Hudba je pro mě cesta k Bohu

Vydání: 2017/14 V nemocnici má být kaplan, 4.4.2017, Autor: Věra Nevoralová

Hudební skladatel z Litomyšle na sedm písmen může být Smetana, ovšem nově také Jiříček. Regenschori kostela Povýšení svatého Kříže a skladatel PETR JIŘÍČEK je ale také cestopisec.


„Hudebním vlohám jsem se snažil nepodlehnout tak dlouho, jak jen to bylo možné,“ říká skladatel. Snímek archiv Petra Jiříčka

Od kolika let skládáte hudbu? Co pro to bylo prvním impulzem?

Komponuji asi od páté třídy. Jako malý chlapec jsem záhy pochopil možnosti, které skýtalo otlučené pianino v obýváku. Nekonečnými improvizacemi jsem jednak dráždil bratry pokřikující u sportovních přenosů a jednak také úspěšně oddaloval hrozbu domácí přípravy do školy. Jakmile si bratři zvykli a domácí úkoly jsem začal považovat za bezpředmětné, přesunul jsem zájem k fyzicky méně náročnému komponování. Následovalo přemlouvání kamarádů, jestli si na mých pokusech nechtějí vylepšit náladu. Vzhledem k tomu, že většina z nich byli dechaři s nástroji v různých laděních a transponování pro mě byl pojem minimálně matoucí, výsledný zvuk náladu rozhodně nezlepšil. Od sedmnácti let mám všechny své skladby zachovány.

Jak jste se k hudbě vůbec dostal? Měl jste podporu v rodině?

Tatínek byl učitel hudby a básník, který hrával v kostele na varhany, stejně jako dědeček. I babička z maminčiny strany varhaničila, takže když jsem v dětství neprozíravě projevil náznaky jakéhosi talentu, nebylo úniku. Až do puberty jsem se ale stejně jako starší bratři zajímal spíše o sport, hlavně o fotbal, hudba se krčila na okraji zájmu. Několikrát mě dokonce chtěli vyhodit z hudební školy, protože se má domácí příprava, čítající zpravidla ostříhání nehtů před hodinou a nalezení not spadlých za klavírem, zdála učitelce nedostačující. Táta se mnou netrénoval, protože nemohl vydržet, jak odmlouvám a nevážím si pokladu hudebního vzdělání. Ale jak to tak někdy bývá, v pubertě se vše zvrtlo na opačnou stranu.

Ve svých skladbách spojujete netradiční kombinace, například biblické texty a pop-rock, klasiku. Proč?

Vystudoval jsem vážnou hudbu a od dětství se jí také zabýval, ale později mě začala fascinovat hudba populární, její přirozenost a syrovost. Čím více mi profesoři předsouvali vážnou hudbu a trápili mě nekonečnými a nesrozumitelnými opusy, tím intenzivněji jsem cítil potřebu uniknout k hudební podstatě. A také hudba vážná a populární jsou sice dva různé hudební pohledy, ale mají jedno společné. Mohou být ztělesněním umu a kvality, ale také pěkným blábolem. A mně se propojování těchto dvou světů vcelku líbí.

Máte nějaký vzor nebo oblíbeného hudebníka?

Co se týče klasické hudby, pak, řečeno fotbalovou hantýrkou, patřím mezi „tvrdé jádro“ příznivců Antonína Dvořáka. Ohledně populární hudby je situace složitější, vybírám si spíše jednotlivé písně skupin napříč různými žánry.

Zhudebňujete i biblické texty. Stávají se pak pro vás modlitbou?

Biblické texty jsou nesmírně inspirativní a ponoření se do nich v rámci přípravy i samotné kompozice vyžaduje absolutní soustředění. V tom mi velmi pomohlo řemeslo varhaníka, zejména pak zpěv žalmů. Nemusí jít ale nutně o text Písma svatého, vlastně ani o spojení hudby a textu. Hudba je dokonalá a absolutní jako taková. Hudbu vnímám jako cestu k Bohu.

Je důležité mít osobitý „rukopis“?

Zjistil jsem, že během různých období používám určité kompoziční metody a stereotypy, které mě po dvou třech letech většinou opouštějí. Ale protože jsem sbormistr a komponuji pravidelně pro sbor, využívám s železnou pravidelností klasické polyfonní techniky a s gustem je sázím i do zdánlivě neslučitelných forem. Jinak ale píšu to, co slyším. Něco jako „vlastní styl“ nebo „rukopis“ vůbec neřeším.

VĚRA NEVORALOVÁ

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

Mgr. Petr Jiříček (5. července 1980 v Litomyšli) vystudoval na konzervatoři v Pardubicích u Josefa Rafaji hru na varhany. Ve studiu pokračoval na Pedagogické fakultě UHK v oboru sbormistrovství chrámové hudby a hra na varhany u Františka Vaníčka. Je ženatý, má dvě děti. Vyučuje hru na klavír a varhany v ZUŠ Bedřicha Smetany v Litomyšli a v litomyšlském kostele Povýšení sv. Kříže působí jako regenschori. V letech 2003–2010 vedl komorní pěvecký soubor L’oktet a v roce 2011 založil smíšený sbor s názvem Vox Humana. Věnuje se improvizaci a kompozici (rocková mše, muzikály Živé pašije, Píseň písní, Hodinky – scénická kantáta). Skladby autora (noty + nahrávky) jsou dostupné na webu jiricekpetr.cz. V roce 2010 vydal cestopis Na kole z Litomyšle do Říma, Taizé a Osla.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay