Vydání: 2018/42 Sedm nových přímluvců v nebi, 16.10.2018, Autor: Vít Hájek

Mnoha lidem zní dnes termín „regenschori“ trochu jako anachronismus...
To je však velký omyl! To není žádný dožívající obor. Pořád, už od baroka, tu funguje. Je to vlastně titul ředitele kůru, který má za povinnost pečovat o hudbu v kostele, v katedrále. Ale možná je ta nevědomost dána tím, že tahle funkce za minulého režimu nebyla nijak podporovaná.
Už od devatenáctého století existují v cizině specializované školy, ale u nás se tímto oborem člověk musel prokousávat sám. Já jsem působil v mnoha sborech jako korepetitor, varhaník a zpěvák, a tak jsem postupně získával nějakou praxi. Když jsem působil v Pražském filharmonickém sboru, přepisoval jsem například ze starých klíčů do současné notace starou hudbu z archivů a také pro vynikajícího sbormistra, dirigenta a skladatele Pavla Kühna spoluvytvářel různé projekty, čímž jsem se nevědomky připravoval na svou službu v katedrále.
Jako malý kluk jsem měl rád chemii, chtěl jsem se stát chemikem. Ale když jsem se zúčastnil chemické olympiády, kde jsem skončil poslední, řekl jsem si, že chemikem tedy asi nebudu. V patnácti letech jsem se nadchl pro varhanní hru a od té doby moje vášeň k tomuto nástroji trvá. Ovšem nenapadlo mne to jen tak náhodou. Už od osmi let jsem hrál na klavír a můj otec měl bratra Františka, který byl dlouholetým farářem v Olešnici na Moravě, kam jsme často jezdívali. Tam mě také poprvé posadili za varhany, což byl pro mne obrovský zážitek.
Navíc můj otec byl sám zapálený muzikant, venkovský učitel hudby na Opavsku. Uměl hrát na trubku, na baskřídlovku, na housle, na varhany, později na konzervatoři vystudoval ještě příčnou flétnu. Byl to prostě prototyp univerzálního učitele, takový spiritus agens veškerého kulturního dění. A maminka krásně zpívala, hrála na klavír, psala i básně, takže za to mé nasměrování mohou nejspíš také geny.
Samozřejmě. Komunisté sice nemohli zakázat Bacha nebo Dvořáka, ale otec na venkově svůj duchovní názor projevovat nemohl. Žili jsme na vesnici, kde byla mše sv. v kapli jednou za týden, a tudíž i sporadická možnost provozovat duchovní hudbu. Proto jsme jezdili za strýcem, osmnáct kilometrů daleko, do malého města, kde byla větší možnost něco podnikat.
Když jsem na přelomu šedesátých a sedmdesátých let studoval na konzervatoři v Brně, nastalo politické uvolnění, které pak ještě lehce přetrvávalo až do nástupu normalizace. A protože jsem na konzervatoř nastupoval po gymnáziu, nemusel jsem se už zdržovat obecnými předměty, takže jsem měl daleko víc času na hraní v brněnských chrámech, například u eucharistiánů (kostel sv. Maří Magdalény) nebo u svatého Tomáše. Dopoledne jsem chodil na konzervatoř a po večerech hrával v kostele. Pochopitelně vždy jenom na záskok, ale byla to pro mě obrovská praxe.

Josef Kšica (nar. 1952 v Opavě) vystudoval gymnázium v Bystřici nad Pernštejnem, kde strávil dětství. Absolvoval brněnskou konzervatoř a hru na varhany na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Působil jako korepetitor Pražského mužského sboru (od roku 1981), zpěvák Pražského filharmonického sboru (1985–1992) a také jako varhaník, a to zejména v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech. V roce 1990 se podílel na založení Pražského komorního sboru, v němž pak pracoval jako sbormistr, varhaník a korepetitor. Od roku 1999 je ředitelem kůru v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, kde založil Pražský katedrální sbor, s nímž se účastní mezinárodních hudebních festivalů.