Mluvit s těmi, co mají jiný názor

Vydání: 2018/9 Jak prožívají půst naši sousedé?, 27.2.2018

Postní exercicie českých a moravských biskupů vedl v minulém týdnu P. Timothy Radcliffe OP. Někdejší generální magistr dominikánského řádu, oxfordský profesor teologie a autor knih, jichž pět vyšlo také česky, se spolu s našimi biskupy připravoval na Velikonoce v Mezinárodním centru duchovní obnovy v Hejnicích. Tam jsme ho také navštívili.


 „Spousta lidí pokládá za pravdu prostě to, co jim jako pravda připadá – bez ohledu na fakta, důkazy nebo logiku,“ říká v rozhovoru bývalý magistr dominikánského řádu P. Timothy Radcliffe. Snímek Aleš Masner

Kolikrát a kde všude jste už pořádal duchovní cvičení pro členy biskupských konferencí?

Přednášel jsem ve více než stovce zemí, obnovy pro kněze jsem měl asi ve třiceti a exercicie pro biskupy jsem uděloval třeba v Anglii a Walesu, Indonésii, Kambodži, Kanadě nebo na Novém Zélandu.

Co bylo hlavním tématem vašich exercicií v Hejnicích?

Být živí. Bůh je Bohem hojného života. Máme-li být služebníky hojného života, musíme být živí – tělesně, emocionálně, duchovně, intelektuálně. Takže jsme se soustředili na různé způsoby, jak náš život prohloubit. Někteří kněží jsou totiž třeba intelektuálně živí, ale emocionálně trochu mrtví, a jiní zase naopak. Všestranně živých lidí je velmi málo.

Jaký jste měli v Hejnicích s biskupy denní program?

Velkou část dne jsme věnovali tichu a mlčení. Vstávali jsme pozdě, až v 7.45 – v Anglii vstávám v 5.30. Začali jsme modlitbou, pak byla snídaně, ranní přednáška, ticho, mše svatá, oběd a po něm siesta. Následovala druhá přednáška, nešpory, večeře a končili jsme v 18.45. Takže jsem měl třináct hodin volna a vlastně neměl co dělat (smích)!

Jak čeští biskupové na vaše přednášky reagovali?

Asi byste se musela zeptat spíš jich – měli jsme tu takové klidné útočiště a moc se tu nemluvilo. Ale připadá mi, že reagovali dobře, a byla tady velmi přátelská atmosféra.

My laici míváme sklon dumat nad tím, co pro nás biskupové dělají nebo by dělat měli. Co ale můžeme udělat my pro ně? Jak jim můžeme pomáhat?

Nejdůležitější je vykládat si jejich počínání pozitivně. Na všechny, kdo mají vůdčí postavení, se totiž lidi dívají podezřívavě a jejich skutky si vykládají nejhůř, jak jen můžou. Proto je podle mě podstatné věřit v dobré úmysly biskupů. Zvlášť když říkají něco, s čím nesouhlasíte. Snažte se tomu porozumět. Když se bavíte s přáteli, vždycky se budete snažit vykládat si jejich slova velkoryse a s láskou. A totéž bychom měli dělat i u biskupů. Ono být biskupem nebo knězem není jednoduché.

Jaké hlavní úkoly dnes podle vás leží před církevními představiteli?

Žijeme ve velmi polarizované společnosti. Například v Severní a Jižní Americe, ale i jinde proti sobě stojí takzvaní „konzervativci“ a „progresisti“. Tenhle protiklad ale není nijak užitečný a ve skutečnosti dost škodí. Takže si myslím, že největším úkolem pro církevní představitele je pomáhat lidem tyto rozdíly překonávat. Potřebujeme pospolitost, která bude takovéto partajničení překračovat.

Je to náročný úkol?

Ano, protože společnost v pojmech jako „konzervatismus“ a „progresismus“ uvažuje. Média si za ně cokoliv raz dva zařadí. Něco řeknete, a hned se vás zeptají: „Jste konzervativec, nebo progresista?“ To je ale špatně položená otázka vycházející z černobílého vidění světa. V katolictví totiž neexistuje protiklad mezi tradicí a pokrokem: pokrok znamená návrat k tradici. Druhý vatikánský koncil byl velký krok kupředu, ale zároveň i návrat k evangeliím a nejstarším teologům.

Co jste se o vedení lidí naučil jako magistr dominikánského řádu?

Je to jiné než být biskup, protože u nás v řádu je hodně demokracie. Máme generální radu, kde je čtrnáct bratrů – v jednu dobu pocházeli ze čtrnácti různých zemí a z pěti kontinentů. A přitom nás pojilo hluboké přátelství.
Magistr řádu tedy nikdy není osamělý, má v bratrech skutečnou oporu. Když se jeden můj přítel, anglický arcibiskup, stal kardinálem, řekl mi: „Timothy, ty víš, jak moc je člověk nahoře sám.“ A já mu odpověděl: „U nás ne.“

Jak se v dnešním světě díváte na roli dominikánů, na jejich povolání ke kazatelské činnosti?

Motto našeho řádu je Veritas, Pravda. Dnes, jak se často říká, žijeme v době postpravdivé. Spousta lidí pokládá za pravdu prostě to, co jim jako pravda připadá – bez ohledu na fakta, důkazy nebo logiku. Vezměte si třeba tweety Donalda Trumpa nebo fake news. Dnes tedy nabývá na důležitosti úkol dominikánů pomáhat lidem hledat pravdu. Jak na to? Mluvit s těmi, kteří mají jiné názory, a nebát se neshod.

To je někdy složité. Jak najít slova, která dnešní lidi skutečně osloví?

Musíte poznat filmy, písničky nebo webové stránky, které mají rádi. Mladí dominikáni v Anglii velmi dobře znají jazyk mladých lidí i jejich oblíbené písničky. To je první krok ke vzájemné komunikaci.

Ve svém projevu v Evropském parlamentu v roce 2014 mluvil papež František ve vztahu k Evropě o „obecném pocitu únavy a stárnutí“ – o Evropě, z níž se stala „babička“, která už není „plodná a plná života“. Vidíte nějakou naději na obnovu či „omlazení“ kontinentu?

Vidím ji ve studentech, s nimiž se setkávám na oxfordské univerzitě. Je v nich plno radosti. Nevím, jak v Česku, ale v Británii jsou univerzitní studenti mnohem méně materialističtí než před dvaceti lety. Tehdy všichni chtěli hlavně rychle zbohatnout. Dnešní mladí chápou, že peníze vám štěstí nepřinesou, a nesmírně si váží přátelství a věrnosti. Ale vlastně mám dobré zkušenosti s lidmi všech generací. Lidi v církvi jsou vůči nám kněžím hodně tolerantní a velkorysí.

Měl jste už před svou současnou návštěvou Česka nějakou zkušenost s naší církví?

V Česku jsem už jednou byl, ale dávno a moc si na to nepamatuji. Vždycky jsem ale obdivoval svého spolubratra kardinála Duku. Poznal jsem ho roku 1989, když se mu podařilo dostat se z Československa do USA na generální kapitulu dominikánů. Žasl jsem nad jeho odvahou. Vím, že se přátelil s Václavem Havlem a že tou dobou ještě pracoval v továrně. Jeden z darů, které jsem dostal od české církve, je přátelství s ním.

Česko se někdy označuje za jednu z nejateističtějších zemí na světě. Ve skutečnosti jde asi spíš o odmítavý postoj k církvi než k náboženství nebo spiritualitě. Je ale zajímavé, že poslední dobou i nekřesťané v Česku často mluví o návratu ke „křesťanským kořenům Evropy“. Co si o takovéto touze po návratu ke kořenům myslíte?

Vracet se ke křesťanským kořenům je určitě dobré. Zároveň je důležité být v kontaktu s tvůrčími lidmi – básníky, skladateli, mysliteli – ať už jsou křesťané, nebo ne. Mimochodem situace v Anglii je velmi podobná té české. I my o sobě říkáme, že jsme nejvíc sekularizovaná země na světě. Ale mladí se rozhlížejí a hledají. A v první řadě je zajímá, jestli jsme upřímní – třeba ohledně různých problémů v církvi. Chtějí vidět, jestli jsme autentičtí.

Myslíte, že tento trend návratu má i nějaká rizika, například ideologizaci náboženství v politice?

Pouhý návrat ke kořenům by byl nebezpečný. V Anglii toto riziko podle mě nehrozí, jelikož v jádru britské identity je velmi silný antikatolicismus. Takže vrátit se ke kořenům by znamenalo popřít katolictví. To riziko ale hrozí třeba v Polsku; v Irsku zatím ne, i když by mohlo. Náboženství je totiž proměnlivé jako sám život, takže když se omezí na touhu znovu vybudovat nějakou minulost, je to docela velká chyba.

Jedním z úkolů dneška je hledat cesty k pokojnému soužití s islámem i dalšími náboženstvími. Co na základě vašich zkušeností z celého světa nejlépe funguje?

V Anglii se leckdy říkává, že „všichni jsme stejní“. Jenže ve skutečnosti nejsme. A já se mnohem raději přátelím s někým, kdo je jiný, než jsem já. Kdybychom byli všichni stejní, nic bychom se nenaučili. Když se mnou někdo nesouhlasí, ptám se proč a co se od něj můžu naučit. Na základě zkušeností s islámem na Blízkém východě si myslím, že vynikajícím přínosem křesťanství může být naše bohatá intelektuální tradice.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad spolupráce?

Třeba v dominikánských školách v Iráku je mezi studenty osmdesát procent muslimů; ostatní jsou křesťané a jezídové. Pokud se křesťanské a muslimské děti spřátelí, může to být začátek nového Iráku. Nedávno jsem v Iráku na dominikánské akademii přednášel o naději. Jeden mladý katolík se pak postavil a řekl: „Myslím, že my křesťané všichni odejdeme.“ A jeden muslim mu odpověděl: „Prosím, zůstaňte. Jestli křesťané odejdou, Irák se rozpadne na kusy.“ Někteří mladí muslimové si podle mě uvědomují, že v konfliktu mezi šíity a sunnity můžou křesťané sehrát roli prostředníků. Křesťané mohou muslimům pomoci žít společně!

V roce 2008 jste v Oxfordu spoluzaložil Las Casas Institute, jehož posláním je zkoumat aktuální problémy dneška ve světle sociálního učení církve. Čím se institut v současné době zabývá?

Zaměřujeme se na dvě aktivity: pořádání seminářů a podporu výzkumu. Jedním z našich cílů je snaha pojmout ekonomii jako morální obor. Ekonomie se často chápe jen jako matematická disciplína, ale podle mě ekonomická teorie nebude k užitku, pokud ji nezasadíme do kontextu lidského rozvoje a ctností. Spolu s jedním maďarským ekonomem tedy pracujeme na novém pojetí ekonomie. Zaměřujeme se také na imigraci – nejen v Evropě, ale například i v Myanmaru.

Proč je váš institut pojmenován po Bartolomém de las Casas?

Protože východiskem naší práce je koncept lidské důstojnosti. Snažíme se ho důkladně teologicky promýšlet. Dominikán Bartolomé de las Casas byl první, kdo se v šestnáctém století významně zasadil o důstojnost indiánů. Když s nimi španělští dobyvatelé zacházeli jako s podlidmi, pronesl jeden jeho spolubratr, Antonio de Montesinos, působivé kázání, které by se i dnes mělo všude psát po zdech: „Povězte, jakým právem držíte tyto indiány v takovém krutém a hrozném otroctví? Jaké právo jste měli vést takové ohavné války proti tomuto lidu, který ve své zemi žil tak mírně a pokojně, než jste jich takové množství zahubili neslýchanou smrtí a ničením? Nejsou to snad lidé? Nemáte snad povinnost je milovat jako sebe sama? Cožpak to nechápete? Nerozumíte tomu?“

Za své knihy jste získal několik ocenění. Jak píšete? Máte nějakou zvláštní pracovní metodu nebo postup?

Nejdůležitější je pro mě najít ticho. A potom je to, jako když něco vaříte v hrnci, pomalu a dlouho. Vždycky kus napíšu, pak to nechám být, po čase se k tomu vrátím a řeknu si třeba – tady by se to mohlo trochu rozrůst. Dalo by se to přirovnat i k zahradničení.

Je pro vás psaní spíš vědecký výzkum, nebo hledání inspirace?

Oboje. Snažím se mít uši otevřené – a jakmile zaslechnu něco zajímavého, hned si to zapíšu. Myslím, že teolog je žebrák. Vždycky, když někoho potká, říká si: třeba mi něco dají. Nějakou myšlenku. Svatý Dominik chtěl, abychom byli žebráci. Být kazatelem nebo učitelem znamená být žebrákem – všude, kam přijdete, dostanete další dárek.

 

TIMOTHY RADCLIFFE (nar. 1945) je anglický dominikán, autor populárních knih o křesťanské spiritualitě, z nichž některé vyšly i v češtině. Od roku 1992 až do roku 2001 stál v čele dominikánského řádu jako jeho magistr.

TEREZA PAVELCOVÁ, DANIEL SOUKUP

 


 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 38 18. – 24. září 2018

Letní rekord koledníků

Slova „Tříkrálová sbírka“ a „rekordní“ se vedle sebe ocitají ve zprávách o výsledcích koledování. Nového rekordu se ovšem koledníkům podařilo dosáhnout minulou…

celý článek


Mluví se o nich na každém rohu

Co znamená výraz „křesťanské hodnoty“? Jak se zvěst evangelia může změnit v hodnotový systém? Jak je možné, že se „křesťanské hodnoty“ stávají zásadním…

celý článek


Výchova k občanství

Demokracie nemůže bez osobní odpovědnosti občanů za věci veřejné dobře fungovat, a právě proto vyžaduje neustálou výchovu – a to nejen mládeže, ale i dospělých.

celý článek


Jak se Pobaltí chystá na příjezd papeže?

V předvečer papežovy návštěvy pobaltských zemí – Estonska, Lotyšska a Litvy – odpověděl na dotazy KT PHILIPPE JOURDAN, francouzský biskup, který od roku 2005 působí…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay