla být.
 
Nakolik je podle vašich zkušeností dnes těžké dělat vrcholový sport?
 
Myslím, že je to hodně těžké. Nejsem si jistá, jestli to tak bylo vždycky. Já jsem s aktivní kariérou přestala v osmnácti letech. Manžel byl dlouhá léta v basketbalové reprezentaci a díky své práci se setkávám s mistry světa a olympijskými vítězi. Vím, že je to po všech stránkách hodně náročné, a moc mě mrzí, když někdo považuje sportovce jen za lidi, kteří snadno vydělají peníze.
 
Pro mnoho dětí, které by měly talent a chuť sportovat, je ale dnes překážkou právě to, že jejich rodiče peníze nemají.
 
Český olympijský výbor se touto otázkou zabývá. Má program na podporu dětí, které jsou talentované, chtějí sportovat a třeba ani nemusejí mít zvláštní ambice na kvalitní výsledky. Sport je výborná cesta, jak uchránit děti od nejrůznějšího zla, které je může potkat.
 
Dětí ovšem sportuje čím dál méně.
 
Je to tak. Bavila jsem se s kolegy, kteří se téhle problematice věnují v rámci Českého olympijského výboru, a ti říkají, že děti na školách pomalu neumí ani kotoul, musejí jim ukazovat, jak se skáče přes kozu nebo jak se cvičí na kruzích. Nepamatuji si, že by za mého dětství měl někdo problémy s tělocvikem.
 
Vy jste se sestrami začínala s gymnastikou, bratr hrál basketbal. Rodiče byli také sportovci?
 
Rodiče mají sportovního ducha. Tatínek hrával fotbal, maminka stále lyžuje. Myslím, že nás vedli ke sportu hlavně kvůli tomu, abychom nedělali lumpárny.
 
Věnovala jste se také akvabelám. V kolika letech jste se naučila plavat?
 
Velmi brzy, učila jsem se u tety na Vranovské přehradě. Přiznám se, že jsem k akvabelám přešla především z marnivosti. Líbily se mi ty barevné plavky se třpytkami.
 
Kdy jste dostala první medaili?
 
Také poměrně brzy. V době, kdy jsem plavala, nedělalo synchronizované plavání ještě tolik dětí a já měla štěstí, že jsem byla v Tesle Brno, což byl nejlepší klub v republice.
 
Je dnes o akvabely větší zájem?
 
Tento sport je velmi nevděčný. Je hodnocen lidmi, takže se vám velmi snadno může stát, že sice vynikáte, ale nedosáhnete výsledků, když za sebou nemáte silnou lobby. Navíc se zdá, že je to snadné – skočíte do vody a automaticky vypadáte tak krásně jako ostatní. Je to ale velká dřina a na to, abyste v té vodě dobře vypadala, je třeba mnoho let a kromě talentu píle a spousta hodin tréninku. Většinou to holky přestane bavit právě proto, že výsledky nepřicházejí rychle.
 
Osobně jsem neměla ráda, když jsme trénovali výdrž dechu. Pamatuji si třikrát padesátku pod vodou vždy na jedno nadechnutí – a mezitím jen malá chvilka na vydýchání. Nejtěžší je, že zde musíte spojit vrcholový sport s uměleckou dovedností.
 
Taková průprava přinese člověku určitou vytrvalost.
 
Velmi mi to pomohlo v dospělosti. Jako akvabela podáváte vrcholový sportovní výkon a musíte působit dojmem, že je to velmi snadné. To mi nyní pomáhá v profesi, protože i jako moderátorka se potřebuju při náročné práci pořád usmívat. Jak se říká: v kuchyni může hořet, ale v hospodě nesmí být cítit kouř.
 
Máte pravdu. Když vás člověk v televizi vidí, má pocit, že je to pohoda.
 
Děkuji. To považuji od roku 2003, kdy pracuji v ČT, za největší lichotku.
 
Co je na té práci nejtěžší?
 
Že musíte naráz hlídat hodně věcí: pokyny z režie, dávat pozor, abyste neudělala faktickou chybu… A pak organizační záležitosti, na kterou kameru mluvit, kdy začíná rozhovor…
 
Jako moderátorka veřejnoprávní televize asi nesmíte nikomu fandit.
 
Mohu fandit českým sportovcům. Sama mám jednu zkušenost, kdy jsem si na vlastní kůži potvrdila, jak to funguje. Manžel tehdy hrál důležitý zápas, já zrovna moderovala Branky body vteřiny a výsledky bylo třeba aktualizovat přímo ve studiu. Z režie mi oznámili výsledek, že tým mého muže prohrál. Já jsem na ten pokyn řekla „super, díky“, a až po odvysílání Branek jsem si uvědomila, že manžel vlastně prohrál důležitý zápas. Ale v té chvíli jsou přednější fakta.
 
Živí vás sport, přitom jste studovala historii a práva. Budete se tomu ještě někdy věnovat?
 
Vystudovala jsem Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně obor historie – filozofie. Studovala jsem i práva, ale nemám je dostudovaná. Pamatuji si, že když se v hodinách filozofie někdo ptal pana profesora Zouhara na uplatnění filozofů v dnešním světě, odpověděl, že ho mají nepřeberné. Například prý zná jednoho filozofa, který je dřevorubcem. Tak i já patřím do této bizarní skupiny, kdy jedna filozofka je moderátorkou Branek bodů vteřin v České televizi.
 
BARBORA ČERNOŠKOVÁ (*1982 v Brně) vystudovala historii a filozofii na Masarykově univerzitě v Brně. V dětství se věnovala gymnastice a následně synchronizovanému plavání. Za dvanáct let sportovní kariéry obdržela jako akvabela třináct medailí v kategoriích sólo, duo, tým. Od roku 2003 působí v České televizi. Je vdaná za bývalého basketbalistu Jiřího Černoška, mají spolu dvě děti.
 
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 27 28. června – 4. července 2016

Velehrad se dva dny v roce změní k nepoznání

Je všední den. Úplně obyčejný parný červnový, jak malovaný. Takhle klidný Velehrad návštěvníci Dnů lidí dobré vůle i poutníci při cyrilometodějské národní pouti neznají.

celý článek


Svěcení přijalo devatenáct kněží

Devatenáct jáhnů přijalo o víkendu z rukou svých biskupů kněžská svěcení. Těchto slavnostních okamžiků i následných primičních mší svatých se po celé ČR účastnily…

celý článek


Otmar Oliva: Zalykám se vděčností

Jeho dílo obdivují poutníci na Svatém Kopečku, na Petrově nebo na Svaté Hoře, zdobí kostely v Mariboru, Košicích či San Miniatu. Nádhera vatikánské kaple Redemptoris…

celý článek


Kdo je čtenář KT?

Zapojte se do čtenářského průzkumu a napište nám, jak můžeme noviny zlepšit.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay