Když kreslím, povznáší se mé srdce

Vydání: 2016/50 Roráty lákají nejen věřící, 6.12.2016, Autor: Kateřina Šťastná

V poslední době u nás vyšlo několik dětských knih ilustrovaných paní SOŇOU HÄUSL-VADovou. Její kresby můžeme vídat i v křesťanském časopise Duha. Kdo je žena s tímto nezvyklým jménem?


„V adventu chci vést děti k odříkání,“ říká ilustrátorka Soňa Häusl-Vadová. Snímek archiv rodiny

Na to, že mluvíte česky, máte dost nezvyklé příjmení. Jak jste k němu přišla?

Vyrůstala jsem v jižních Čechách, v Bechyni, ale moje rodina pochází z východního Slovenska a má maďarské kořeny – odtud je příjmení Vad. Tatínek pracoval u armády a převeleli ho do Čech. To mi bylo devět let. Abychom to měli jednodušší ve škole, začala s námi maminka mluvit česky – a už nám to zůstalo. Takže přestože jsme všichni Slováci, hovoříme doma česky – a také já doma se svými dětmi mluvím česky.

A to druhé příjmení?

V rámci studia jsem byla na rok v Irsku a tam jsem potkala svého rakouského manžela, který si mě dost rychle vzal – a už si mě nechal (smích). On má typicky rakouské příjmení: Häusl. Není to tedy nic exotického. Své původní příjmení jsem si nechala z praktických důvodů, kvůli dokladům, protože jsem je měla dlouho vystavené na staré příjmení. A nakonec jsem si nechala příjmení obě. V každém je kus mne.

Vdala jste se tedy do Rakouska. Jak dlouho tam žijete?

Bude to třináct let. Dvanáct let jsem vdaná a byl jsem tam už rok předtím – učila jsem se německy a pracovala jako au-pair. Ale svého manžela jsem potkala až v Irsku.

Co bylo dřív – Rakousko, nebo malování?

Odmalička jsem ráda kreslila, chodila jsem na základní uměleckou školu v Bechyni, a i když jsem už byla na střední, stále jsem se na ZUŠ vracela v rámci různých kurzů. Bylo to hodně kreativní prostředí, měla jsem to tam ráda. Důležité to bylo také proto, že jsem zjistila, co nechci dělat. Prošla jsem různými technikami a výtvarnými směry, zkoušela jsem keramiku, počítačovou kresbu a podobně. To všechno jsem si mohla osahat a zjistila jsem, že to není tak úplně moje parketa. Zároveň jsem se ale naučila perspektivu, krajinu, portrét. To všechno mám ze ZUŠ, jinak jsem vystudovala obchodní akademii.

To je hodně odlišný obor.

Naši mě poslali z praktických důvodů na účetnictví. Kreslení bylo moje hobby. Prostor pro něco víc vznikl, až když jsem byla na mateřské – jednak jsem na to měla čas a jednak mě manžel podpořil. Vždycky se směju, že je to můj mecenáš. Když chce člověk investovat do kvalitních barev a štětců, tak je to docela drahé. A pak přišly různé nabídky od lidí, kteří si přáli mé ilustrace. Jakmile máte nějakou zakázku a kreslíte, automaticky se tím zlepšujete.

Takže jste měla práci spíše ekonomického zaměření, než přišly děti?

Dělala jsem účetní, ale jen krátce. Pak jsem šla studovat Teologickou fakultu v Českých Budějovicích a při ní jsem si přivydělávala všude možně – jako prodavačka v Kauflandu, v továrně, v Koh-i-nooru, nebo i v hospodě. A když jsem završovala studium, měla jsem už desetiměsíční dítě, to už jsem nepracovala.

Cestovala jste mezi Budějovicemi a Štýrským Hradcem, kde žijete?

Ne, tehdy jsme ještě bydleli ve Vídni, což nebylo tak daleko. Takže jsem cestovala a dodělávala si školu v Budějovicích. Oficiálně jsem učitelkou náboženství a etiky, můžu zaskakovat, když je nějaký učitel dlouhodobě nemocný. V Rakousku je to trochu jiné – náboženství je tam na stejné úrovni jako ostatní předměty ve škole, učitele náboženství zaměstnává školský úřad a mají plat jako jiní kantoři.

Dá se říct, že v tomto ohledu se věřícímu člověku v Rakousku žije lépe?

Když jsem přišla do Rakouska z ateistického Česka, byla jsem nadšená. Znala jsem do té doby spíš lidi ze sociálního okraje, kteří chodili v Česku do kostela, a tady najednou byly plné kostely hezky oblečených lidí, ženy nalíčené, v botách na podpatku. Je například úžasné, že každá škola začíná i končí školní rok mší svatou. Ale dnes si uvědomuji, že v rakouské církvi je také mnoho povrchnosti. Plné kostely při církevních slavnostech nevypovídají vůbec nic o osobní víře a vztahu k Ježíši Kristu. Proto je mi v mnoha ohledech církev v Česku milejší.

Jste věřící odmalička?

Ano, řekla bych, že ano, ale ne úplně od narození. Měla jsem trochu zvláštní cestu. Maminka vyrůstala ve věřící rodině, ale bylo to na ni až moc tradiční prostředí, a když se vdala, církev opustila. Tatínek pracoval v osmdesátých letech v armádě, takže když jsem byla malá, nechodili jsme vůbec do kostela a nikdo mi o Pánu Bohu nevyprávěl. Ale žili jsme na východním Slovensku, kde byla víra přítomná.

Moje kamarádky, s nimiž jsem si hrávala na ulici, chodily každý pátek na dětskou mši svatou. Působil tam velmi mladý, pedagogicky nadaný kněz, a zatímco celá vesnice byla v pátek večer na mši, já zůstávala sama. To se mi nelíbilo, a tak jsem jednoho dne řekla, že chci jít na tu mši s nimi. Nikdy předtím jsem v kostele nebyla. Vzpomínám, že u nás byli zrovna na návštěvě teta se strejdou a já jsem vlítla do obýváku a řekla: „Mami, můžu jít do kostela?“ Nastalo hrobové ticho, všichni byli překvapeni. Maminka jenom vstala, oblékla mě a do toho kostela poslala.

Kolik vám bylo?

Pět nebo šest let, to si přesně nepamatuji. Ale šla jsem prvně do kostela a ten zážitek se nedá popsat. Najednou jsem věděla, že Bůh je a že mě miluje. Cítila jsem jeho přítomnost – a od té doby jsem chodila moc ráda na dětské mše. Po nějaké době prožila svůj návrat k víře i maminka a teď chodí do kostela i tatínek. Později jsem byla v jižních Čechách formovaná charismatickým hnutím, a když jsem se přestěhovala do Rakouska, vstoupila jsem do třetího řádu ke karmelitánům.

Jedna z vašich prvních zakázek byly omalovánky k různým příležitostem liturgického roku, které jsou volně ke stažení na vašich internetových stránkách. Jak to vše vzniklo?

První impuls byl od Hanky Koukalové, pastorační asistentky v Klokotech, která mě oslovila. Malovala jsem tři roční cykly. Postupně je začaly přebírat různé farnosti, i tady v Rakousku. To byla moje první intenzivní výtvarná práce.

Co bylo dál?

Vedle kreslení i ráda píšu, a tak jsem začala psát a ilustrovat příběhy pro děti o různých světcích. Pak jsem pro náš řád napsala a ilustrovala dětskou knihu o Terezii z Ávily, která vyšla v němčině. Později mě oslovily paulínky v Česku a mezitím jsem dělala ještě rakouskou Duhu, časopis pro děti.

Kolik let malujete?

Intenzivně se tomu věnuji asi čtyři roky.

Je malování i váš způsob modlitby?

Snažím se být v modlitbě vždy spojena s tím, co dělám. Také se modlím k Duchu Svatému, abych měla správnou inspiraci. Svou tvorbou bych chtěla, alespoň nedokonalým způsobem, ukazovat Boží krásu. Navíc když kreslím, povznáší se moje srdce.

Nakolik s dětmi procházíte liturgický rok?

Žijeme v Rakousku, kde je liturgický rok žitý ve školách i v celé společnosti. Děti automaticky vědí, že byl svatý Martin, že začíná advent... Takže já se v tomto směru moc snažit nemusím, jen si o tom povídáme. Zaměřuji se spíš na to, co není tak běžné, a vymýšlím pro dané období něco aktuálního. Například zrovna děláme strom vděčnosti, kdy na lístky nalepujeme, za co všechno jsme vděční. Nebo si teď v adventu chci s dětmi více povídat o svatém Josefovi. Ráda bych také nakreslila do dětského pokoje růžencová tajemství, abych jim je nějak pomocí textu a obrázků vysvětlila. Často je to tak, že pro děti něco sháním, a když to neseženu, musím to udělat sama.

Jak vůbec prožívají děti v Rakousku advent?

Dost se tady rozmohly adventní kalendáře s 24 hračkami – od playmobilu přes lego a až po všechny možné další. Představte si, že dítě 24 dní po sobě dostává jednu hračku za druhou, a pak přijdou Vánoce!

To je pěkně drahá legrace…

Peníze u nás v Rakousku nejsou problém. A to je ta tragédie, když na Vánoce nevíte, co dětem koupit, protože už všechno mají. Mnoho dětí je pak depresivních z nadbytku, neumí si vážit toho, co mají.

Z dětství si pamatuji, že maminka se snažila prožívat advent spíš v duchu odříkání – a o to usiluji i já u nás doma. Vedu děti k tomu, aby na někoho myslely, aby někomu něco daly. A každý rok, přiměřeně věku, tuto laťku zvyšuji.



Soňa Häusl-Vadová (* 1980, Nový Jičín). Rodina má kořeny na Slovensku, základní školu navštěvovala v Bechyni, později studovala Obchodní akademii v Táboře a Teologickou fakultu v Českých Budějovicích. Vdala se do Rakouska, s manželem a dvěma dětmi žije ve Štýrském Hradci. Od loňského roku pravidelně ilustruje časopis Duha (rakouskou i českou verzi), vytváří omalovánky či puzzle pro děti s náboženskou tematikou. Mnoho z nich je ke stažení na jejím blogu. V nakladatelství Paulínky zatím ilustrovala dvě knihy v češtině: Misionářka lásky a Moje první svaté přijímání.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 25 20. – 26. června 2017

Chléb života, jenž uzdravuje paměť

„Ať nás tento ‚Chléb jednoty‘ uzdraví z ambice ovládat druhé, z chtivosti hrabat pro sebe, z rozněcování nesouhlasu a ze šíření kritik; ať v nás vzbudí radost...,“…

celý článek


Lidová zbožnost do muzea nepatří

O tradičních podobách zbožnosti ve světě zvýšené mobility, prudce se rozvíjejících informačních technologií a všudypřítomné masové kultury hovoříme s pastorálním…

celý článek


Čínský kardinál proti kompromisům

Kardinál Joseph Zen Ze-kiun SDB, emeritní hongkongský biskup (85), navštívil v uplynulých dnech Prahu. Někdejší člen papežské komise pro otázky čínské církve je na…

celý článek


Milujeme, protože jsme milováni

Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ustanovil v roce 1856 papež Pius IX. na pátek po druhé neděli po Seslání Ducha Svatého. Úctu k božskému Srdci Páně šířila…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay