26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Na tom kole se v Ostravě jezdí dodnes!

25. 11. 2009

|
Tisk
|

Vydání: 2009/48 Ticho, 25.11.2009, Autor: Jaroslav Šubrt

Letos jsme si v naší redakci připomínali dva významné „devítkové“ letopočty: v roce 1949 začaly vycházet Katolické noviny a na ně v roce 1989 přímo navázal současný Katolický týdeník. Při této příležitosti vyšel zajímavý sborník textů a konalo se i setkání na pražském Břevnově. Na jednu z nejvýznamnějších etap v historii Katolických novin vzpomínáme se známým knězem Pavlem Kunešem.

Byl jste jedním z přímých účastníků proměny, jíž prošly Katolické noviny na jaře roku 1968. Mohl byste tu dobu trochu přiblížit?

Pražské jaro začalo velmi rychle. Oživila se činnost v arcibiskupském paláci, dlouholetý vězeň komunistických kriminálů Antonín Bradna se stal pastoračním referentem pražské arcidiecéze a také další kněží propuštění na svobodu nebo v minulosti jinak pronásledovaní se vraceli do duchovní správy. Obnovovaly a rozšiřovaly se studentské kroužky. V pražském kostele sv. Ignáce se celý kostel učil zpívat rytmické písně. Václav Vaško zakládal Dílo koncilové obnovy a chystal se jeho ustavující sjezd na Velehradě.

Jak došlo ke změně v redakci Katolických novin?

Po letech, kdy komunistická cenzura umožňovala psát pouze to, co bylo v souladu s linií strany, nastalo uvolnění. P. Vladimír Rudolf, tehdejší administrátor v Praze na Lhotce, organizoval četná setkání aktivních katolických laiků. Měl rovněž hlavní zásluhu na rozpuštění kolaborantského Mírového hnutí katolického duchovenstva, a tak mohl usilovat i o změnu ve vedení Katolických novin. Tehdejšímu biskupu Tomáškovi mohl nabídnout několik lidí, kteří přicházeli v úvahu pro novou redakci. K výměně redakce došlo v březnu 1968. Naše první číslo mělo datum velikonoční neděle 14. dubna 1968. Bylo to číslo 15/1968. Od čísla 27 byl biskupem Tomáškem za šéfredaktora ustanoven řadu let vězněný jezuita František Mikulášek. Pro řízení novin měl zkušenosti z vedení poválečného časopisu pro mládež Dorost. Byl to neobyčejně smířlivý a uctivý kněz, který se těšil všeobecnému respektu. Trpělivě čelil útokům ze všech stran a vytrvale táhl na branku. Při redakčních jednáních by nikdo nepoznal, že právě on je tím vedoucím mužem.

Vycházela u nás tehdy i jiná katolická periodika?

Z tiskovin to byly jen Katolické noviny, ale například Josef Zvěřina už sháněl redakční kruh pro zamýšlený odborný teologický časopis Via a Jiří Sůva připravoval Obrodu.

Kdy jste se vlastně dostal ke spolupráci s Katolickými novinami a co bylo hlavní náplní vaší práce?

Byl jsem rektorem kostela sv. Ignáce a všemi změnami plně zaměstnán – každý tehdy dělal, na co stačil. Organizoval jsem setkání se studenty, středoškoláci u nás založili hudební skupinu Poutníci, pořádal jsem různé besedy. Jako člen liturgické komise, kterou biskup Tomášek založil už v roce 1966, jsem jezdíval po diecézi. Do toho za mnou přišel Vladimír Rudolf s pozváním do redakční rady Katolických novin. Nikdy by mě nenapadlo začínat si něco s novinami nebo tiskem, ale jeho argumentaci nešlo odolat: obnovené noviny musely mít také něco pro děti a mládež. Začal jsem si totiž už před několika lety dětí v kostele víc všímat, protože mi bylo líto, jak jedno nebo dvě vždycky stojí někde v koutku. Zval jsem je dopředu a při nedělních mších jsem míval první část svých promluv jenom pro ně.

Jakou podobu se vám podařilo nové rubrice vtisknout?

Noviny měly stále jen čtyři strany, ale polovina čtvrté strany měla být pro děti a mládež. Tu první půlstránku – bylo to velikonoční číslo, kterým jsme začínali – jsem musel napsat do druhého dne. V rubrice, nazvané pak nastálo „Dětem“, byla píseň, úvodní slovo, vyprávění o vzkříšení a vyhlášení soutěže pro nejlepší kresbu velikonoční svíce. První cenu dostaly tehdy dvě sestry z Olomouce, byl to dvoudenní rodinný zájezd do Prahy s celým zaopatřením. Soutěže jsme pak mívali každého čtvrt roku a témata bývala různá: napsat, jak je možno projevit úctu k Pánu Ježíši v dnešní době, popsat nebo nakreslit, jak někdo pomohl jinému, křížovky a mnoho dalšího. Jen jednou se nám podařilo sehnat a koupit jízdní kolo, a tak jsme ho dali jako první cenu. Mimochodem: před nedávnem mi napsala jedna paní katechetka z Ostravy, že na tom kole se v její rodině jezdí dodnes, tedy už čtyřicet let! Jinak vždy celá rodina byla pozvána na víkend do Prahy.

S kým jste na dětské rubrice spolupracoval?

V každém čísle jsme měli jakousi homilii pro děti. Se mnou se na jejich psaní střídali týnský farář Jiří Reinsberg, jezuita Jan Rybář, branický farář Vladimír Benda a administrátor z Vraného Zdeněk Vodička. Začali jsme otiskovat Biblický slovník pro děti, který po celou dobu našeho působení psal Richard Scheuch, administrátor z Čelákovic. Dostali jsme se až k písmenu „R“. Kresby k němu dělala Ája Pávková. O Junáku psal P. Bohumil Štván-Špalek, později farář z Dolních Počernic. Otiskli jsme spoustu rytmických písní v překladech i zcela nových. Například krásné epické písničky evangelického faráře Jiřího Pumra z Plzně. Obrázkové životopisy sv. Cyrila a Metoděje, sv. Františka a seriál o svátostech. Překlady z knih pro děti nebo vlastní povídky od Marie Holkové, Zdeny Lomové, Marie Kaplanové a dalších. Rozhovory s významnými křesťany, kupříkladu s Josefem Zvěřinou, sestrou Blaženou ze Slatiňan. Výtvarně se na naší dětské rubrice podílela řada dalších výtvarníků: manželé Jiří a Hana Blažkovi, Kateřina Vítečková a především řadu let vězněný skaut Ladislav Svatoš. Ten dával grafickou podobu celým novinám.

Co se vám kromě této rubriky podařilo v tehdejších Katolických novinách prosadit?

Například díky několika ženám z Plzně, dr. Jiřině Křížkové a jejím kamarádkám, vznikla rubrika korespondence s nemocnými. Rubrika se jmenovala „Za světlem naděje“. Na dopisy nemocných čtenářů odpovídal od narození těžce postižený a zcela nepohyblivý, nicméně laskavý muž, tehdy asi čtyřicetiletý Stanislav Maur z Plzně. Podařilo se nám také uspořádat dosud nebývalou věc, sbírkovou akci, a zakoupit dům v Praze pro rodinu se sedmi dětmi, která bydlela v nouzové neobyvatelné chatičce.

Jakou podobu měla vaše spolupráce – externí, částečný, nebo plný úvazek?

Všichni jsme měli svoje zaměstnání a práce v novinách byla naší vedlejší činností. Myslím, že nikdo, ani Vladimír Rudolf, nebyl zaměstnancem Katolických novin. Redakce sídlila ve Sněmovní ulici na Malé Straně. Ze starého vedení v ní zůstal pouze dr. Jaroslav Kvapil, jenž tam byl už léta zaměstnán jako výkonný redaktor, a dvě paní, které se zabývaly korespondencí, hospodařením a opisováním zaslaných příspěvků. Všechny příspěvky se musely přepsat do normalizovaného formátu v rámečku. Počítače nebyly, příspěvky jsme měly napsané na stroji nebo perem. Úkolem redakční rady bylo psát články, vyhledávat autory, udržovat s nimi kontakty, sjednávat či objednávat příspěvky a na týdenních společných poradách vytvářet výslednou podobu novin. Dostávali jsme za to odměnu, tuším, že asi dvě stě korun měsíčně.

Kdo tehdy tvořil jádro redakce? Můžete stručně charakterizovat jednotlivé osobnosti, s nimiž jste v redakci spolupracoval?

P. Vladimír Rudolf byl čilý a iniciativní, věřící a otevřený kněz. Také jeho farnost byla živá a čilá. Seznamoval čtenáře s životem živých farností ve světě i u nás. V šedesátých letech se někde seznámil s knížkami francouzského kněze Michela Quoista. Uveřejňoval jeho úvahy a jednu jeho knížku – Mezi člověkem a Bohem – přeložil. Václav Frei byl v té době vědeckým pracovníkem na matematicko-fyzikální fakultě. Jednou jsem s ním byl na jednání v advokátní poradně, zjišťovali jsme možnosti a podmínky pro vyhlášení sbírky na zakoupení bytu nebo domu pro jednu potřebnou rodinu. V čekárně jsem si všiml, že Václav čte knihu psanou azbukou. Nemohl ztrácet čas, musel na tuto fyzikální publikaci udělat recenzi. V té době už měl doma malé dítě a z francouzštiny přeložené Božské prostředí od Teilharda de Chardina. Překládal i z angličtiny a němčiny. Ve svých článcích přibližoval a vykládal koncilní dokumenty, obnovoval porozumění pro zapojení laiků a ekumenický dialog. Antonín Mandl byl jeden z nejjemnějších a nejvzdělanějších mužů, s jakými jsem se v životě setkal. Z Říma doktor teologie a zahraniční voják. V roce 1964 se s podlomeným zdravím vrátil z patnáctiletého věznění. Později z redakční rady odešel, ale zůstal naším stálým spolupracovníkem. Jeho představa o církvi se velmi blížila představě Pána Ježíše. Áťa – nikdo ho neoslovil jinak – psal na pokračování listy mladým lidem, míval pseudonym Puntlinus. Na mou otázku, jak dlouho bude svůj cyklus psát, odpověděl, že až do smrti. Přestože zemřel už za několik let, splnit tohle přání mu normalizátoři neumožnili. Marco Weirich byl světoobčan, nejstarší z nás. Římský rodák s příbuzenstvem v Itálii i Americe, překládal do novin zprávy z Říma a širšího světa. Během redakčních setkání byly velmi důležité jeho celoživotní zkušenosti a laskavě harmonizující postoj. P. Zdeněk Wagner, administrátor v Černošicích, mající porozumění pro děti a mládež. Po jednom nebo dvou týdnech se vzdal své redakční práce. Zdeněk Cikler, také vězněný agilní laik s klasickým gymnaziálním vzděláním. S rozhledem a zájmem o církev. Navázal spojení s německou katolickou agenturou KNA a věnoval se korespondenci se čtenáři. Stal se zaměstnancem Katolických novin. Měl doma dvě malé děti a jezdil z Březových Hor u Příbrami. Květoslava Neradová, odborná asistentka, přednášela českou literaturu. Měla bohaté kontakty se skupinami vysokoškoláků, jimž nabízela duchovní orientaci v životě. K jejím studentům patřil například i Tomáš Halík. Přišla do redakční rady o něco později a kvůli svému působení na univerzitě nechtěla být uváděna v tiráži. V novinách se věnovala katolické literatuře a společenské angažovanosti. Sestavila také Cyrilometodějský kalendář pro rok 1969 a významnou Katolickou ročenku 1970. Doma měla tři malé děti. V této sestavě jsme to pak vydrželi až do 6. září 1970.

Na co rád a na co nerad z doby svého působení v Katolických novinách vzpomínáte?

Byla to pro mě velká pocta. Vzácná spolupráce se vzácnými lidmi. S cenzurou jsme počítali, od státních orgánů jsme nečekali nic jiného než těžkosti. Mám-li uvést něco negativního, pak to, že jsem se měl své práci věnovat mnohem důkladněji.

A jak jste spokojen se současnou podobou Katolického týdeníku, případně co byste jeho redakci popřál?

Čtu ho pravidelně i se všemi přílohami. Dovedu si představit vaše těžkosti a oceňuji vaši práci. Přál bych vám živé čtenáře, kteří vědí, že dějiny katolické církve neznehybněly někde na tridentském koncilu. Sami tridentští otcové také neustrnuli na 4. lateránském v roce 1215. Je mi líto, že v některých farnostech nevyužívají možnost nabízet Katolický týdeník, který se snaží informovat nejen o výseku, ale o celé šíři života církve.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou