26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

I boromejky „píšou Ježíškovi“

19. 12. 2017

|
Tisk
|

Na Vánoce v rodné vesnici, v klášteře i v pasťáku vzpomíná boromejka ANGELIKA PINTÍŘOVÁ. Mohou si řeholní sestry dávat dárky? A jak navodit i doma tu správnou vánoční atmosféru?

Vydání: 2017/51-52 Vstoupit do těsné betlémské jeskyně, 19.12.2017

Příloha: Vánoce KT



Byla to klasická půlnoční mše se sněhem. Mně bylo asi dva a půl roku, seděla jsem na kůru na širokém zábradlí, někdo mě držel a pode mnou byl ozářený kostel. Naše rodina mohla chodit na kůr, protože kostelničila. Jinak tam byla cedule: Přístup na kůr nepovolaným se přísně zakazuje. Když jsem ji už uměla přečíst, divila jsem se, že se tam nesmí. Z kůru bylo dobře vidět, co se dole děje, a navíc to bylo v době, kdy děti ještě musely sedět v lavici a mlčet. A samozřejmě na mě působila velikost kostela, vánoční výzdoba a rozsvícené stromečky.
Všechno bylo velmi slavnostní, jak nás bylo doma hodně, dávaly se dva stoly dohromady a ještě se přidával šicí stroj, abychom tam všichni mohli sedět. Vánoční stůl se zvláštně prostíral a vyplňoval celou kuchyni a pamatuji si i speciální modlitbu, která vždycky končila slovy, abychom se tam za rok zase všichni sešli.
Ke stromečku, který nosil Ježíšek vedle do obýváku, se nechodilo dřív, než se všichni najedli (po večeři jsme měli ještě štrúdl a čaj). Ze stromečku se pak nic netrhalo, jen když náhodou něco spadlo, jinak se muselo čekat do Tří králů, což bylo pro dítě náročné. V obýváku jsme běžně nepobývali, netopilo se tam, a tak stromeček vydržel. A po Třech králích se každý večer rozsvítil, zazpívala se koleda a každý si mohl vybrat jeden bonbon – a další den znovu, takže nám to často vydrželo až do 2. února.
Z valchy. Asi v pěti letech jsem viděla maminku prát na valše, tehdy ještě nebyly automatické pračky. Hrozně mě to zaujalo a chtěla jsem taky takovou. Než jsem uměla psát, tak jsem přání Ježíškovi malovala a dávala do obýváku za okno. Takže jsem ji namalovala a opravdu vysněnou valchu dostala, akorát zmenšenou. Dodnes ji mám a používám ji při dramatické výchově, dá se na ni hrát.
Na té valše je dobře vidět, že velikost dárku se nedá měřit cenou. My jsme moc dárků pod stromečkem neměli, ale vždycky bylo důležité odhalit, co by ten druhý chtěl. Nedávat něco z povinnosti, ale opravdu obdarovat. Pod stromečkem ale vždycky byly nějaké knížky, ty nesměly chybět. Tatínek si postupně všechny půjčil a vracel je v lednu.
Po vesnici chodil pastýř a troubil na trubku. Byl to pan učitel, který učil hudební výchovu. To jsme vždycky poslouchali. Tatínek zase před večeří obcházel domácí zvířata a všechna dostala vánočku: pes, kočka, králíci, slepice, koza... V poledne byl oukrop – polévka s chlebem, jinak jsme drželi půst. A maminka dělala zlaté prasátko. Když se zhasne a prosvítí se baterkou cedník, tak to udělá spoustu zlatých prasátek.
A na Boží hod vánoční byl jediný den, kdy maminka nevařila, dojídal se kapr a salát. Poslouchala se hudba a jako dítě jsem občas něco recitovala. Pamatuji si, že jsem se naučila od Erbena: „Hoj ty štědrý večere, ty tajemný svátku, co že komu dobrého neseš na památku...“
V kandidatuře jsme ještě jezdili domů, dorazila jsem vždycky 23. prosince. První Vánoce, které jsem strávila mimo domov, byly až po maturitě v postulátu. To už jsem pracovala v pražské nemocnici na Slupi, kde bylo samozřejmostí, že kdo nastoupil na oddělení jako nejmladší, ten měl na Štědrý večer noční službu. Vzpomínám, jak mi tam volali z domova – maminka zrovna viděla v televizi nějaký film o sestřičce, která brečela, že musí mít na Vánoce službu a nemůže být doma, a tak se bála, jestli taky nebrečím. Nebylo mi lehko, ale pomáhalo mi, že jsem tam byla pro pacienty.


Angelika Pintířová (nar. 1963) vyrůstala v pošumavských Žihobcích. V roce 1977 (ve svých 14 letech) vstoupila do Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Pracovala jako zdravotní sestra, na FF UK vystudovala pedagogiku a ošetřovatelství a poté také dramatickou výchovu na DAMU. Do širokého povědomí vstoupila jako jedna ze sester, jež se staraly o prezidenta Václava Havla. Věnuje se také problémové mládeži a v Českém rozhlase má svůj pravidelný pořad. Nedávno vyšel knižní rozhovor s názvem „Padá mi to z nebe“ (vydalo nakladatelství Portál), který s ní vedli redaktoři KT.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou