26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Kontratenor v roli faráře Toufara

14. 10. 2014

|
Tisk
|

Jan Mikušek v hlavní roli opery Toufar, která se od září přesunula na prkna Nové scény Národního divadla. Snímek Hana Smejkalová 

Vydání: 2014/42 Ujměte se rodin na útěku!, 14.10.2014, Autor: Kateřina Šťastná

Vystupuje v řadě moderních oper. Zpíval už part brankáře Dominika Haška, faráře Toufara, a dokonce i Matku Terezu. JAN MIKUŠEK.
K faráři Toufarovi mám vztah už dlouho. Na střední škole jsem četl knihu Stalo se v adventu, a když vyšla kniha Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli, zhltl jsem ji také.
Toufar je velkou postavou našich dějin. Ne snad jen proto, že byl umlácený u výslechu. Důležitější je jeho jednota s Bohem, která se jasně odrážela v jeho životě. Podle toho, co o něm vím, myslím, že se snažil, aby lidi skrze něj pocítili dotek Boží lásky. Také jsem si uvědomil, že svatost nespočívá v tom, že se má člověk dobře, protože je s Bohem zadobře, že se vznáší na obláčku a všechno je snadné a pěkné, ale že je to věrnost. Věrnost poznané Boží vůli, tomu, proč tady jsem. Že v životě nehledám sebe, ale Boží vůli, podle níž pak žiji. I když se to pochopitelně může z počátečního ejchuchu změnit ve velmi těžký kříž, s temnými nocemi plnými pochyb, nejistoty a opuštěnosti. Věrnost v těchto chvílích – to je podle mne svatost. Je to vlastně následování Krista, které je u Toufara hodně symbolické.
Nejdřív jsem to bral trochu jako vtip… Měl jsem s tím problém, i když za mnou přišla Lucie Trmíková s textem, který napsala. Ta opera neztvárňuje Matku Terezu jen jako ženu, která se s úsměvem stará o nemocné, ale také z duchovního pohledu zachycuje její prožívání vztahu s Bohem. Před pár lety vyšla kniha, která přináší soukromou korespondenci Matky Terezy. Zde byla velmi překvapivě odhalena temnější stránka jejího života, permanentní, téměř padesátiletá duchovní krize, kterou prožívala. Dlouho jsem nevěděl, jak její postavu pojmout, aby to lidé nechápali jako recesi nebo parodii. To byl pro mě jeden z nejtěžších úkolů. Snad se mi to podařilo.
Nakolik se promítá v práci, nevím. Snažím se, aby se promítala v životě – a práce je jeho součástí. Je pravda, že mám Božím řízením štěstí na role z duchovní oblasti.
Skrze operu Nagano. Martin Smolka psal jeden z partů pro kontratenor (velmi vysoký mužský hlas – pozn. red.), a protože ten tady v té době nikdo jiný nezpíval, oslovil mě. Tím se nastartovala má spolupráce s Národním divadlem, postupně jsem vystupoval v dalších operách.
Dnes už ne, jsme asi tři. Ale jeden kolega se tomu věnuje jen příležitostně a jeden je mladý začínající. Když jsem na akademii studoval dirigování, měl jsem příležitosti s Pražskými madrigalisty. A jelikož mě stará muzika začínala hodně bavit, přemýšlel jsem, co bych v tomto oboru mohl dělat. Odmalička jsem zpíval a shodou okolností u nás v té době poprvé koncertoval francouzský kontratenorista Gérard Lesne, na jehož koncertě jsem byl a oslovilo mě to. Pak jsem hledal cestičky, jak se ten obor naučit zpívat.
Začal jsem na kurzech, pak hledáním u různých osobností. Po několika letech se mi podařilo dostat se k paní profesorce Blumové, které v té době bylo 91 let. Za život jí prošlo rukama několik kontratenoristů. Je zajímavé, že první, kterého slyšela zpívat, byl jeden z Donských kozáků na koncertě v Maďarsku. Tehdy jí bylo osmnáct let.
Kontratenorista má dnes možnost zpívat ryze barokní operu, ale většinou když se u nás dělá barokní opera, pozvou hvězdy ze zahraniční. Druhou možností je zpívat v soudobé opeře, kde tvůrci rádi kontratenor využívají pro jeho mnohoznačnost. Protože když se chlap postaví na jeviště a zpívá jako ženská, je to zvláštní. Kontratenor totiž disponuje hrudním rejstříkem i falzetem (běžný hlas a speciální technika, která umožňuje zpívat i vyšší tóny – pozn. red.), tím pádem má ve zpěvu víc výrazových poloh než kdokoliv jiný. Já tak mohu bez mrknutí oka přejít z jedné hlasové polohy do druhé a zřetelně tím vyjádřit třeba i hodně rozdílné obsahové roviny.
Baví mě to. Tatínek mi odmalička říkal, že jsem šašek. Zpěváci nemají klasické činoherní vzdělání a je velká škoda, že se herectví u opery tolik nevyžaduje. Opera, obzvlášť barokní, to je velká stylizace. Každému slovu odpovídá konkrétní gesto. U soudobé opery bývá stylizace zas úplně jiná, takže činoherectví se v opeře využije velmi málo.
Ta opera dostala několik ocenění. Pro mě bylo velkým povzbuzením, že jsem byl oceněn právě za herectví.
Darebáci se hrají dobře.
Původně jsem hrál na klavír, ale protože mě to moc nebavilo a byl jsem líný cvičit, jsem jednou prohodil, že bych radši hrál na cimbál. Vůbec jsem to nemyslel vážně, ale moje sestra, která tehdy učila v hudební škole, mi domluvila první hodinu – a mě to chytlo. Když jsem se po střední škole rozhodoval, co dál, cimbál byl pro mě jasnou volbou.
My se známe odmalička. Chodil jsem do hudební školy s jejím bratrem a moje starší sestra ji učila na flétnu a připravovala na konzervatoř. Znali jsme se z kostela, ze scholy a poprvé
jsme se do sebe zamilovali v sedmé třídě…
Šel jsem studovat do Prahy a už při studiích jsem měl v Praze práci. Hledali jsme tedy bydlení a našli ho v Milovicích. Tam jsme byli deset let a pak jsme se přestěhovali do Lysé nad Labem.
Je to náročné, ale každé povolání má svá úskalí. Jsou období, kdy jsem mimo domov opravdu hodně, ale pak jsou období, kdy jsem doma víc než jiní otcové. Není to pravidelné a je to větší zápřah pro manželku. Bez její obětavosti a vstřícnosti by to určitě nešlo. Ale brala si muzikanta a věděla, do čeho jde.
Můj bratr hrál na varhany ve Valašském Meziříčí a já se chodil občas na kůr dívat, a tak jsem k tomu trochu přičichl. Na konzervatoři jsem půl roku chodil na hodiny ke kamarádovi, který mi vysvětloval pedály. A když jsme se přestěhovali do Milovic, přišli za mnou, jestli bych nehrál. Moc se mi do toho nechtělo, protože se svým nepravidelným režimem jsem se nechtěl uvázat. Ale protože nebyl nikdo jiný, strávil jsem několik bezesných nocí a snažil se do hry dostat. A teď už hraju jako amatér asi patnáct let.
Duchovní muziku děláme s naším vokálním kvartetem Affetto, ale také se sborem Vox nymburgensis, který diriguji.
Zrovna tahle písnička má zajímavý osud. V ČRo Vltava jsme se zúčastnili silvestrovského projektu zaměřeného na podzemí. Zpívali jsme v různých podzemních prostorech, v jeskyni, čističce odpadních vod, bunkru… Když přišlo na řadu metro, nevěděli jsme, kterou písničku zpívat. A pak nám redaktor Tomáš Černý nabídl vítěznou píseň soutěže Pionýrská nota z roku 1985. Byla to taková primitivní dětská písnička – a my věděli, že je to ta pravá. Tak jsem ji upravil a v nejhlubší stanici metra na Náměstí Míru jsme ji pak zpívali.
Byla. Dostal jsem se k ní přes své operní angažmá. Menzel mě viděl v Zítra se bude, ale doporučila mě i Alice Nellis. Pak mě pozvali na casting. Když jsem zjistil, že se má zpívat Don Giovanni, odmítl jsem to s tím, že to není můj obor. Oni mi ale řekli, ať se nebojím, že to bude na playback a že potřebují někoho malého. Pak jsem se účastnil ještě asi dvou castingů a zřejmě nebyl nikdo menší (smích), tak mě vybrali. A musím říct, že na natáčení moc rád vzpomínám.
Opera Toufar bude pokračovat, ale přesunula se z Divadla Kolowrat na Novou scénu. Navíc se znovu uvádí Myslivečkova Olimpiade, kterou jsme v Národním dělali před rokem v mezinárodním obsazení. Do toho přicházejí koncerty s Affettem. S Vox nymburgensis připravujeme Requiem Maurice Durufflého za oběti první světové války. A teď v říjnu hraji cimbálový koncert s Jihočeskou filharmonií. Podzim mám hodně plný…
JAN MIKUŠEK se narodil ve Valašském Meziříčí v roce 1970. Vystudoval hru na cimbál, na AMU dirigování a zpěv u profesorky Terezie Blumové. Diriguje sbor Vox nymburgensis, ale taktovku v ruce měl například i v muzikálech Hair a Rusalka nebo při rockové opeře Juno a Avos. Ve vokálním souboru Affetto zpívá vážnou, ale též soudobou a experimentální hudbu. Od roku 2004 hostuje v Národním divadle. Hrál v operách Nagano, Slzy Alexandra Velikého, Les Enfants Terribles, Olimpiade, Matka Tereza, Zítra se bude, Toufar. Za operu Zítra se bude byl nominován na Cenu Alfréda Radoka. Je znám jako propagátor cimbálu a je jedním ze zakladatelů Mezinárodního festivalu cimbálu ve Valašském Meziříčí. Je ženatý a má čtyři děti.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou