Na to, že budu muset obětovat své hudební ambice, jsem původně vůbec nemyslela. Když se narodil první syn a brzy po něm druhý, mysleli jsme s manželem, že všechno zvládneme. Půl roku po narození mladšího syna jsem už zase hrála. S kluky mi pomáhala maminka, byla už tenkrát v důchodu. Děti byly zdravé a já si říkala – kdyby mě potřebovaly, zůstanu doma. Po čtyřech letech se nám narodila vytoužená dcera Anna. Když jsme se po půlroce dozvěděli, že má vrozenou vývojovou vadu mozku a je těžce mentálně retardovaná, bylo jasné, že mě potřebovat bude – stále, trvale, asi navždy. Kdo své dítě miluje, bere ho se vším všudy, pečuje o ně a nepovažuje to za oběť.

Je to opravdu zvláštní, ale uvědomuji si, že nejvíc pochybností, a dokonce depresí jsem měla ještě před narozením dětí, kdy jsem měla na starosti jen sama sebe a řešila svou hudební kariéru. Jejich narozením dostal život úplně jiný směr. Nejtěžší období bylo, když se mi po čtyřicítce narodil David. Skloubit péči o dvě mimina – a Anička ve svých šesti letech miminkem byla – a zájmy dorůstajících kluků nebylo jednoduché. Najednou jsem v sobě objevila netušený zdroj síly. Je to snad ta Boží pomoc, o kterou jsem denně prosila?

K víře mě přivedla babička, u ní na venkově jsem trávila celé prázdniny. V Písku, odkud pocházím, jsme chodili každou neděli do kostela, náboženství se učilo na faře a mezi lety 1968 a 1970 i ve škole. To byl na malém městě skoro zázrak. Byla jsem součástí výjimečného farního společenství. Jezdili jsme na poutě na Svatou Horu, s družičkami jsem chodila o Božím Těle procesím, byla jsem už tehdy biřmovaná. Když jsem odešla studovat do Prahy na konzervatoř, mí noví přátelé a spolužáci byli vesměs nevěřící. Věnovala jsem se jen hudbě, soustředila se na své úspěchy a pomalu jsem se Bohu vzdalovala. Pak se na koleji objevila spolužačka z Brna, klavíristka. Nastavila mi zrcadlo, vrátila mě k tomu, co je pro život důležité. Začala jsem s ní chodit do Týnského chrámu, kde mi učaroval P. Reinsberg. K víře jsem se tehdy natrvalo vrátila.

Vlastně náhodou. Klavír jsme doma neměli a zvuk houslí se mi tenkrát nelíbil. Na violoncello v té době hrála málokterá dívka, snad i proto jsem si ho vybrala. Začala jsem poměrně pozdě, až v devíti letech, ale byla jsem pilná. Snažila jsem se hlavně kvůli mamince, chtěla jsem jí dělat radost. Měla velmi těžký život a na mé hudební úspěchy byla pyšná.

Chtěla jsem se stát slavnou umělkyní a cestovat po světě. Musela jsem tvrdě pracovat, cvičila jsem osm hodin denně a doháněla své spolužáky, kteří měli přede mnou v technice hry zpočátku náskok. Později jsem se zúčastnila různých národních a mezinárodních soutěží. V roce 1983 jsem v německém Markneukirchenu získala v soutěži třetí místo a titul laureátky. Vlastně až do třiceti let jsem hrála velmi intenzivně.

Nenutili jsme je, nechali jsme je vybrat. Starší dva, Jan a Matouš, hrají na housle, ale dlouho váhali mezi hudbou a fotbalem. Nakonec hudba zvítězila. Jan po maturitě na Arcibiskupském gymnáziu nastoupil na konzervatoř a zároveň studuje žurnalistiku na UK. Nyní byl vybrán na roční angažmá do orchestru mladých EU, obdivuji, jak vše s přehledem zvládá. Matouš šel po konzervatoři na HAMU a v současné době studuje ve Vídni v programu Erasmus. Nejmladší David je v sekundě Arcibiskupského gymnázia, zatím zvládá fotbal i hudbu, hraje velmi dobře na violoncello. Manžel je členem Stamicova kvarteta a profesorem hry na violu na HAMU v Praze. Takže hudbu mám kolem sebe stále. A když všichni začnou doma cvičit, tak i nechtěně.

Dopoledne tráví Anička ve speciální škole Saratovská a odpoledne v dětském centru Paprsek. Já se zatím snažím zvládnout domácnost, uvařit, vyprat, vyžehlit. Jakmile je doma, musím se jí stoprocentně věnovat a nemám na nic jiného čas. Jednou týdně se scházíme s několika kamarádkami ke společné modlitbě a popovídání pokaždé u jedné z nás. Ohromně mě to povznáší a uklidňuje. A když Anička není moc unavená, odvezu Davida na fotbal a jdeme spolu v šest večer do kostela – jen my dvě. Zvykla si, farníci si na ni také zvykli a mají ji rádi. Dříve jsme chodívali pravidelně do kostela všichni společně, kluci ministrovali; teď už mají spousty různých zálib a povinností. Když se v kostele sejde celá rodina, je to pro mne vždy svátek.

Začínali jsme před patnácti lety u nás na chalupě v Nevězicích. Starosta obnovil poutní mše ke sv. Prokopu, my s Janem hráli, kluci ministrovali. Další rok jsme zkusili malý rodinný koncert u nás v chalupě, přišlo přes padesát lidí. O rok později jsme se přesunuli do sálu místní hospody, protože posluchači se k nám už nevešli. Když kluci začali lépe hrát, zapojovali se i oni. Letos v červenci jsme hráli benefiční koncert pro potřeby obce podvanácté. Jsem ráda, že mohu vzít nástroj do ruky a zahrát si.

Když nás před šesti lety oslovilo občanské sdružení Cesta slunce, zda bychom finančně nepomohli při organizování odlehčovacích pobytů pro postižené děti, rozhodli jsme se, že to zkusíme. Z vlastní zkušenosti víme, jak je pro pohodu v rodině s postiženým dítětem důležité, aby rodiče měli někdy čas i sami na sebe, jeden na druhého, což právě odlehčovací pobyty umožňují. Uspořádali jsme první benefiční koncert v kostele sv. Anežky v Praze na Spořilově. P. Řehoř Mareček byl velkým milovníkem hudby a poezie a naše snažení podpořil. Od té doby hrajeme většinou dvakrát do roka i pro další občanská sdružení v jiných farnostech. Vybrané peníze pomáhají rodinám s postiženými dětmi. Přispívá se na školy v přírodě, na odlehčovací víkendové pobyty, na cesty k moři a na osobní asistenty. Už dvakrát se nám podařilo spojit se s nadací Divoké husy, která podporuje projekty v sociální a zdravotní oblasti a získané peníze zdvojnásobuje. Pro mě je to vždy motivace, musím začít cvičit, a na to nemám běžně čas. Když doma vytáhnu nástroj a začnu hrát, kluci se smějí: Mamka ladí, koncert se blíží. Po koncertě vždy ještě s přáteli z farnosti posedíme, povyprávíme. Je tam tolik nádherných lidí, vyslechneme mnoho krásných příběhů.

Snažím se, ale ne vždy se to daří, kluci by mohli vyprávět. Ale jsem ráda na světě a celý život mám štěstí na dobré lidi. Díky Aničce jsme poznali skvělé lékaře, psychology, učitele, terapeuty, kněze i řeholnice. Nemyslím, že je náhoda, že se o Aničku v Paprsku starala sestra Pavla z Malých sester Ježíšových, která se přátelila s našimi spořilovskými sestrami cyrilkami. Ty mi byly léta oporou, ale zdaleka nebyly jediné, kdo mi dodával sílu a povzbuzoval mě. Další mé velké opory byli spořilovští sousedé pater Mareček a pater Fiala a spořilovská farnost s františkánskými bratry Regalátem a Jakubem. Doma máme veselé kluky a čistou bezelstnou Aničku, která se na nás stále usmívá a zpětně nás nabíjí energií.

Nemohu rozdávat rady, to bych si nedovolila. Ale mohu ukázat svou zkušenost. Nikdy nepochybuji o Bohu, věřím mu. Žiju klidný život, obklopena rodinou, kterou miluji. Anička dělá pokroky, radujeme se z jejích sebemenších úspěchů, všichni tři kluci nám dělají radost. Večer se modlíváme s Davidem, když už Anička spí a ostatní ještě většinou nejsou doma. Modlitba mi opravdu pomáhá. Vzpomeneme na všechny trpící ve válkách, na staré, nemocné a opuštěné, na lidi bez domova. Doma mám stále na očích vzkaz vlastnoručně napsaný P. Řehořem: „Jsi smutný, modli se, jsi veselý, zpívej.“ Tak se tiše modlím a hlasitě zpívám.