26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Když má člověk umřít, ať je trochu mladej!

9. 5. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/19 Etické otazníky gynekologie, 9.5.2006, Autor: Radek Gális

Po pádu komunistů jste se vrátil z exilu zpátky, zatímco mnozí vaši spolubojovníci v zahraničí zůstali. Proč?
Každý se mě tenkrát ptal, proč jsem se vrátil. Měl jsem zájem o dění, které se v Československu po převratu odehrávalo. Nás letců, co jsme žili v zahraničí, je stále více venku než doma, žádný si tady na ně ale nevzpomněl. Řekl jsem to tenkrát prezidentu Havlovi, když jsem se s ním poprvé setkal, a říkám to každému: Tady nezáleží na tom, co jste udělal pro vlast a tuto zem. Záleží na tom, koho znáte a hlavně jak daleko jste od Prahy. Protože čím jste od ní dál, tím je to horší.
Natrvalo jsem přijel zpátky z Ameriky v roce 1993. Bylo mi dvaaosmdesát let a v duchu jsem se ptal, jak dlouho budu ještě žít. Chtěl jsem umřít doma, protože jsem si řekl, že když mám umřít, tak v zemi, pro kterou jsem něco udělal. Abych měl nad sebou aspoň kousek země, za kterou jsem bojoval. Tak jsem se vrátil. Dneska je mi už pětadevadesát let, nemůžu umřít a jsem pořád tady.

S jakými pocity jste v dubnu 1949 opouštěl republiku, za kterou jste šest let bojoval?
Měl jsem bolest v srdci. Poprvé jsem utíkal s nadšením, ale podruhé to bylo něco strašného. Poprvé jsem odešel kvůli německým okupantům, jenže co je to proti tomu, když vás vyhánějí z vlasti vlastní lidé. Vím ale, že kdybych neutekl, tak už bych dneska nežil. Měl jsem výstup s generálem Reicinem, který mi do očí řekl, že si na mě posvítí. Proto jsem musel utéct. Bylo to opravdu velmi bolestivé, když jste si uvědomil, že s vámi vlastní lidé takhle zacházejí.

Poprvé jste utíkal v červnu 1939. Nechtěl jste sednout do letadla a uletět hned 15. března, když přišli Němci?
To víte, že chtěl. Měli jsme v úmyslu uletět přes Slovensko do Rumunska. Věřili jsme tehdy v rumunský a jugoslávský pakt. Mysleli jsme si, že bychom se do Rumunska nějak dostali. Jenže jsme kvůli špatnému počasí nemohli nic dělat, protože vůbec nešlo odstartovat. Tak jsme se s tím smířili a čekali na Němce. Druhý den okupace v březnu 1939 mě zavolali k německému veliteli do kanceláře. Němečtí letci mě dobře znali, protože jsme se setkali dva roky předtím na závodech ve Švýcarsku. V kanceláři mi nabídli, že bych mohl převzít pilotní službu u Lufthansy. Což jsem samozřejmě odmítl. Jeden pak za mnou vyšel na chodbu a říká: „Franz, kdybys tu nabídku přijal, do smrti bych tě nenáviděl. Protože moc dobře vím, co pro tebe jako vojáka znamená, že nás tady vidíš.“ To mě zarazilo a překvapilo. Tak jsem poznal, že ti, kteří byli nuceni nás okupovat, nebyli všichni nejhoršího smýšlení. Všichni okupanti nebyli kovaní nacisti. Byli mezi nimi i džentlmeni. Takových jsem si skutečně vážil, i když to byli nepřátelé.

Vzpomínáte, jak se po příchodu Němců chovali čeští důstojníci?
Někteří naši velitelé měli strach. Jeden den jsem měl službu u brány, kde byla velká kantýna. Protože jsem nechtěl nechat proviant Němcům, řekl jsem chlapům, ať si vše rozeberou. Vojáci se na to vrhli, kantýnu vybrali a odnesli si věci domů nebo ke známým. Jenže mě viděl jeden z českých velitelů. Zavolal si mě, tehdy jsem byl rotmistr, a řval na mě, že kdyby na mě nějaký Němec houknul, tak se podělám. Neříkal jsem tenkrát nic. Po válce byl ve Vyškově letecký den, kde jsem předváděl akrobacii. Tehdy jsem už byl štábní kapitán. Velitel, který na mě tehdy řval, tam přijel jako velitel zemského letectva. Přišel mě přivítat a já mu přede všemi řekl do očí: „Tak vidíte, pane plukovníku, na vaše slova nedošlo. Houklo na mě několik Němců, ale nepodělal jsem se.“ On se hned sebral a odjel, ale mně bylo jedno, co si o mně myslí.

Bavili jste se s ostatními vojáky o tom, co podniknout?
Samozřejmě. Když jsme se vystěhovali z kasáren, scházeli jsme se U Šestáků v Olomouci a domlouvali se, co budeme dělat. Zajedno jsme byli v tom, že v okupované zemi nemůžeme zůstat. Jednou za mnou přišel vrchní mechanik Kordik, kterého jsme u pluku měli. Byl z Hněvotína, pocházel z německé rodiny. Byl opravdu dobrý mechanik a k nám se choval dobře, takže byl k nezaplacení. Mechanik mi říká: „Franto, ty seš ještě tady? Josef Keprt už je dávno pryč.“ S Keprtem jsme byli kamarádi na život a na smrt. O tom, že se chystá do zahraničí, jsem věděl. Mechanik Kordik byl slušný člověk, dopadl ale špatně. Po válce ho naši lidé vyhodili z dílen. Dláždil pak náměstí, než ho s ostatními Němci odsunuli. Kdyby bylo po mém, jeho bych nikdy neodsunul. Byl to skutečně dobrý člověk, i když měl německou národnost. Takoví lidé tady měli zůstat. V červnu 1939 jsem se oženil a hned dva dny po svatbě jsem odešel do Polska. Odtud jsem se pak dostal do Francie k cizinecké legii. Když vypukla válka, hned jsme byli přeřazeni k francouzskému letectvu. V prosinci 1939 už jsem byl na frontě.

Za války jste působil ve francouzských i britských perutích. Kolik jste sestřelil letadel?
Ve Francii jsem během třech týdnů sestřelil 14 letadel. Pak mám ještě pět možných sestřelů, o kterých ale vím, že byly najisto. Jenže spadly za německé linie, a u Francouzů platilo, že každý sestřelený aeroplán musel přijet na vlastní oči ověřit důstojník. Protože za německé linie pochopitelně nemohl, pět letadel je evidovaných jako pravděpodobně sestřelených. Ale vím, že jsem je zničil. Čtrnáct letadel mám potvrzených.

Ve vzduchu jste se utkával s Němci. Jací to byli piloti?
Předváleční němečtí piloti byli džentlmeni. Pánové, kteří měli pilotáž pod kůží. Velmi správní chlapi, z nichž spousta nebyla v nacistické straně. Každý Němec byl hrdý na svůj výcvik. Chtěli si všechno vybudovat sami. Kdyby byli ve straně, tak by je protěžovali jako straníky. A to někteří neměli rádi. Jsem jako oni, také si musím všechno vydobýt sám. Takže se mi po téhle stránce líbili. Dosud se s některými německými leteckými esy stýkám. Vím, že byli džentlmeni tenkrát, stejně jako dneska. Vojenští piloti jsou zvláštní kasta lidí, a navzájem si rozumíme.

Svedl jste s nimi za války spoustu soubojů a zažil hodně nebezpečných situací. Kdy jste měl skutečně namále?
Před kapitulací Francie v červnu 1940 jsem Němcům před nosem uletěl za moře. Ukradl jsem na letišti aeroplán, abych přeletěl moře do Alžíru. Byl jsem jen v košili a kalhotách. Neměl jsem ani bundu, ale ani padák nebo záchranný člun.
Uprostřed letu nad Středozemním mořem jsem si najednou uvědomil, že kdyby mi vysadil motor nebo se mi něco stalo, nikdo se nedozví, kde a jak jsem skončil. Nejsem sice moc věřící, ale vím, že něco nebo někdo tu je, aby svět řídil. Tím je pro mě Bůh. Jasně si vzpomínám, že jsem tehdy volal: „Pane Bože, prosím tě, nech mě doletět.“ A doletěl jsem. To byl první případ, kdy jsem volal Boha o pomoc.

Obracel jste se k němu vícekrát?
Jednou jsem sám napadl 60 messerschmittů, abych pomohl zachránit našich osm lidí. Věděl jsem, že šedesát ku jedné je beznadějný poměr, ale v duchu jsem volal: „Pane Bože, jdu do toho, tak mi prosím pomoz!“ Byl jsem rozstřílený jako řešeto, ale jednoho jsem sundal. Tuhle příhodu jsem později vyprávěl kardinálu Vlkovi. Měl byste vidět jeho zářící obličej. Strašně ho potěšilo, že jsem jako evangelík prosil Boha, aby mě z toho tenkrát vytáhl. Potřetí jsem se pak na Boha obracel, když mě ve vzduchu napadly čtyři focke wulfy. Bylo to 3. června 1942. Dělal jsem střemhlavý let a uvědomoval si, že se mi při té rychlosti mohou ulomit křídla i křidélka a letoun bude neovladatelný. Když jsem střemhlavý let vybíral, volal jsem nahlas: „Pane Bože, teď mi pomoz!“ Nakonec se mi podařilo let vybrat, a když se mi nad hlavou objevil focke wulf, sestřelil jsem ho a ještě poškodil druhého. V boji jsem nedostal ani zásah, i když jsem všude kolem sebe viděl moře svítících střel. Vím, že to nebylo jen tak, že jsem se z toho dostal. Když se člověk ocitne v nouzi, prosí Boha o pomoc. Třikrát jsem ho prosil, aby mě ze situace vytáhl, a třikrát se mi prosba vyplnila. Ne že bych se z nich dostal úplně se zdravou kůží, ale aspoň že jsem se z nich dostal.

Válka, to nebyly jenom boje. Zažili jste tam i legraci?
Spousta. Srandu jsem zažil i při svém posledním boji. Ve vzduchu se ke mně přidal Karel Pošta. Nevěděl jsem, kdo to je, protože letěl od slunce a já neviděl jeho číslo. Pak slyším, jak mi říká: „Kožóšku, neboj se, to jsem já - Sráda.“ Tak jsme si totiž oba říkali. Přidal jsem se k němu a v tom na něj zaútočil focke wulf. Dal jsem mu dávku a hodně ho poškodil. Když jsme přistáli na letišti, postavili jsme aeroplány vedle sebe. Vypadl jsem z kabiny na zem, protože jsem byl tak unavený, že jsem se nemohl hýbat. Pošta vylezl z kabiny, stál na křídle a říká mi: „Kožóšku, mám takový záběry, jak jsem ho dostal. Hořel jak fakule. To budou snímky, že se budou všici divit.“ Pak přišel k letadlu mechanik, byl to taky Čech, a řekl: „Šéfe, říkáte, že budete mít obrázky? Nic nemáte, mechanik vám zapomněl odlepit pásku na fotokulometu!“ Pošta se vzal za hlavu, zaúpěl a spadl z aeroplánu. Jak jsem byl unavený, myslel jsem, že smíchy umřu. Musel jsem se smát, i kdybych nechtěl.

Není škoda, že mnohé příběhy, které jste za války se spolubojovníky zažili, upadnou v zapomnění?
Zažil jsem opravdu mnohé historky, a kdybych si sedl a vzpomínal třeba na legrační příběhy, byla by to krásná a veselá kniha. Ale už je zkrátka pozdě a nedá se nic dělat. Už mi to ani moc dobře nemluví, ani nemyslí jako ještě před pár lety. Ještě je to dobrý, ale cítím, že už to není ono. Říkám, že když má člověk umřít, tak tehdy, kdy je ještě trochu mladej.

František Peřina se narodil se 8. dubna 1911 v Morkůvkách u Břeclavi. Vyučil se nástrojařem, absolvoval Vojenské letecké učiliště v Prostějově a nastoupil k leteckému pluku v Olomouci. V červnu 1939 se oženil a za dva dny odešel do Polska, odkud zamířil do Francie a po kapitulaci do Velké Británie. Sestřelil 14 letadel a pět sestřelil pravděpodobně. Po návratu do vlasti v červenci 1945 se stal instruktorem střelby a bombardování v olomoucké pilotní škole. V lednu 1949 byl propuštěn z letectva a ve sportovním letadle uletěl s manželkou a kamarádem do exilu. Žil v Německu, Anglii, Kanadě a v Americe, odkud se v 90. letech vrátil zpět do vlasti. Obdržel několikrát Čs. válečný kříž, medaili Za chrabrost, medaili Za zásluhy I. stupně, francouzská a britská vyznamenání, nejvyšší státní vyznamenání Řád bílého lva. S válečným pilotem a spisovatelem generálem Františkem Fajtlem napsali autobiografickou knihu Generál nebe. Zemřel 6.5.2006 ve věku 95 let.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou