Dva roky truchlení stačí

Vydání: 2018/45 Sto let od konce války, 6.11.2018, Autor: Helena Mráčková

Čestné uznání Senzační senior 2018 udělované Nadací Charty 77 letos převzala ALENKA PANÁKOVÁ ze Zlína za činnost Společenství vdov a vdovců, které založila po smrti svého manžela z potřeby pomáhat lidem v podobné životní situaci.


„Všechno špatné se nakonec proměnilo v něco požehnaného,“ říká Alenka Panáková, když se ohlíží za svým životem. Snímek Helena Mráčková

Už při domlouvání rozhovoru bylo vidět, že se vám moc nechce mluvit o sobě, jako spíše o činnosti společenství. Přesto se zeptám, jak to celé začalo?

Není snadné uchopit do slov vše, co jsem prožívala po smrti svého manžela. Bylo mi osmapadesát let, a přestože šestnáct let bojoval s těžkou nemocí, byl to pro mě bolestný šok. Měli jsme krásný vztah, naplněný společnými modlitbami a vzájemnou podporou. Vzpomínám na chvíli, kdy jsem po posledním rozloučení zůstala u hrobu úplně sama. Marně jsem hledala někoho, kdo by mi podal ruku a dovedl mě domů. A tenkrát začaly intenzivně přicházet z nitra citace z Písma, které se stalo potravou duše po smrti mé jediné dcery. Znala jsem celé pasáže zpaměti, zvláště nadějný závěr z Joba a Žalmů: „Neboj se! Já tě držím za ruku. Pomůžu ti. Zastanu se tě.“ Přesto jsem neviděla nikoho konkrétního, kdo by mi pomohl. Vždyť těch příslibů o pomoci sirotkům a vdovám je zvláště ve Starém zákoně plno. Realita však byla jiná, byla v rozporu s tím, co jsem prožívala.

Ani rodina nezafungovala?

Situace byla o to těžší, že jsem zůstala sama s jedenáctiletou vnučkou, které jsme se s manželem ujali poté, kdy na následky kriminálního činu v pětadvaceti letech zemřela její maminka – naše dcera Petra. Protože otec děvčátka měl jiné zájmy, Kamilka se na nás naplno upnula. Velice brzy nás přijala za své „rodiče“ i s oslovováním „maminko“ a „tatínku“. Zvláště pro manžela, který byl po operaci hrtanu, se Kamilka stala zářivým sluníčkem, novým smyslem života a hodně přispěla ke zlepšení jeho zdravotního stavu. Já jsem se vrátila ke své profesi učitelky, abych rodině finančně pomohla.

Kromě toho, že jste ovdověla, vás postihla smrt dítěte. Co je horší?

Určitě smrt dítěte. Bolest ze ztráty je hluboká, těžko se jí porozumí. Proto jsem se velice upjala k Písmu a hledala v něm útěchu. Samozřejmě jsem si prožila své „temné noci“ a byly i chvíle, kdy jsem to chtěla „zabalit“. Ale vždy přišla zároveň síla, která mě pozvedla, a já věděla, že je to dotek Boží, jenž mě podpírá. V té bolesti děláte všechno nějak mechanicky. Ale hlavně jsme na to tehdy byli dva. Kdežto po smrti manžela jsem o tuto oporu přišla, neměl mi kdo „krýt záda“. Zůstal nám velký dům a rozlehlá zahrada. Přátelé mi radili, abych ho prodala a koupila si byt. Když jsem Kamilce řekla, že budeme mít nový domov, dívala se na mě se slzami v očích. „Jaký nový domov?“ ptala se. Po chvíli mi řekla slova, která mnou otřásla: „Mami, ale domov, to je ten ořech, kde mám houpačku. Domov je potok, kde si hraju s holkama. Domov je Norbi“ – to byl polský kněz, jehož si velmi oblíbila. „Domov jsou tady ty slípky,“ které jsme tam měli. A já si uvědomila, že nemůžu té holce vzít i toto vnější bezpečí. Rozhodla jsem se, že co to půjde, budu dům se zahradou udržovat. Často život v montérkách, s rýčem a s hráběmi v ruce. Dnes, při pohledu zpět, jsem Bohu nesmírně vděčná, že mi dával sílu, abych to všechno zvládla.

Co se ve vás odehrávalo po smrti manžela?

Zpočátku to byla celá škála emocí, které člověkem pořádně zatřesou. Naivně jsem hledala nějakou kvalitní příručku, která by mi odpověděla na otázku, jak žít dál, jak znovu najít ztracenou rovnováhu. Tímto obdobím jsem se musela „prokousat“ sama. Bohužel tato společnost nevychovává lidi k tomu, aby přijali smrt jako součást života. Lidé jsou v rozpacích, jak se k pozůstalému zachovat – jestli ho oslovit, nebo mlčet. Často se mu raději vyhnou. A to je škoda. Mám přítelkyni v Holandsku, která nedávno také ovdověla, a tak jsem hned pátrala, jak je to ve světě. Sdělila mi, že tam tři měsíce chodí za pozůstalým člověkem někdo z farnosti a jenom se třeba ptá: Nepotřebuješ něco? Nakoupit, uvařit oběd? Truchlící prochází mimo vnější náročné starosti také bolestnou citovou abstinencí – chybí pohlazení, úsměv, blízkost... Nebo jen to, že někdo vedle vás dýchá.

Kdo vám hodil ten záchranný člun?

Po smrti dcery i manžela mě nesly modlitby mnoha lidí. Můj velký dík patří otci Vojtěchu Kodetovi i dalším karmelitánským kněžím. Po roce od úmrtí manžela k nám do farnosti přišel otec Josef Nuzík, dnešní pomocný biskup. Měla jsem u něj životní zpověď, naslouchal mým nářkům, ale neutěšoval mě. S odstupem času vím, jak moudře se tenkrát zachoval. Pomohl mi vyjít ze sebe a sloužit ve farnosti. Právě v tom vyjití ze zármutku a službě druhému člověku vidím dnes jedinou cestu, jak se s pomocí Boží vyrovnat s každou bolestí v tomto složitém světě.

V poměrně pokročilém věku jste také absolvovala teologickou fakultu. Co vás přimělo ke studiu?

Léta jsem karmelitánskou terciářkou. Spiritualita tohoto řádu mě vždy silně přitahovala. Touhu po poznání a lásku ke knihám mám od dětství. Když Kamilka odešla studovat a já měla více času, vstoupila jsem v třiašedesáti letech znovu na akademickou půdu. Doslova jsem hltala a nasávala s nesmírnou vděčností každé slovo. Doporučila bych to všem, kdo chtějí hlouběji duchovně žít. Od druhého ročníku se začala formovat představa o využití tohoto studia. Péče o vdovy a vdovce se promítla i do mé diplomové práce. Při studiích jsem hodně čerpala z děl církevních otců: Jana Zlatoústého, Ambrože, Augustina, Tertuliána. Oni psali vdovám nádherné listy. Jan Zlatoústý říkal: Dva roky truchlení a dost, nebo se v tom utopíš!

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

ALENKA PANÁKOVÁ je původní profesí učitelka angličtiny a němčiny. Ve svých 68 letech úspěšně ukončila studium na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde se cíleně věnovala tematice vdovství. Letos oslavila 75. narozeniny a aktivně usiluje o to, aby se činnost zatím ojedinělého pracoviště ve Zlíně rozšířila napříč dalšími diecézemi a regiony. Více o činnosti Společenství vdov a vdovců lze nalézt na internetové adrese www.vdovyavdovci.cz.


HELENA MRÁČKOVÁ
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 46 13. – 19. listopadu 2018

Česká pomoc křesťanům na Blízkém východě

Zbořené kostely, vypálené domy, ale také snaha vrátit do válkou zničených míst život provázely delegaci v čele s arcibiskupem Janem Graubnerem při cestě po severním Iráku.

celý článek


Drony skenují dřevěné kostely

Kolem dřevěných kostelů v ostravsko-opavské diecézi je živo, létají tu drony a snímá je skener.

celý článek


Jak přiblížit Evropu lidem?

Do květnových voleb do Evropského parlamentu, které ovlivní další fungování Evropské unie, zbývá půl roku. Evropská strana lidová, která sdružuje převážně křesťanské…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay