Vydání: 2016/48 Inspirace pro adventní dobu, 22.11.2016, Autor: Alena Scheinostová

Jsem členem prelatury Mission de France (Francouzská misie, působící ve skupinách kněží, jáhnů a laiků ve společnosti – pozn. red.) a ta své kněze nepovolává do farností, ale do různých misijních prostředí. Než jsem byl v roce 1973 vysvěcen, pracoval jsem v marketingu, a proto mě povolali do světa komunikace a médií. Tak jsem se také seznámil s některými kněžími vaší podzemní církve.
U vás tajně svěcení kněží pokračovali ve svých civilních zaměstnáních, aby na sebe neupozornili. V Mission de France kněží civilně pracují, protože si to sami zvolili, aby zůstali nablízku lidem práce. A kněží od vás se rozhodli – během krátkého otevření hranic po roce 1968 –, že chtějí tyto naše kněze poznat. Sedli na vlak, přijeli do Paříže a zabušili na vrata Mission de France. Byli přijati, spojení se podařilo navázat a po čase jsem se do tohoto okruhu dostal i já. Poznal jsem se s P. Václavem Dvořákem, který byl ve spojení s kněžími podzemní církve, a ten mě seznámil s budoucím arcibiskupem Miloslavem Vlkem.
Nevím, jestli jsem pomáhal dost. Ale snažil jsem se. Miloslav Vlk mi jednou napsal vzkaz, který mě nepřestává dojímat: „Vždy, když jsi k nám přijel navštívit kněze a pronásledované křesťany, jsi nám tím připomínal, že Bůh nás neopustil a že nás stále miluje.“
Nebylo vždycky snadné dostat se přes hranice, neslo s sebou určitá rizika přijet sem, vzdorovat, čelit. Nic zvláštního jsem tu ale nedělal, bylo jen nutné křesťanům ukázat, že teď jsou sice pronásledovaní, ale ať si uchovají naději, protože jednou přijde svoboda.
Pro mě to byl šok. Nejen to, co jsem viděl, ale i to, co mi zde duchovní vyprávěli – o tom, jak je komunisté zatýkali, zavírali do vězení, bili. Ano, Francie také zabíjela kněze, ale to bylo dříve, za Francouzské revoluce, což je daleká minulost. A najednou jsem byl konfrontován s otřesným zjištěním, že se to může dít tady a dnes.
Ne. Myslím, že se o tom záměrně šířily i různé dezinformace a manipulativní zprávy. Vaši lidé, i ti z křesťanských kruhů, kteří vyjížděli na Západ, tvrdili, že je u vás svoboda vyznání a nejsou tu žádné problémy. To byli samozřejmě lidé, které platila vláda. O zabitých a pronásledovaných kněžích z 50. let tehdy ve Francii skutečně nikdo nevěděl.
Kardinál Vlk tehdy dostal ve vaší biskupské konferenci na starost média a požádal mě, abych se této oblasti trochu ujal, protože u vás chyběli křesťanští mediální profesionálové, byli leda v samizdatu. Měl jsem potřebné zkušenosti, byl jsem připraven pomoci, a tak na základě dohody Miloslava Vlka s mým biskupem jsem v roce 1990 skutečně přicestoval. Nejprve bylo nutné pochopit, co už ve vaší zemi funguje, co vzniká nově, a pak najít mladé lidi, kteří by se zapojili do práce. Byly mezi nimi všechny možné profese. Podařilo se je vysílat do světa, aby se tam vzdělávali v psané žurnalistice, televizní práci, ekonomice médií atd. A pak se s novými znalostmi vraceli zpět. Nyní, když jsem byl na arcibiskupství na večeři spojené s předáním medaile Antonína Podlahy, jsem se tam s některými z nich setkal – a bylo to moc sympatické. I po těch letech stále ještě pracují v oboru.
Křesťané jsou v médiích potřeba nejen jako majitelé a producenti, ale také jako pracovníci sekulárních médií – ve veřejnoprávní televizi, v rádiích, v tisku. Ne proto, že by byli lepší nebo morálnější než ti ostatní – být mravní nebo etičtí dokážou i humanisté bez vyznání. Ale my křesťané se v životě opíráme o jistotu, že jsme milováni Bohem, a to je něco, co nás stabilizuje a co nám dává radost. Nevedeme řeči typu „to je konec světa“, „všechno je ztraceno“, „z toho není východisko“. Máme naději. A tu musíme také šířit. Nejde tedy tolik o morálku, byť na tu bychom neměli zapomínat. Především sdílejme naši naději, jak píše ve svém listu svatý Pavel. To je úloha křesťana ve společnosti, a v médiích především.
Když jsem v 90. letech formoval své české spolupracovníky, říkal jsem jim: „Usilujte o to stát se především dobrými profesionály a k tomu samozřejmě zůstaňte křesťany. Jinak by to bylo jako v KSČ, kde bylo jedno, jestli něco umíte, nebo ne, hlavně jestli jste měli stranickou průkazku. V církvi se ale nemůžeme chovat jako u komunistů. Když chodíš do kostela a k přijímání, ale neumíš kloudně napsat článek, tak prostě nemůžeš být novinář.“
Je nutné se stát především skutečným profesionálem. A pracujeme-li pro Boha, nestačí být dobrý, je potřeba se snažit být ve své profesi co nejlepší. Vždyť co může být většího než pracovat pro Boží království? A zařadíte-li se k nejlepším, šíříte i něco ze své víry. Druzí si pak mohou všimnout: Podívejme se na něj, jaká z něj vychází radost, kolik naděje, jak se nesnaží pořád někoho kritizovat, ale dívá se na okolí s láskou, má pro druhé vlídné slovo. Tak se evangelizuje!
Jistě. Proto je potřeba, aby se křesťanští novináři potkávali a vzájemně se podporovali i konfrontovali ve svých pohledech na komplikované věci a tříbili si názor. Někdy je nutné napsat nebo říci něco, co není snadné vyslovit. A možná pak sklidíte kritiku. Novinářům se také všelijak vyhrožuje – i to je součást řemesla. Novinařina je profese, která patří mezi „nejsmrtonosnější“, protože poctivý žurnalista často obtěžuje režimy, které stojí na lži. To je například problém dnešního Turecka, kde novináři, mají-li pracovat a psát poctivě, skutečně riskují život.
Velká výhoda internetu je jeho všeobecná dostupnost. Proto myslím, že je důležité, aby jej využívala také církev a aby jeho prostřednictvím lidem zpřístupňovala kvalitní a potvrzené informace. Internet fascinuje tím, že je na něm možné všechno. To však otevírá také velký prostor manipulaci, neboť spousta informací na internetu a z internetu se nijak neověřuje. Mnoho lidí – i v řadách mých známých – věří zprávám z internetu, jako by to bylo Písmo svaté. Jak společnosti vysvětlit, že tomu tak není? Prostě je nutné to opakovat a připomínat, že informace je potřeba ověřovat a že ne všechno, co je tam k vidění, je dobré a pravdivé. A to je práce, která nikdy nekončí.
Informace – pro příklad zpráva o tom, co nového se stalo ve vaší rodině – se šíří tak, že se předává mezi lidmi: zavoláte tetě, napíšete bratrovi a ti to potom předávají zase dál. A lidé nejsou mechanické stroje, k informaci pokaždé přistupuje jejich osobní interpretace, tedy to, jak danou zprávu rozklíčovali. Je to jako překlad z jazyka do jazyka. A proto se při komunikaci, i té mediální, vždycky otevírá také riziko zkreslení – a to buď vinou omylu, nebo záměrné manipulace. Tak to zkrátka mezi lidmi chodí.
Zajímavé je, že církev se stala tím, čím je, aniž by Ježíš své učení přesně vymezil a někam je zapsal. Celá evangelia jsou založená na vyprávěních, která putovala mezi lidmi od úst k ústům. Nebyly magnetofony, knihtisk, hříšní lidé si Boží slovo o spáse po desetiletí ve víře předávali jen mezi sebou. A přece ta zvěst nezanikla, naopak.
Protože jsem odešel do důchodu. Naše biskupská konference zrovna hledala někoho, kdo by se služby policejního kaplana ujal, a oslovili mě. Ve Francii je to tradiční profese. V řadách policie sice není mnoho věřících lidí, ale ti, kdo věřící jsou, to s Bohem myslí doopravdy. Kromě mě jim slouží ještě imám, rabín a evangelický a pravoslavný duchovní.
Mám z ní velkou radost, jako ze všeho, co mám z Česka. Je to taková malá plaketa, tak si ji přidám na poličku k ostatním věcem a oceněním, které již od vás mám. Něco vám svěřím: znám v češtině všechny modlitby a v tomto jazyce se i modlím – aspoň krátkou českou modlitbu každé ráno a každý večer.
P. NOëL CHOUX (* 1945) je kněz francouzské Mission de France a televizní odborník. V 90. letech založil v Praze společnost Imago, která se podílela na výrobě animovaných filmů jako Broučci, Cesta tří králů či Pasáček Asaf, ale i dokumentů jako Prostor ticha o trapistickém klášteře v Novém Dvoře a další snímky o životě církve u nás i v zahraničí. Roku 2007 jeho práci ocenila Česká biskupská konference na Dnech dobré vůle na Velehradě. Nyní převzal od kardinála Dominika Duky medaili Antonína Podlahy.