Mše svatá není posezení v hospodě

Vydání: 2014/36 Ve Žďáru fandili rodině, 2.9.2014, Autor: Miloš Szabo

Podvědomě jsem si dával pozor, abych s ním mluvil spisovně, abych se neztrapnil a nepoužíval přebytečná slova. Oba totiž pracujeme s jazykem. Na rozdíl ode mě se však on jazyku věnuje po odborné stránce. KAREL OLIVA je ředitelem Ústavu pro jazyk český AV ČR.
 
 
Příchod křesťanství přinesl i velký rozvoj slovní zásoby, říká šéf Ústavu pro jazyk český Karel Oliva. Snímek autor
 
Váš otec i děda se věnovali lingvistice…

Když se podíváme do středověku, zjistíme, že bylo běžné dědit v rodinách řemeslo. A tak vznikaly celé dynastie kovářů, kupců, pekařů nebo ševců. Dítě potřebuje vzor a je úplně v pořádku, když se v rodině zkušenosti předávají.

Co konkrétně znamená, že se zabýváte českým jazykem?

I jazyk jako prostředek dorozumívání je objektem vědeckého zkoumání jako cokoli jiného. V našem ústavu (pro jazyk český – pozn. red.) najdete řadu oddělení: někdo se zabývá tvaroslovím nebo skladbou, jiný může zkoumat vývoj jazyka, dále třeba původ slov, vlastní jména, srovnávat užívání konkrétních slov v minulosti a nyní, sledovat vznik nových pojmů, vliv jiných jazyků a podobně.

Jak si to mám představit? Jdete na schůzku a sledujete, jak váš partner mluví?

Protože se zabývám gramatickou stavbou, musím samozřejmě mít nastudovanou teorii, určitý formální aparát či matematické nástroje, jimiž se dá jazyk formalizovat – čili která obecná pravidla v něm platí. A teprve potom přichází studium vlastní materie. Moderní jazykověda se tak neliší třeba od biologie – i v ní se vědec nejdříve naučí, jak například systematizovat brouky, které mají vlastnosti nebo jaká je jejich DNA, a pak jde a pozoruje tyto brouky v přírodě či v teráriu. I my jazykovědci máme takové terárium, jemuž se říká Český národní korpus, což jsou sbírky elektronizovaných textů o miliardách slov, v nichž můžeme pozorovat, jak se náš jazyk chová. 

Vyvíjí se čeština rychleji než v minulosti?

Jazyk se v různých obdobích vyvíjí různě rychle. Tento vývoj se dá sledovat na několika různých parametrech, z nichž jedním je slovní zásoba. Najednou existuje víc nových slov, která jsme předtím nepoužívali. Prvním takovým vývojovým obdobím, kdy nastal velký rozvoj slovní zásoby, byl příchod křesťanství do našich zemí. Znenadání bylo potřeba pojmenovat spoustu do té doby neznámých věcí, jež nové kulturní prostředí s sebou přineslo: oltář, mše, kasule… Bylo přirozené, že jsme přebírali originální názvy z latiny, a ty se dál vyvíjely a přizpůsobovaly domácímu jazyku. Z altare vznikl oltář, z missa mše a ze slova kasula nejen kasule, ale i košile.

Jak je možné, že se rozdvojil význam?

Zatímco v církevním prostředí se toto slovo udržovalo v téměř nezměněném latinském tvaru, název obdobného oděvu, ale běžného užití, tedy jakési vrchní zapínací tuniky, se stále častějším vyslovováním komolil, až se ustálilo slovo košile. Stejně tak nám v kostelích, ale i například na hradech zůstaly lavice k sezení, jimž se doposud říká sedile, zatímco běžně sedíme na židlích. Laika zřejmě ani nenapadne hledat spojitost slova židle s latinou. 

Doba po roku 1989 byla pro náš jazyk asi stejně průlomová…

I po zboření bariéry, která existovala mezi komunistickými zeměmi a zbytkem světa, se objevilo obrovské množství předmětů, procesů či jevů, jež bylo třeba pojmenovat.

Nenastává nebezpečná invaze anglických slov?

Proti tomu se musím ohradit. Ano, v oblasti technologie převažují slova anglická, ale třeba v kuchyni dnes bez rozpaků používáme názvy francouzské nebo italské. Tento přísun nových slov mi nevadí za předpokladu, že je integrujeme do češtiny tak, jak se to dělo i před jedenácti sty lety: podstatná jména v češtině skloňujeme, slovesa časujeme. Jsem přesvědčen, že mnoho dnes nových slov ani nebudou další generace považovat za cizí.

Překvapuje mě vaše velkorysost…

Nelze než být velkorysý. Vždyť my vskutku ani vlastní jazyk neumíme pojmenovat systémově správně. Je-li toto slovo odvozeno od názvu národa, tedy Čech, Češi, pak by i náš jazyk měl vlastně být češský, a ne český…

Jak tento patvar vznikl?

Jednoduše tím, že se to slovo používalo. U národů, jejichž názvy se v naší běžné řeči příliš – nebo vůbec – nevyskytovaly, se zachovala systémová podoba: kazašský, vlašský, valašský. Slovo češský se však vyslovovalo často a přitom obtížně, a tak si lidé pomohli a jednu hlásku zkrátka vypustili. 

V češtině máme písmeno, které nemá žádný jiný národ. Jak vzniklo naše ů?

Velmi jednoduše. Kdysi kolem roku 1300 žádné „u“ s kroužkem neexistovalo. Na místě dnešního „ů“ stálo tehdy (dlouhé) „ó“, říkalo se kóň, stól a třeba i Bóh. Toto „ó“, i když v krátké podobě, nám ostatně zůstalo dodnes – vidíme to na jiných pádech, než je nominativ: bez koně, na stole, s Bohem. Postupně se výslovnost „ó“ ale měnila, vznikly formy kuoň, stuol, Buoh… Když se vývoj posunul dále a „uo“ se změnilo na dlouhé „u“, tehdejší písaři, kteří si byli ještě vědomi onoho předchozího „uo“, z konzervatismu a možná i trochu z nostalgie to „o“ jednoduše nadepsali nad písmeno „u“. A vzniklo typické české písmeno „ů“. Onen kroužek je takové malinkaté „o“.

Vraťme se ke slovu Bůh…

Na tomto slově lze ukázat ještě další zajímavý vývoj, a to vývoj pádového systému. Kdysi byl první pád roven čtvrtému, což nám dodnes zůstalo u podstatných jmen středního rodu. Město – vidím město… Ve staré češtině se to však týkalo i mužského rodu. První i čtvrtý pád byl proto „Bóh“, Bůh… Dneska spisovně řekneme Bůh, ale ve čtvrtém pádě pro Boha. Určitě se však zejména v archaizující literatuře, ale kupodivu často též v mluvené řeči dodnes setkáváme i s tvarem „probůh“. Předložka „pro“ se vždycky pojí se čtvrtým pádem, a tak slovo „probůh“ je zamrzlou památkou na časy, kdy se v češtině čtvrtý pád rovnal prvnímu. A ještě navíc se z předložky a podstatného jména stalo jediné citoslovce.

Kdo rozhoduje, zda se v církevní víceslovné terminologii bude psát malé, nebo velké písmeno u jednoho, či u obou slov?

Osobně bych před pravidlem dal přednost určité konvenci. Vzhledem k českému pravopisu bych asi psal Písmo svaté, Nejsvětější trojice, Starý zákon nebo Duch svatý. Ale pokud má věřící komunita zásadní důvod tento pravopis porušit, nepovažoval bych to za velký problém. Vždyť i části Prahy píšeme jako Staré Město, Malá Strana nebo Bílá Hora, zatímco stejnojmenný kopec se píše jako Bílá hora. 

Nenastane tím chaos v pravopisu?

Já to nevidím tak dramaticky. Když má někdo dobré důvody – a úcta, či dokonce jakási adorace určitě dobrým důvodem jsou – ať klidně píše všechna písmena velká: Duch Svatý, Nový Zákon nebo Nejsvětější Trojice. Určitě to není totéž, jako když se student rozhodne, že bude psát kobyla s měkkým i. 

Kdy psát malé a kdy velké písmeno ve slově bůh/Bůh?

V náboženstvích, kde je systém vícera bohů, není slovo bůh vlastní jméno, tím je teprve např. Juno, Zeus nebo Šiva. Pokud však v některém náboženství bůh nemá žádné jméno, a křesťanství tento postoj převzalo ze židovství, je vlastně samotné slovo bůh jeho jménem – a vlastní jména píšeme vždy s velkým písmenem. A to i tehdy, kdy dotyčnou osobu třeba nemusíme mít rádi. Tím víc, když k tomu jménu chováme úctu.

Psaní velkých písmen je v češtině vůbec velkým problémem…

Osobně považuji reformu z roku 1993 za nešťastnou – napsat v názvu ulice Nad Pískovnou velké písmeno P je nesmysl. To bychom museli stejné pravidlo použít i u ostatních jmen a názvů. V České republice se udělují různá vyznamenání, která mají přesná pojmenování. Ale nikdo není nositelem medaile Za Zásluhy.

Co vás při poslechu češtiny dokáže zvednout ze židle?

Naše sdělovací prostředky. Velmi mě mrzí, že moderátoři zejména veřejnoprávních médií neovládají spisovnou češtinu. Oni by měli být výkladní skříní češtiny, měli by mluvit normativně, aby se podle nich i cizinci mohli učit správné češtině. Česká televize si ze zákona musí každý půlrok od nás vyžádat jazykový audit, my jim to pokaždé napíšeme, a každým rokem je stav češtiny horší.

Co pozorujete jako pedagog u svých studentů?

Mají horší vyjadřovací schopnosti. Každý člověk má jakési jádro slovní zásoby, které tvoří slova používaná dnes a denně, a pak jakousi periferii slovní zásoby, kam zařazujeme slova, která slyšíme nebo čteme jednou dvakrát ročně. A protože nová generace obecně čte méně, zmenšuje se především její periferní slovní zásoba, takže k vyjádření, a to nejen slovnímu, ale i psanému, používá mnohem chudší jazyk. Stejně jako se vytratilo vnímání, kde se správně má psát čárka. Není výjimkou, že student napíše čárku tam, kde by se při mluvení zadýchal.

A co kněží? Měli by podle vás kazatelé mluvit spisovně, nebo naopak lidově, aby se více přiblížili k obyčejnému člověku?

To, co řeknu, je jen můj názor, i když jednoznačný. Ať jsou kněží blízko k obyčejnému člověku a jako duchovní elita této země přitom mluví spisovně. Z mého pohledu je mše něco jiného než posezení v hospodě a debata o politice. Jde o slavnostní a vznešenou událost – a tomu by měl odpovídat i jazyk, který má při ní kněz používat.

V češtině je prý někdy možné používat vícero tvarů slov…

Prý? Toto slovo bylo původně „prej“, či dokonce „praj“, protože šlo o zkráceninu starého tvaru „(oni) prají“ neboli v dnešní češtině „říkají (pravdu), praví“. A pak přišel nějaký rok 1830 a hromadně se začaly měnit spisovné tvary slov, kde se v lidové řeči používalo „ej“ – bejvalo, modrej, mlejn. A automaticky, bez ohledu na vznik slova prej, vznikl i spisovný nesmysl prý. Podobně slovo brýle bylo odvozeno od slova beryl, což je drahý kámen, z něhož byly broušeny, a tak se jim říkalo berylie, počeštěně brejle, nikoli brýle, i když spisovným se stal ten druhý tvar.

Dnes se už ale nikdo neptá, jak které české slovo vzniklo. Minimálně ve spisovné vrstvě jazyka by mělo vymizet masové rozšíření přístupu „obojí je možné“. Jednak proto, že pokud to není opravdu dobře motivované, má existovat jedna, a ne několik norem jednoho slova, a jednak proto, že obyčejný člověk, který není lingvista, nechce slyšet, a hlavně se oprávněně nechce učit, že ze šesti v běžném, každodenním jazyce užívaných variant jsou čtyři přípustné i ve spisovné češtině, zatímco dvě další nikoli. Chce znát a ve spisovném jazyce používat jediný tvar.

 
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 27 28. června – 4. července 2016

Velehrad se dva dny v roce změní k nepoznání

Je všední den. Úplně obyčejný parný červnový, jak malovaný. Takhle klidný Velehrad návštěvníci Dnů lidí dobré vůle i poutníci při cyrilometodějské národní pouti neznají.

celý článek


Svěcení přijalo devatenáct kněží

Devatenáct jáhnů přijalo o víkendu z rukou svých biskupů kněžská svěcení. Těchto slavnostních okamžiků i následných primičních mší svatých se po celé ČR účastnily…

celý článek


Otmar Oliva: Zalykám se vděčností

Jeho dílo obdivují poutníci na Svatém Kopečku, na Petrově nebo na Svaté Hoře, zdobí kostely v Mariboru, Košicích či San Miniatu. Nádhera vatikánské kaple Redemptoris…

celý článek


Kdo je čtenář KT?

Zapojte se do čtenářského průzkumu a napište nám, jak můžeme noviny zlepšit.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay