Dva skvosty jsem prožil až na závěr

Vydání: 2014/10 Papež přijal rezignaci biskupa Paďoura, 4.3.2014, Autor: Tomáš Kutil

Jen pár hodin po oficiálním oznámení přijetí své abdikace papežem Františkem poskytl nyní už emeritní biskup JIŘÍ PAĎOUR exkluzivní rozhovor pro KT.

V závěru své biskupské služby se Jiří Paďour při Národní pouti podíval do Izraele. Fotografie ho zachycuje s biskupem Václavem Malým přímo v Betlémě – jen pár set metrů od místa Kristova narození. Snímek autor

Biskup podává rezignaci povinně v 75 letech, vy jste tento krok učinil o čtyři roky dříve. Co je hlavním důvodem?

Jsou za tím mé zdravotní handicapy. Už léta jsem vyčerpaný, což se stále stupňovalo. Před Sametovou revolucí jsem musel v noci tvrdě pracovat a přes den jsem se staral o nemocnou maminku. Večer jsem pak často chodil po bytech – věnoval jsem se 150 mladým lidem. Dvacet z nich šlo do semináře, jiní založili 80 rodin, ve kterých vyrostlo přes 400 dětí.

Tehdy jsem měl dost sil, ale ty se vyčerpaly. Lékaři mi brzy po revoluci objevili nádor, zemřela mi také maminka a z obojího jsem se musel vzpamatovávat. Doba se navíc velmi změnila a přišly nové úkoly. Stal jsem se provinciálem kapucínů a musel jsem sbírat nové zkušenosti, hodně cestovat. Bylo třeba důkladně promodlit a promyslet i náročnou rekonstrukci pražského kláštera. Cítil jsem se proto velmi vyčerpán už v roce 1996, když jsem se stal pomocným biskupem v Praze. Po dvou letech biskupské služby mě ranila mrtvice.

Nezvažoval jste už tehdy abdikaci?

Ano, uvažoval jsem o ní, ale přesvědčili mě, abych pokračoval, navíc se můj zdravotní stav trochu zlepšil. Přesto jsem už tehdy pociťoval horší kombinační schopnost a také delší soustředěná četba mi činila problém. Když mě jmenovali biskupem do Budějovic, představoval jsem si, že sem jdu umřít. Pak ale začal umírat biskup Liška (předchozí českobudějovický biskup – pozn. red.) a já věděl, že tuhle loď nemohu opustit.

Byl jsem na diecézi nějakou dobu sám, pak přišel jako generální vikář Jan Baxant, který mi velmi pomohl, což opět mou abdikaci oddálilo. Následně byl ale jmenován biskupem do Litoměřic. Naštěstí pak přišel Adolf Pintíř (nynější administrátor diecéze – pozn. red.) a v roce 2008 biskup Pavel Posád. Díky nim jsem mohl ve své službě ještě nějaký čas pokračovat.

Proč přišlo vaše rozhodnutí zrovna nyní?

V posledních měsících jsem už jen čekal na vhodnou příležitost. Uvědomoval jsem si, že velká tíha leží na Adolfu Pintířovi a biskupu Pavlovi, a radil jsem se s nimi, co dál. Diecéze potřebuje koncepční práci a není možné stále jen improvizovat. Čekal jsem ještě na letní lázně, zda mi pomohou, ale nepomohly – a tak jsem se na podzim rozhodl. Bylo to velmi rychlé, žádost jsem měl napsanou za deset minut. Z Říma přišla odpověď do měsíce, ale kvůli majetkovému narovnání jsme se rozhodli počkat do začátku roku 2014. Termín jsme pak posunuli ještě kvůli cestě ad limina, která byla takovým ohlédnutím za uplynulými osmi lety od poslední cesty za papežem. O abdikaci bylo tedy rozhodnuto už dříve, jen to zůstávalo až do této soboty diskrétní věcí.

V čele českobudějovické diecéze jste stál dvanáct let. Jakými proměnami za tu dobu prošla?

Trvalo mi dva roky, než jsem se tu zorientoval. Bylo štěstí, že tu byl biskup Liška – díky němu a generálnímu vikáři jsem se do všeho velmi dobře dostal. Do diecéze spadá 220 km tvrdého pohraničí, kam se dříve nemohlo. Otevření tohoto prostoru odkrylo i všechny tamní rány, stejně jako pečlivost krajanů, kteří se snaží o jeho obnovu.

V diecézi se sice hlásí ke křesťanství 350 tisíc obyvatel, ale jen 28 tisíc jich chodí do kostela. Během mé biskupské služby jich dokonce pět tisíc ubylo. Nárůst křesťanství a větší evangelizace tu nenastaly a v nejbližší době zřejmě nenastanou. Drasticky se změnil i počet kněží, jen za mého působení jich ubylo 110 – z toho 76 zemřelo, někteří odešli do penze a část Poláků se vrátila domů. Aktuálně je v terénu jen 93 lidí, a to má naše diecéze rozlohu poloviny Izraele.

Beru ale vážně Kristova slova, kde jsou dva nebo tři v jeho jménu, je uprostřed nich. Vyzýval jsem proto kněze, aby byli více spolu a věnovali se i malému počtu lidí. Navíc lidé mají auta a do okruhu 10 km je pro ně únosné dojíždět. Rozhodl jsem, že každý kněz může mít v neděli maximálně tři mše svaté. Obával jsem se, aby jim příliš velké množství bohoslužeb nezprofanovalo a neponičilo kněžskou identitu. A za každou mši by měl kněz v týdnu hodinu adorovat. Tuto taktiku jsem sám praktikoval a ostatní k ní povzbuzoval. Stále se také mění a upřesňuje organizace farností. Musíme je dávat dohromady – hospodářsky i personálně.

Co bude výzvou pro vašeho nástupce? Je nyní hlavní otázkou proces majetkového narovnání?

Teď teprve nastává další fáze – vydávání majetku, které se komplikuje. Je to systém velkých naschválů a zločinných postojů politiků, kdy lžou do médií a důležité věci zamlčují. Nečekáme na peníze kvůli zbohatnutí, ale potřebujeme je pro elementární existenci. Naši zaměstnanci musejí mít přiměřené platy, které jsou pod úrovní platů učitelů nebo lékařů, a přitom v obou těchto sférách církev působí. Přijetí všech prostředků bude trvat dlouho a musíme pro naše hospodaření vybudovat celou novou strukturu.

Církev i společnost se rychle proměňují, ale přesto nemám o identitu církve obavy. Svou existenci budujeme na pravdě, spravedlnosti a milosrdenství, které potřebujeme v první řadě my sami – to je program křesťanství a o ten nemám starost. Obavu mám naopak o postavení rodiny. Vidím totiž jako velmi důležité, aby lidé žili v požehnaných rodinách, a proto jsem se také hodně angažoval v pastoraci mládeže. Budu stále na stráži těchto hodnot a podle svých sil je budu podporovat. A pokojným způsobem budu též varovat před zlými postoji.

Které byly vaše nejtěžší chvíle v biskupské službě? A které jsou naopak vaše nejkrásnější zážitky?

Nejtěžší chvíle si nechám pro sebe – jsou velmi diskrétní a vztahují se nejen ke mně, ale i k blízkým lidem. Kdybych o nich mluvil, byla by to diskreditace. Řeknu jen, že jsem musel prožít mnoho hořkých věcí a často jsem se ocitl až na hraně existence. Ale právě v nejtěžších chvílích jsem poznal sílu modlitby a Božího přispění.

Velkou radostí pro mě byly oslavy jubilea sv. Jana Nepomuka Neumanna i to, že jsem mohl poznat jeho životní příběh. Potěšil mě také Rok biskupa Hloucha, který jsme jako diecéze mohli prožít coby tichou, ale inteligentní a přiměřenou oslavu. Dva skvosty jsem pak prožil v závěru své služby – Národní pouť do Svaté země, kdy jsem mohl kráčet v Ježíšových stopách, a návštěvu ad limina u Svatého otce Františka. Ta pro mě byla nečekaným potvrzením jednoduchosti evangelia, což jsem jako kapucín vždy prožíval.

Byla pro vás řádová spiritualita, případně řád jako takový, oporou v biskupské službě?

Františkánskou spiritualitu jsem se snažil žít celý život – oprostit se od všeho fyzického a psychického, co není potřebné. Zažil jsem mnoho ústrků a zjistil jsem, že když mám ruce prázdné, Bůh je naplní. Nikdy jsem neměl starost o to, co mám dělat, jak se živit. Vždycky jsem se živil svýma rukama, i jako biskup jsem pracoval ve dne v noci. Svůj život se snažím neustále dávat Pánu Bohu. Dovedu si dokonce představit, že bych dnes zemřel. Včera jsem byl u svaté zpovědi a myslím, že jsem připraven na vstup do Boží společnosti. Těším se na smrt – ne nějak patologicky, ale vnímám ji jako logické vyústění svého života. Nevíme, kdy a jak, ale je potřeba zemřít dobře a zbožně.

Jaké jsou vaše další plány v roli nyní už emeritního biskupa?

Řídím se slovy Krista Pána: Nestarejte se příliš, co budete dělat zítra. Dnešek má dost svých starostí. Pohled do budoucnosti musí být proto rezervovaný. Za poslední rok jsem spal na 26 postelích. Mladý člověk to nevnímá, já dříve spal i pod širákem, ale pro starého člověka už je to problém. Proto jsem si řekl, že můj zdravotní stav stačí na penzi. Chci se teď hlavně modlit a sloužit mše svaté – především soukromě.

Kde budete dál žít?

Chci zůstat na jednom místě – do jmenování nového biskupa zde v rezidenci a poté se uvidí. Mohu jít i do Kněžského domova v Českých Budějovicích, celu pro mě mají také bratři v kapucínském klášteře v Praze. Nejraději bych ale zůstal zde a podle svých sil vypomohl tam, kde si to nový biskup bude přát.

Bude se vám po něčem nebo po někom stýskat?

Na to se mě ptali už tehdy, když jsem odcházel z divadla (biskup Paďour vystudoval původně herectví – pozn. red.). Přestože jsem ho měl rád a měl i dobré kontakty a perspektivu, nestýskalo se mi. Po nalezení svého povolání jsem divadlo opustil a neohlížel se zpět. Kristus říká, že kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království. Proto jdu a dívám se dopředu.

Budu litovat jen svých hříchů a nedopatření, ta vkládám do Božího milosrdenství. Na ničem jsem nelpěl a zároveň si nepřipouštím zvláštní zásluhy. V mnoha oblastech zůstávám dlužen, ale dělal jsem, co jsem mohl. Hodnocení je na Bohu, se kterým jsem se snažil vše průběžně konzultovat.

Není právě nyní vhodná chvíle věnovat se věcem, které jste dřív musel opustit a které vám byly blízké?

Včera jsem poslouchal Prodanou nevěstu a ta nahrávka mě nesmírně potěšila. Vydržel jsem ji poslouchat dvě hodiny, ale uvědomil jsem si, že to je poprvé po deseti letech, co jsem takto dlouho poslouchal rozhlas. Mám velmi rád několik základních děl, jež tvoří orientační body mé kulturní perspektivy. Jsou v nich hodnoty, které nikdy nezapomenu. Je to Erbenova Kytice, Máchův Máj, Babička Boženy Němcové, Zahradníčkova La Saletta, Halasovo Já se tam vrátím a Seifertova Maminka. Povznesli mě i umělci jako Shakespeare, Michelangelo, Molière, František Tichý nebo Marc Chagall. Vracím se k nim ale jen nahodile.

Pokud bych měl sílu, rád bych ještě zpracoval několik témat, ze kterých jsem často dával exercicie: Za koho mě lidé pokládají; Kristus, jak ho viděl sv. Pavel; Náš Bůh je Bůh smlouvy; Žalmy; Moudrost; Ženich je tady.

Kolega dodnes vzpomíná právě na váš výklad Máchova Máje, který zažil při dálkovém studiu teologie…

Nejsem literární vědec ani nejsem nijak zvlášť sečtělý, ale považuji se za věrného a citlivého amatéra. Kdysi jsem chtěl pro kardinála Špidlíka připravit studii o české poezii. Pokud to bude možné, rád bych ještě zpracoval takovou referenci právě na Máchův Máj. Kromě obvyklého poetického vnímání má v sobě totiž hluboké antropologické a náboženské rozměry, aniž je mnoho lidí postřehne.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

dávat je dohromady Vladimír F. 8.3.2014 07:42

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 31 26. července – 1. srpna 2016

Předseda Francouzské biskupské konference: Cílem této války jsou křesťané i muslimové

AKTUÁLNĚ: Zahajovací bohoslužba Světového setkání mládeže v Krakově, které se zúčastnilo v dešti na 200 tisíc lidí, se nesla v památce toho rána zabitého francouzského…

celý článek


Mladí Češi vyrazili za papežem

Spoustu radosti, obrovskou polskou pohostinnost i chvíle v usebranosti při návštěvě bývalého koncentračního tábora v Osvětimi zažívají v Polsku statisíce mladých lidí…

celý článek


Cesta z egoismu, či duchovní nemoc

Věřící člověk snadno nabude dojmu, že je dobré vyhovět druhým, pomáhat, i když na to třeba zrovna nemá úplně čas a síly. Vždyť kolik lidí se vydalo pro druhé a…

celý článek


Dotazník KT

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay