Vydání: 2005/20 Jak se žije ve Vatikánu, 9.5.2005, Autor: Renáta Holčáková-Masto

„Měla jsem asi víc myslet na sebe. A taky mi až teď dochází, že jsem se mohla řídit heslem: Kdo nic nedělá, nic nepokazí,“ reagovala v jednom z novinových rozhovorů Dagmar Havlová na otázku, zda by dnes, se všemi zkušenostmi, jako první dáma udělala něco jinak.  „Ale já jsem chtěla být prospěšná. A brala jsem všechno strašně opravdově. Své postavení manželky prezidenta jsem brala jako službu veřejnosti. Mnoho jsem pracovala, každému jsem chtěla vyhovět, všemi žádostmi a prosbami jsem se dlouhé hodiny obírala. Hodně jsem se opotřebovala a mělo to negativní dopad na mé zdraví.“

Uplynul nějaký ten pátek, co nejste první dámou republiky. Vzpomenete si ještě, jak jste prožívala první měsíce mimo Hrad? Oddechla jste si konečně?

Prožívala jsem je většinou pracovně v Nadaci, kde jsem téměř každý den, mnohdy i dlouho do noci. Pracujeme na pěti projektech a na mnoha dalších organizačních věcech, které jsou pro provoz Nadace nezbytné. Stěhovala jsem také Nadaci z pronajatých hradních prostor do centra, udělala jsem pár personálních změn a v prvé řadě jsem si skutečně konečně vydechla.

Nejvíc jsem se asi těšila právě na to, že si odpočinu, že budu hodně číst a že zmizím z titulních stránek novin a časopisů. A také na to, že nebude tolik společenských akcí, na které budu muset chodit. I když si hodně vybírám, ještě stále jsem si nenašla čas na čtení, na sport.

Tak moc mladé děvče jsem přece jen nebyla. Strach jsem měla, a oprávněně.

Víra v Boha a samozřejmě manžel a dcera Nina. Potom přátelé, které jsem vždy měla kolem sebe, ještě z doby, kdy jsem hrála, ale také mnozí noví, které jsem poznala po svatbě.

Ztratila jsem svobodu volně se pohybovat a nabyla jsem strach z toho, že cokoli udělám, bude překrouceno, posmíváno a zneužito. Získala jsem jakousi masochistickou radost z toho, že kdo bývá ponižován, bude povýšen.

Když jsem za nemocného Václava jela přebírat Vestfálskou mírovou cenu do Münsteru. Měla jsem projev v němčině. A všichni se ke mně chovali se slušností a úctou, na kterou jsem nebyla zvyklá.

Když jsem přišla na Hrad, odešla jsem z divadla, tedy z místa a profese, kde každý den dáváte kus sebe lidem na jevišti, kde se rozdáváte svým divákům. Také jsem chtěla udělat něco užitečného pro ostatní.

Cíle před sebe v Nadaci stavíme neustále. A vždy, když dosáhneme jednoho, určíme si další, většinou ještě náročnější, než byl ten předchozí. Například do roku 2000 se nám podařilo nashromáždit, ve spolupráci s pojišťovnami, více než 300 milionů korun na test na okultní krvácení. Díky tomu se podařilo prosadit změnu zákona a zavést v České republice celostátní prevenci rakoviny tlustého střeva a konečníku. Minulý rok v říjnu jsme otevřeli Pražskou křižovatku - kulturní centrum, které vzniklo v objektu bývalého kostela sv. Anny v Praze 1. Jedná se o zcela unikátní historickou památku, na jejíž záchranu jsme již vynaložili kolem 60 milionů korun a další velké výdaje nás ještě čekají. V objektu se přitom nachází jeden z nejstarších původních dřevěných krovů ve střední Evropě (je ze 14. století) a velmi vzácné fresky. Za oběma projekty je spousta roků dennodenní dřiny, jednání, přimlouvání i hádek.

Těch lidí, které potkám a jejichž osud vyslechnu, je vskutku mnoho. Je zvláštní, jak hluboko ve mě jejich příběhy zůstávají a jak silnou inspirací a také hnacím motorem pro mne v práci v Nadaci jsou. Kdybych ale měla jmenovat jen jeden z nich, asi bych si vybrala příběh jedné staré paní, kterou jsem navštívila v Domově Sv. rodiny v Praze-Liboci. Když mi vyprávěla svůj smutný příběh o tom, jak ji její vlastní rodina opustila, všimla jsem si, že sestra, která mne doprovázela, se rozplakala. Dozvěděla jsem se, že stařenka více než rok s nikým nepromluvila, od doby, kdy ji její vlastní rodina zavrhla. Já jsem byla první. To jsou situace, které se hluboce zaryjí do duše.

Myslím, že každý by si měl najít svůj vlastní důvod. Pokud totiž kdokoli pomáhá, není důležité, zda tak činí proto, že je to velký humanista, nebo proto, že ví, že časem to může být on, kdo bude potřebovat pomoc. Nezištná pomoc vlastně ani nepotřebuje důvod - jen dobré srdce, možnost pomáhat a hodně energie.

V dětství jsme pomáhali v kostele při mši stařečkům ze schodů. To byl začátek. Jako herečka jsem podporovala například Dětský domov Dagmar v Brně. Chodívala jsem také k neslyšícím na Starém městě a byla jsem hostem nevidomých, kterým jsem četla pohádky a vyprávěla příběhy. Charitě a pomoci lidem jsem se tedy nezačala věnovat až v roli první dámy - jen se o tuto mou činnost více zajímala média, a proto se stala obecně známou. Myslím, že práce pro druhé vyžaduje od člověka jisté vlastnosti, které má zčásti vrozené a zčásti jsou dány rodinnou výchovou. Pokud si pamatuji, i já jsem byla doma vedena k tomu pomáhat potřebným, což většinou vycházelo z toho, že celá naše rodina je věřící a poměrně silně se drží pravidel křesťanského života, jehož je pomoc bližním součástí.

Houževnatosti, poctivosti, pracovitosti a fortelnosti. Od ručních prací až po opravy složitějšího charakteru. Tatínek mi vštěpoval lásku ke knihám a vlastenecké cítění. Četla jsem knížky o naší historii, chodila na opery, hrála na klavír české skladby.

Pracovitost až workoholismus - to byly vlastnosti, které mne, spolu s intuicí, vytáhly z mnoha nastražených pastí.

Od dětství jsme se s maminkou modlily večer i ráno. Známé modlitby i ty, které říkáme svými slovy. Četli jsme si spolu Bibli. Potom jsem chodila na katecheze a každou neděli do kostela, za což jsem se nemohla dočasně stát pionýrem. Tehdy to pro mne bylo trauma. Plně jsem začala chápat dosah Kristova milosrdenství až později, při svých hovorech s ním a po skutcích, kterými mi svou pomoc dokazoval. V tom smyslu mne asi nejvíce ovlivnil pater Reinsberg, který křtil v sedmdesátých letech naší Ninu v kostele sv. Havla. A nás za to chtěli vyhodit ze školy. Skončilo to důtkou. Pater Reinsberg byl nesmírně moudrý pán, který srozumitelným způsobem vyjevoval podstatu víry.

Radost, klid a naději.

Když Václav umíral v innsbrucké nemocnici a já jsem Boha prosila o pomoc. Potom jsem žádala o ještě mnohokrát a vždy se mi jí dostalo i s rozhřešením.

Plánuji každý den a snažím se plány plnit. Bez organizace bych nemohla zvládnout tolik věcí. A proto také žiji naplno každý den, a někdy i večer.

Každý den je naprosto jiný a vlastně jsou si všechny velmi podobné. Většinou jsem v kanceláři v Nadaci a vyřizuji administrativní záležitosti, vedu porady nebo se účastním nějaké akce v rámci nadační činnosti. Do toho se starám o manželovo zdraví a naše domovy. Samozřejmě si ale několikrát denně najdu čas a jdu ven s holkama, boxerkama Sugar a Madlen. Do toho všeho se ještě různě kombinují společné akce s manželem, čas od času se také setkávám s přáteli. Jsem kupříkladu moc ráda pokaždé, když mohu navštívit nějaké zajímavé divadelní představení.

Zdraví, radost a pokoj v duši, nepomíjivost lásky pro sebe i své blízké.

* * * * *

Dagmar Veškrnová-Havlová se narodila v roce 1953 v Brně. Vystudovala Janáčkovu akademii v Brně. Byla členkou divadla Jiřího Wolkera a Divadla na Vinohradech. Na divadelních prknech ztvárnila velkou řadu rolí. Natočila 50 filmů. Z filmových rolí připomeňme Holky z porcelánu, Holka na zabití, Zítra to roztočíme, drahoušku, Já už budu hodný dědečku aj. Získala celou řadu ocenění za herecký výkon (jedno dokonce v Jordánsku).
Za bývalého prezidenta Václava Havla se provdala v roce 1997. Z prvního manželství má dceru Ninu.
V roce 1997 založila nadaci Vize ´97, která se věnuje různým oblastem - kultury, onkologie, vzdělávání mladých lidí, lidských práv, boje proti rasové nesnášenlivosti.
Dagmar Havlová založila botanickou zahradu na zámku v Lánech, přístupnou pro veřejnost, s dřevinami darovanými významnými osobnostmi z Česka i ze světa. Vyvíjí program prevence rakoviny tlustého střeva a podporuje Domov Svaté rodiny pro mentálně postižené dospívající v Praze-Liboci. V roce 1997 uspořádala sedm nadačních představení Královny Kristiny, na kterých vybrala okolo pěti milionů korun, jež věnovala na výstavbu domova pro staré lidi v moravských oblastech postižených povodněmi.