Vydání: 2004/24 Skauting, 2.9.2004, Autor: Milan Badal

S Milanem Uhdem o politice, náboženství a spisovatelství
Jako malé dítě si Milan Uhde hrával u domácího oltáříčku na pana faráře. Přísná náboženská výchova vyústila v letech mladosti ve lhostejný postoj k Bohu i k církvi. Dnes se sice prohlašuje za „špatného katolíka“, ale jeho literární díla přinášejí jasné morální poselství. Byl disidentem i ministrem, uznávaným spisovatelem i předsedou Poslanecké sněmovny. V současnosti se trochu ztratil z politického výsluní, pracuje však dál, dokonce se stal maturitní otázkou.

Myslím, že dvakrát v životě jste zažil dost radikální změnu: býval jste známý a uznávaný dramatik, a pak najednou zakázaný autor, byl jste ministrem a předsedou Poslanecké sněmovny, a najednou jste mimo politické dění. Jaké jste měl pocity, když jste z téhle politické oblasti „unikl“?
Především nechci předstírat, že cítím ulehčení. Pocit odpovědnosti mě pronásleduje dál. Moje dráha v politice organicky skončila ve chvíli, kdy tu nebyla politická strana, kterou bych chtěl sdílet, a zároveň tu nebyla žádná strana, která by o mne měla zájem. Neberu to jako pád. V roce 1972 to bylo jiné - dočetl jsem se v Rudém právu, že je třeba, aby takoví lidé jako já přestali publikovat. To byl pád - zanikly všechny smlouvy, všichni přátelé se ode mne odvrátili. Někteří bez vysvětlení, jiní s návrhem, že přerušíme kontakty. Na to jsem nebyl připraven, byl jsem zhýčkaný redaktor prominentního časopisu, jedinou mou potíží byla vlastně cenzura. V roce 1998 jsem se vrátil domů z politiky a neměl jsem žádné zaměstnání. Mezitím mi totiž Filozofická fakulta Masarykovy univerzity zrušila místo, kde jsem dřív působil. Po praktické stránce to tedy lehké nebylo. Musel jsem si hledat oblasti, ve kterých bych se jako starý člověk mohl uplatnit, bylo mi dvaašedesát. Tehdy ale byla už otevřená společnost. Když člověk něco umí, uplatnění v ní najde.

Ve vrcholné politice jste byl také u zrodu našeho nového státu, společně s Václavem Klausem jakožto premiérem. Prezidenta jsme tehdy neměli. V jistých německých novinách o celé události napsali, že Uhde a Klaus pojali založení nového státu stejně slavnostně jako otevření pobočky místní banky. Od dramatika by se dal čekat větší “bengál“.
To jsme opravdu dělat nechtěli. Obnova českého státu, jak jsem to nazval, proběhla s vědomím, že jsme neobstáli, že se nepodařilo Masarykovo dědictví zachovat. Jsem si jist, že vývoj to byl přirozený a normální. Ale tehdy byla velká část občanů proti rozdělení státu. Proto bylo jen dobře, že jsme zvolili střízlivou řeč. Rozhodli jsme se pro symbolické převzetí československé vlajky jako záruky kontinuity s předválečnou republikou a jejími ideály.

Když jste se dostal do nejvyšších státních funkcí, prosazoval jste určité hodnoty. Co vás vlastně formovalo v dětství, odkud se vzaly vaše životní postoje?
Dostal jsem velmi intenzivní křesťanskou výchovu. V letech, kdy chlapci touží být piloty, měl jsem velké přání být knězem. Ale tehdy jsem na tom obdivoval ty vnější prvky. Dnes mohu říci, že ze mě hovořil člověk divadla. Pravidelně jsem chodil do kostela, toužil jsem i ministrovat. Pilně jsem četl výtah z Písma a obtěžoval učitele náboženství dotazy, které nebyly přijímány právě s nadšením. Velebný pán to považoval za všetečnost. Formovaly mne i knihy, které nás čtyři sourozence všude obklopovaly. Působilo na mne i to, že oba rodiče byli právníci. Měl jsem zákony i k snídani. Otec byl spíše teoretik, maminka advokátka, člověk praktický. Musím říci, že mne právnický způsob myšlení spíše odpuzoval.

Možná je v téhle chvíli na místě otázka, čím jste vy sám formoval své děti a jestli jste je také nepopouzel k posměškům.
To je dobrá otázka. Když jsem se musel starat o děti, docela maličké, uvědomil jsem si mnoho věcí. V sedmdesátých letech jsem totiž byl bez místa, tím mě chtěla komunistická strana potrestat za to, že jsem se jí nelíbil. Manželka po mateřské dovolené znovu nastoupila do zaměstnání a já přestal hledat místo pomocného dělníka a zůstal doma jako otec v domácnosti. Naučil jsem se vařit, ne zvlášť dokonale, ale nikoho z rodiny jsem neotrávil. A při téhle péči jsem najednou viděl v těch malých dětech sebe. Já byl do té doby přesvědčený, že jsem kdysi ve škole byl bit od hnusných spolužáků proto, že jsem čestný a charakterní hoch. Ale na svém synovi jsem si uvědomil, jak strašně protivný kluk jsem musel být – najednou jsem v synovi viděl sebe v mládí. Mí spolužáci měli kus pravdy, když mi dávali přes hubu. Uvědomil jsem si, že nejsem mírou všech věcí, že to, co mne potkalo, není vždy důsledkem nespravedlnosti světa, ale že si za mnohé můžu sám. Takže se ve mně probudily zbytky mého křesťanského nazírání, které jsem na střední a vysoké škole opustil. Zjistil jsem, že lidský život není formován podle zákonů nespravedlnosti, ale že jej má v rukou někdo, kdo je spravedlivý. I když je to někdy spravedlnost pro nás těžko pochopitelná. A že Boží spravedlnost se už za tohoto života před námi odvíjí a jde jen o to, abychom ji pochopili. Tak jsem na své pyšné představy o sobě samém začal nahlížet s určitou pokorou.

Rád bych se přece jen vrátil k té výchově dětí...
Já jsem byl rodinným komikem, tím kompenzuji svůj sklon k přílišné dramatičnosti. Syn mi ale nedávno, jako dospělý, řekl, že se velice pomalu smiřoval s myšlenkou, že otce nemůže brát ve všem vážně. Možná jsem tedy někdy kašpárkoval v situacích, kdy to člověk dělat nemá. Ale moje manželka je báječná vychovatelka, ta to všechno napravovala. Dnes vím, že to se mnou nebyla lehká spolupráce ani pro ni ani pro děti..

Jste součástí dnešní výchovy a vzdělání, dokonce jste maturitní otázkou. Jak se cítíte v roli národního kulturního památníku?
No špatně, zejména když vidím, jak se literatura vyučuje. Je součástí života a měla by se přibližovat jako živá věc. Motorem literatury je úchvat, okouzlení. Literatura by měla to okouzlení zprostředkovat, jenže namísto toho učí životopisům. Přečtená stránka z Nikoly Šuhaje je víc než půlhodinový Olbrachtův životopis odříkaný na jedničku.

Spisovatelé a umělci vůbec se často označovali za svědomí národa, cítí se jaksi o krok před ostatními.
Ne, běžný spisovatel je živnostník. Je to prodavač slov. Jen velmi výjimeční tvůrci si dovedou klást podstatné otázky. Většina jen vyhovuje společenské poptávce. Tudíž není důvod dělat ze spisovatele nějaké božstvo. Například já: nikdy jsem si nepřál být disidentem. Kdyby mne nechali dělat literárního živnostníka, byl bych jím. Jenže oni mne v roce 1971 dali na seznam židovských spisovatelů, pak ze mne udělali člověka roku 1968, kterým jsem nebyl. Kdysi jsem napsal drzou hru - Král-Vávra - a tím jsem si nevědomky připravil další osud. Po letech mi to spočítali, zakázali mě, připíchli mne na zeď. A pak nemáte žádnou jinou možnost než stát rovně. Není kam se zhroutit. Byli i lidé jako Václav Havel, kteří se stavěli na odpor iniciativně. Já takový nebyl. Nemám v sobě vyzývavou statečnost.

Jako disident z donucení jste publikoval pod jmény jiných. Všichni asi znají proslavenou Baladu pro banditu z Divadla Na provázku.
To je právě důkaz, že v sedmdesátých letech nešlo o potlačení antikomunistických myšlenek, ale o likvidaci lidí. Byl jsem vybrán jako příklad, jak se naloží s těmi, kdo nejsou s námi. Že jsem útlak přečkal, je zásluha mé ženy. Podpírala mě a ukázala mí hodnoty, kterých si dnes vážím daleko více než svého literárního uplatnění.

Obstojí naše kultura v Evropě?
Jsem přesvědčen, že obavy jsou liché. Máme co nabídnout, česká kultura je bohatá a životaschopná. I ve středověku vzdělanci mluvili latinsky a národní jazyky se rozvíjely. Nemyslím, že by angličtina zničila národní jazyky nebo národní literaturu. Česká kultura přečkala doby obrovského útlaku nacistického i komunistického. Není důvod, proč by neměla přežít ve svobodě.

Ze kterého svého díla máte opravdovou radost?
Píši pro divadlo, a tak rozhoduji jen o určité části osudu svého díla. Je tu režisér, herci, diváci. Radost mám určitě například z Balady pro banditu, která přežila už 30 let, lidé si písničky z ní zpívají. Dodnes má v divadlech dobrou návštěvnost. Dokončil jsem také velkou rodinnou tragikomedii, kterou by za dva roky měl ve vinohradském divadle realizovat Ladislav Smoček. Napsal jsem televizní hru o vyhánění Němců z Brna. A dokončuji libreto na námět Zolovy Nany. To je krutý příběh prostitutky, které jsem do protikladu postavil kněze.

Co je pro vás erbovní větou vašeho srdce, jakýmsi životním heslem?
Člověk má být sám sebou a převzít za to plnou odpovědnost.


Milan Uhde(* 1936), básník, prozaik, dramatik, publicista. Byl redaktorem Hosta do domu, ministrem kultury, předsedou Poslanecké sněmovny. Učí na Literární akademii, je místopředsedou Rady Českého rozhlasu, členem rady rektora brněnské techniky. Mezi nejznámější hry patří Král-Vávra a Balada pro banditu, z prozaických prací Záhadná věž v B. V České televizi vystupuje v pořadu Čaj pro třetího. Publikuje v Divadelních novinách.

'Spisovatel je prodavač slov,' říká Milan Uhde.