Přihlásit se
Archivní článek
Buďte klidní, pokud jste neklidní
20. 11. 2013
|Tisk
|
Sdílet:
Podle médií měl být kardinál GIANFRANCO RAVASI jedním ze žhavých kandidátů na nového papeže. Při diskusi na právě proběhnuvším Nádvoří národů v Praze se v jeho případě potvrdilo známé pravidlo: Čím je člověk vzdělanější, tím je pokornější.
Vydání: 2013/47 Bude evropské setkání Taizé opět v ČR?, 20.11.2013, Autor: Josef Nerušil
Jste zastáncem teze, že církev by měla být moderátorkou dialogu mezi vědou, teologií a filozofií…
Musíme se vrátit k původu křesťanství. Ta myšlenka je skryta v samotné inkarnaci, v tom, co my nazýváme logos. Znamená to dnes vstup církve do veřejného života a do politiky ve smyslu polis, tedy obce. Kristus vždycky představoval své pojetí křesťana pomocí dynamických obrazů, jako je sůl, světlo, kvas. To znamená, že člověk musí ve své identitě vstoupit do světa a jít různými cestami – například cestou umění, vědy, politiky. Taková cesta ale nutně vede ke společenským dramatům, která mohou obsahovat i zlo.
Jako předseda Papežské rady pro kulturu máte na starosti projekt Nádvoří národů, který propaguje dialog mezi věřícími a nevěřícími. S jakými otázkami se při návštěvě Nádvoří v různých zemích nejčastěji setkáváte?
Nejdůležitější dimenze těchto rozhovorů byla otázka transcendentna. Největší otázky, které nám nevěřící kladou, se týkají smyslu života. Mají také velký zájem o teologické otázky – ať už se to týká Boha, svatého textu nebo posmrtného života. Ta zvědavost po teologických tématech tu skutečně je a mám pocit, že církevní dialog v těchto ohledech není dobrý, že tato témata nejsou ze strany církve dobře komunikována.
Proč lidi zajímá zrovna Bůh? Témat je přece spousta…
Téma Boha se vrací, neustále se velmi naléhavě opakuje – ať už u věřících nebo nevěřících. Můžeme se mu někdy vyhnout, ale nemůžeme je nikdy potlačit. Pro lidi je důležité najít hlubší kořen existence. Pro člověka věřícího to bude transcendentní dimenze, pro člověka nevěřícího nějaký základ, který je primární a přirozený.
Cesta víry je dynamická a vždy se jedná o kontinuální postup. A hledání je úplně nejdůležitější součástí struktury víry. Definice hledání se nemusí omezovat jen na víru, může se týkat hledání třeba i určité kultury. Důležitý je neustálý neklid. Použiji slova francouzského spisovatele Juliena Greena, se kterým jsem se asi před patnácti lety setkal: „Člověk může být klidný potud, pokud je stále neklidný.“ V tomto světle je velkou nemocí, která postihuje náš svět – ať už z pohledu věřících nebo nevěřících – to, když se nevyskytují otázky. Namísto nich je tu lhostejnost, šeď a absence vnitřního neklidu.
Jak ale hledat správně?
Znám jedno rabínské přísloví: Pravda je jenom jedna, ale má celou řadu tváří. A jen Bůh může vidět všechny tváře pravdy najednou jako diamant. Člověk vždycky vidí jenom jednu nebo postupně objevuje další. Proto je důležitým tématem Nádvoří vzbudit otázky. Potom můžeme hledat odpovědi, najít je a odpovídat klidně z různých úhlů pohledu.
Kdo se nejvíce zapojuje do Nádvoří?
Máme za sebou asi dvacet Nádvoří, která se odehrála v různých prostředích: začali jsme velmi slavnostně a oficiálně, ale nyní se stále více přesouváme k lidovým prostředím. Když to řeknu jinak, začali jsme s intelektuály a skončili u mládeže, která se zajímá třeba o rockovou hudbu. Témata a atmosféra Nádvoří je tedy pokaždé jiná.
Můžete zmínit některá témata?
V Paříži bylo téma Kultura a kultury. Odehrálo se to na Sorbonně a ve Francouzské akademii, což jsou výsostná místa francouzské inteligence. Ve Stockholmu jsme se sešli na Akademii věd, která rozhoduje o udělování Nobelových cen. Prostředí nebylo zrovna přátelské, tématem byla Sekularizace negativní a sekulárnost pozitivní. Švédské téma jsme zároveň uplatnili v prostředí mladých lidí, kde jsme téma otočili a znělo Existence s transcendencí, nebo bez ní?
A některé z těch lidovějších témat?
Setkali jsme se třeba s dětmi a hovořilo se o pravdě, smrti, bolesti, což pro ně bylo velké téma. Objevila se také souvislost mezi městy Mexico City a Palermo, kde byla tématem zločinnost, ale také jakási falešná religiozita, kdy například v italském mafiánském prostředí zločinec před zabitím člověka vykoná akt vlastní spirituality. Něco podobného nalezneme i v Mexiku, kde přežívá kult ženské kostry označovaný jako Virgen de la Muerte, který je využíván k zastrašování.
Setkal jste se i s dialogem akademického a lidového Nádvoří, tedy že by spolu o víře diskutovali třeba profesor a venkovský strýc?
Mám příhodu, kterou mi vyprávěl jeden italský filozof. Vypravil se do Severního Irska a ocitl se v malé vesnici. Hledal, kde by přespal, a když něco nalezl, otec rodiny se ho zeptal: „Jste protestant, nebo katolík?“ Pan profesor pohoršeně odpověděl, že je ateista. Muž dále naléhal: „A jste ateista-katolík, nebo ateista-protestant?“
Kromě desítek publikací, kde představujete své názory, komunikujete moderními způsoby, například twitterem. Máte 57 000 fanoušků, kteří stojí o vaše myšlenky. Není ale na závadu ta stručnost, omezený počet znaků?
Komunikace, dorozumívací jazyk dnes skutečně doznal zásadní proměny. Tento nový způsob vyjadřování jako by umocnil či posílil naše smysly: mobilní telefon způsobil, že slyšíme, co se děje na druhém konci světa, televizní obrazovka zase posiluje schopnost našich očí vidět do dálky. Nemůžeme ale tento způsob komunikace přijímat jen s nadšenou naivitou, jsou tu i rizika, kterých bychom si měli být vědomi. Náboženství se sice musí přizpůsobit a být přítomno i na twitteru, ale je třeba si uvědomit, že jde o velké zjednodušení. Jako by tato krátká sdělení byla souřadnicemi, zatímco ke skutečnému poznání jsou třeba přesné formulace.
Doslechl jsem se, že velmi dobře znáte strahovskou knihovnu. Co říkáte na tu arcibiskupskou, kde vedeme rozhovor?
Strahovskou knihovnu znám opravdu velmi dobře. Arcibiskupskou knihovnu jsem si ještě nestihl pořádně prohlédnout, ale podle mě je velmi důležité, že biskupské sídlo vlastní historickou knihovnu, která dokáže podat svědectví o tradici a kontinuitě místa. Knihovny jsou pro církevní tradici typické a já sám byl dvacet let prefektem významné milánské knihovny Biblioteca Ambroziana, která udržuje přátelské vztahy právě i se strahovskou knihovnou. Co se ale týče kvality svazků, královnou je apoštolská knihovna ve Vatikánu.
Jestli tomu správně rozumím, s Prahou jste už nějaký čas velmi dobře seznámen.
Na Prahu mám velmi hezké vzpomínky, jako mnoho ostatních italských intelektuálů. Vztah, který chovám k vaší zemi, nevychází jen ze studií literatury a znalosti autorů, jako je Kafka, ale z celkového kulturního dědictví, které tu nalezneme a které mě přitahuje. Máte například ohromné bohatství v podobě varhan, jež jsou po celé zemi. Poprvé jsem Prahu navštívil už v mládí, dnes jsem tu popáté.
Není starobylost církevních knihoven zároveň jakýmsi mementem církve, že nejde s dobou?
To je jedno z velkých témat. Církev měla vždycky poslání střežit kulturní dědictví minulosti, které se týkalo výtvarného umění, hudby a literatury. Musíme si ale dát pozor, aby nedošlo k určitému rozchodu mezi uměním a vírou, čehož jsme byli svědky v minulém století. Církev nejenže musí střežit svou tradici, ale musí také vyjít do veřejného prostoru a zabývat se novou, aktuální kulturou, založenou na novém antropologickém konceptu. Nejde už jen o umění a vědu, nýbrž i o zpracování kultury z pohledu zcela nových témat, jako je třeba industrializace. Nesmíme se tedy obracet jen na kulturu minulosti, musíme se zabývat i kulturou přítomnosti.
Křesťanství je přinejmenším v Evropě jakoby stále více odmítáno – netýká se to jen počtu aktivních křesťanů, ale také hodnot, které představuje.
I když se křesťanství zrodilo v katakombách, nemůže být uzavřenou schránkou a být katakombální. Křesťanství naopak vyšlo ven na světlo. Proto musí mít odvahu konfrontace, musí umět být přijato i odmítnuto. Křesťan musí být připraven sdílet určitou vizi světa. A jeho vize musí být optimistická, protože vede k transcendenci. Nemá končit nějakou propastí, naopak končí světlem.
Než nastane radost, kterou křesťanství přenáší, než nastane vzkříšení a velikonoční úsvit, prochází křesťan temnotou, která se vyznačuje určitými lidskými mezemi, jako je bolest a smrt. Křesťan by měl žít v realitě, a ne v nějakém vágním optimismu, který nakonec vede k odcizení. Tento realismus má mít cíl, kterým je naděje. A provázet ho má vytrvalost a stálost.
