Vydání: 2011/50 Nebeská znamení, 8.12.2011, Autor: Alena Scheinostová

Jaká je funkce a postavení přední katedrály v zemi? Na toto téma hovořil pařížský arcibiskup kardinál ANDRÉ VINGT-TROIS při své listopadové návštěvě ČR nejen s pražským arcibiskupem Dominikem Dukou, ale i s Katolickým týdeníkem.

Co podle vás znamená katedrála v současném velkoměstě? A jakou roli hraje pro francouzskou veřejnost katedrála Notre Dame – Matky Boží v Paříži?

Chrám Matky Boží v Paříži je především znamení – znamení architektonické, monumentální, veřejné, které odkazuje k jiným rovinám skutečnosti. Ta první rovina je zřejmá: je to znamení historie, svědectví tradice trvající na tomto místě od 3. století (odkdy se datuje křesťanství ve Francii – pozn. red.). Katedrála svědčí o tom, že v dějinách Francie existuje něco neměnného, co trvá nepřetržitě od starověku až do našich dnů – a sice přítomnost křesťanského společenství a katolické víry. Katolickou tradici tudíž nelze vymazat z francouzské historie: můžeme o ní vyprávět jinak, zaujímat k ní různá stanoviska, ale nemůžeme zrušit to, že se Francie utvořila právě kolem tohoto katolického jádra. A za druhé je katedrála znamením současného dynamického křesťanského společenství. Není to tedy žádné muzeum, je to stavba, která žije – a žije modlitbami věřících.

Jaké podoby má modlitba v Notre Dame? Jaký je dnešní liturgický provoz katedrály?

V současnosti má tři základní podoby: tu každodenní, tedy pravidelné slavení bohoslužeb a liturgie hodin. Potom každý víkend přináší bohatou nabídku modliteb, rozjímání, koncertů duchovní hudby a podobně, které kostel oživují. A o živosti a životaschopnosti chrámu vypovídají také významné události diecéze, které se v katedrále odbývají a které jsou poměrně časté. Jen v posledních čtrnácti dnech se zde například sloužila mše pro všechny mladé, kteří zde byli v uplynulém roce biřmováni, a celebroval jsem tam i mši k zahájení nového akademického roku, kde se sešlo na tři a půl tisíce studentů. A tisíce lidí se v katedrále účastní i dalších svátostí a slavností, což svědčí i o vitalitě církve v Paříži.

Vy sám jste rodilý Pařížan – byla katedrála Notre Dame tak rušným centrem už za vašeho dětství?

Ne, je to poměrně nová záležitost. Do určité míry vychází z vize Druhého vatikánského koncilu, z chápání církve jako společenství utvářeného kolem osoby biskupa. Což je v teorii velmi hezká věc, ale co to může znamenat v praxi? Pokud něco, pak to, že se katedrále výrazně vrací role „biskupova kostela“, centra diecéze. Od šedesátých let se tedy pařížští arcibiskupové pozvolna věnovali katedrále více a více. Spolu se svým předchůdcem kardinálem Jeanem-Marie Lustigerem jsem pak například pokračoval v tradici týdenních bohoslužeb, kdy neděli co neděli sloužím večer v katedrále mši – každý ví, že tam může přijít, a přenáší ji i televize. Takže to všechno se postupně rozvíjí kolem této základní myšlenky.

Jméno kardinála Lustigera bývá spojováno i s kulturním oživením pařížské katedrály. Které ze současných početných kulturních aktivit lze označit jako jeho dílo?

Především vytvořil sdružení Musique Sacrée à Notre-Dame de Paris (Duchovní hudba v Notre Dame v Paříži), což je velmi důležitý projekt. Předtím sice existovalo při katedrále něco jako schola cantorum – škola pro zpěváky, či přesněji dětský sbor, který zpíval officia, ale nebyl příliš dobrý, a především to bylo poněkud jednotvárné. S Musique Sacrée vznikl mnohem větší soubor, kolem tří set zpěváků, který zahrnuje nejen dětský sbor, ale také sbor mládeže a sbor dospělých, kteří se tu učí liturgickému zpěvu a podílejí se na liturgii i koncertní činnosti. Sbor je tak nejen zvukově pestřejší, ale především mnohem profesionálnější.

Podle jakého klíče se kulturní programy v Notre Dame vybírají? A jaká kultura podle vás do katedrály už nesmí?

Každý kostel – a katedrála tím spíš – má určitou identitu, danou svým zvláštním určením, a tím určením je být místem bohoslužby. Takže může sloužit jako předznamenání či rámec kulturní produkce, která má opravdovou spojitost s bohoslužbou. V katedrále tak pořádáme třeba přednášky. Přednáška, to je vlastně kázání mimo mši. Navíc jsou vždycky o tématech souvisejících s posláním církve. Náš tradiční cyklus postních přednášek budeme příště věnovat penězům, což je v současné Evropě velmi aktuální téma. Pozveme odborníky z oboru finančnictví, ekonomie, ale také teology, kteří přinesou zase svůj úhel pohledu a nabídnou křesťanské zhodnocení tohoto problému. Další obvyklý kulturní program v katedrále je hudba. Protože máme velmi dobré varhany (tzv. Velké varhany v katedrále Notre Dame pocházejí z 13. stol. a patří k největším a nejproslulejším na světě – pozn. red.), každou neděli pořádáme varhanní koncert. Takže pro představu o rozmanitosti dění v katedrále – během nedělního odpoledne se často vystřídá varhanní koncert, přednáška, modlitba nešpor a nakonec mše. Někteří lidé přijdou jen na koncert, někteří přijdou na koncert a zůstanou i na přednášku, další přijdou jen na přednášku a jiní po ní zůstanou i na večerní chvály a nakonec třeba také na mši – takže je to vlastně celý návazný programový blok. Mimoto ještě občas pořádáme nedělní večerní koncert duchovní hudby – buď vokální, nebo orchestrální. Úhrnem jde jen o to, aby hudba byla jednoznačně duchovního charakteru.

Komu jsou programy v Notre Dame určeny a kdo jsou jejich návštěvníci?

Určeny jsou všem, tedy každému, kdo má chuť přijít. Naše programy samozřejmě avizujeme v tisku, médiích, turistických centrech, takže příchozích je celá pestrá škála. V jedné z farností, kde jsem v listopadu celebroval mši svatou, mají výjimečné varhany a na ty tam hraje neméně výjimečný varhaník Jean Guillou, umělec světového jména. A protože varhaníci z Notre Dame pravidelně zvou do katedrály kolegy odjinud, můžou mu tady zorganizovat koncert. Na ten pak bezesporu přijdou lidé, které zajímají varhanní koncerty, i ti, kteří přijdou právě „na Guilloua“.

Otevřenost pařížské katedrály může být až zarážející. Neplatí se sem žádné vstupné, turisté mohou vejít, kdy se jim zachce, volný vstup je i na řadu kulturních pořadů… Má tato velkorysost své meze?

Jaké meze? Jedinou mezí jsou zákonné a bezpečnostní hranice. V katedrále je místo k sezení pro tisíc pět set lidí. Ale přes den to ani nepočítáme, protože se tu lidé nezastavují – vstoupí, podívají se a zase jdou. Takže to hlídáme jen u vchodu, a když je uvnitř už příliš mnoho lidí, ti venku musejí chvíli počkat. Turisty dovnitř nepouštíme jen během koncertů, protože to musí být ticho.

Nejslavnějším návštěvníkem chrámu Matky Boží je patrně básník Paul Claudel, který tu při náhodné zastávce prožil konverzi ke křesťanství. Jde o výjimku, nebo katedrála takto oslovuje i nahodilé příchozí a příslovečné turisty s fotoaparáty?

Samozřejmě, že je může oslovit. Připomeňme si evangelijní vyprávění svatého Lukáše o kázání na hoře: říká se tam, že se Ježíš postavil doprostřed svých posluchačů, nejblíže mu stálo Dvanáct, pak jeho učedníci a potom zástup. V tom zástupu byli bezpochyby lidé všeho druhu. A Ježíš mluvil a všichni ho slyšeli. Každý slyšel, co a kolik chtěl, podle svých možností a svobodného rozhodnutí. Ale Ježíš nestanovil žádné omezení, kdo mu smí naslouchat, nevybíral žádné vstupné. Čili evangelium nám ukazuje, že existují určité kruhy, v nichž se lidé přibližují Bohu. Ale není to Ježíš, kdo určuje vzdálenost. Pokud jsou v nejvzdálenějším kruhu lidé, kteří by rádi postoupili do bližšího, mohou tak učinit. A v katedrále je to stejné: kolem oltáře je uzavřený kruh, ze všech stran ohrazený zábranami. Pak je chór obstoupený zdmi a ti, kdo sem vstupují, si mohou prohlédnout jak celek chrámu, tak – přes bariéry, jež jej obklopují – i jeho střed. V tomto kruhu jsou obvykle turisté, lidé, kteří jsou unavení a přišli si sem na chvíli sednout atd. Když v neděli večer sloužím mši, vidím od oltáře, jak lidé procházejí kolem, někteří se zastavují před zábranami, poslouchají a pět deset minut zůstanou, než zase pokračují.

Turisté mohou do katedrály i během mše?

Samozřejmě. Teď jsme nově položili koberec kolem chóru, aby nebylo slyšet zvuk kroků. Trochu slyšet je ho pořád, ale mši to neruší.

Vlastníkem katedrály Notre Dame v Paříži je francouzský stát, církev ji jen užívá. Co z tohoto rozvržení plyne?

Především má tento stav mnoho výhod – v první řadě tu, že stát má na starosti údržbu katedrály. Například v loňském roce ministerstvo kultury vyčlenilo nepředstavitelný milion eur na renovaci vnitřního obložení a vybavení chrámu. My sami bychom to nikdy neuplatili. Takže stát se stará o katedrálu jako o historickou památku, financuje její údržbu a rekonstrukční práce, což je obrovský závazek. A my ji užíváme – to mimo jiné znamená, že v katedrále nelze nic provozovat bez našeho souhlasu.

Jak vám toto rozdělení vyhovuje?

Výborně, nijak mi to nevadí. Samozřejmě to znamená spoustu starostí – je potřeba stále diskutovat, například s památkáři a restaurátory, ale to je naše práce. Zpravidla se nám daří dojít ke společným závěrům. A co se týká provozu katedrály, jediné, co nás váže, je povinnost – stává se to tak jednou za několik let – umožnit státní návštěvu chrámu, například ze strany prezidenta republiky, či jako tomu bylo nedávno u prezidenta Obamy, když byl hostem v Paříži. Pak se od nás očekává, že k návštěvě dáme souhlas a katedrálu pro ten čas uzavřeme veřejnosti. A to není nijak obtížná povinnost.

V roce 1970 byl z Notre Dame vypraven pohřeb generála de Gaulla, v roce 1996 pohřeb dalšího francouzského státníka Françoise Mitteranda. Je diecéze povinna pořádat v katedrále státní pohřby?

Naše povinnost to není, ale není ani důvod k odmítnutí. V důsledku je to pro nás velmi přínosné: státní pohřby jsou totiž ve Francii obvykle přenášeny televizí, takže pak máte pro sebe dvě až tři hodiny vysílacího času zdarma a všichni se na vás dívají. A na to si opravdu stěžovat nemůžeme (smích).