26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Bokovo ordinárium? Až mě někdo požádá

14. 1. 2014

|
Tisk
|

Jde si za svým. Často proti proudu. Co si myslí, příliš do „dárkových papírů“ nebalí. Je svůj a ví, že tím naráží: hudební skladatel MILOŠ BOK.

Vydání: 2014/3 Češi nepřestávají být štědří, 14.1.2014, Autor: Jiří Macháně

Jak jste vplul do vod vážné hudby?

Je to Boží tajemství, kdo dostane talent a kdo ne. Dostáváme zadarmo, a proto bychom měli zadarmo zase dávat, nevyužívat talent jen k zisku nebo sloužit světu, ale spíš sloužit Pánu 
Bohu.

Začal jsem se vzdělávat už ve školním věku, ale skutečné skládání je vnitřní hlas, to se dá velmi těžko popsat. Jsou lidi, kteří by chtěli skládat, ale pak jsou ti, kteří musí skládat, to je právě ten vnitřní hlas, plní tím Boží vůli.

Žijete s rodinou na faře v Močidleci, ve farnosti Žlutice. Zvolil jste si svou cestu – žijete a tvoříte „na konci světa“ mimo společenský a kulturní život, kterého se příliš neúčastníte…

Cítil jsem, že abych se mohl duchovně rozvinout, abych mohl sledovat onen vnitřní hlas, poslouchat ho, musím odejít z města. Byl jsem na hlavní město zvyklý a do 23 let jsem tam žil, měl tam přátele i umělecké vazby. V podstatě je takový krok, který jsem udělal, uměleckou sebevraždou, je to úplné přerušení kontaktů, které umělec potřebuje. Pro člověka, který cítí vnitřní potřebu se jako umělec vyjadřovat, konat, tvořit, je možnost realizace něco tak bytostně důležitého, že když se znemožní třeba odstěhováním do Močidlece, je to téměř smrt. Někdy mám skutečně pocit, že jsem si lehl do rakve. Občas si to čekání na smrt zkrátím tím, že jdu něco dělat.

Když byste se měl ohlédnout za celou dobou od svých 23 let, co vám to dalo a co naopak vzalo?

Pán Bůh je velký kavalír, že nám nedává možnost vidět věci v souvislostech hned na začátku, když je začneme dělat. Kdybych věděl, jak to bude těžké, je otázkou, jestli bych našel odvahu takto žít. Člověk, dokud je mladý, dělá radikálnější kroky, než když je starší a usedlý. Pán Bůh mě odměnil tím, že jsem pocítil jeho milost, neumím to lépe říct – mám například krásnou rodinu, sedm dětí. A na faře v Močidleci jsem vytvořil podstatnou část své hudební tvorby, o které si troufám s pokorou věřit, že je důležitým poselstvím pro dnešní nemocný svět. A vím, že by to nikdy nemohlo vzniknout, kdybych nebyl v Močidleci.

Zpětně musím říct, že to zároveň byla a je ohromná milost – mít čas na přemýšlení nad věcmi. Když člověk žije ve městě, nemá čas v té rychlosti a zmatku. Můj pobyt v Močidleci měl zásadní vliv na prohloubení mé víry, potkal jsem zde svaté kněze, kteří v tomto kraji obětavě sloužili a slouží.

Jak pozorujete z Močidlece současnou vážnou hudbu?

Někdy mi přijde, že se na celé umění díváme jako na muzeum. A přitom zapomínáme, že tohle muzeum, které adorujeme a recyklujeme, vznikalo kdysi jako současné umění. Mozart, který nám dnes zní úžasně klasicky, byl ve své době novinkou žitou tady a teď.

Takže vlastně taková pop music?

Do určité míry ano, ale pak bychom si museli přiznat, že tehdy byl pop na stokrát vyšší úrovni, než je dnes.

A proč tedy nevzniká dnes ve vážné i duchovní, resp. liturgické hudbě „pop“ – něco, co by bylo masově přístupnější?

Kdybychom připustili masovost jako kritérium, může být i pokleslý. Ale klasická hudba není pokleslá, je to vrcholná umělecká produkce. Velká díla klasiků, která jsou dnes tím „muzeem“, mají ohromnou sociální dostupnost – mohou ohromit vzdělaného i nevzdělaného, mladého i starého. Je tam veliká univerzalita, ale stejně to není určeno úplně pro každého.

Kdy napíšete ordinárium?

Bude-li o něj někdo stát, rád vyhovím. Taková věc potřebuje objednávku. Dá se psát i do šuplíku, ale mám jiné důležité úkoly. Třeba trapisté se ozvali, že chtějí zhudebnění denní modlitby, a tak jsem to rád udělal.

Zpět ke každodennímu liturgickému „provozu“. Když to jako umělec slyšíte, nepůsobí to někdy až hrůzně?

Pan kardinál Tomášek měl heslo: „Spása duší, zákon nejvyšší.“ Hudba není pro hudbu, kostel není pro kostel, všechno to někam směřuje. Kdybych se na to díval jako profesionální hudebník se svými nároky, jaké mám, asi by drtivá většina toho, co se z našich kůrů ozývá, byla pro mě těžko stravitelná. Ale každý věřící katolík by se na to měl dívat také prizmatem víry. Na venkově hrají v kostele na varhany zbožní amatéři, pokud vůbec někdo hraje – třeba sedlák, který se to trochu naučil. Dělá to ale s největším možným a zbožným úmyslem, a proto mě to nepohoršuje.

Nicméně hudba a hraní v kostele není fušeřina, opravdové hraní v liturgii je duchovní výkon. Když hraju v kostele, snažím se být „druhým knězem“, citově vnímat liturgii a vším přispět, tedy nejen zahrát skladbu, jak to má být. Pojímám to celé jako symfonii, které se přizpůsobuji, improvizuji. Liturgie je pro mě posvátná a snažím se být jí plně k dispozici.

Kde jste církví přijímán? Kde jste doma?

Když jsem opouštěl Prahu, myslel jsem si, že nechám-li světskou část hudby a kariéry stranou a zaměřím se na oblast církevní, najdu v církvi odezvu. To jsem se ale zmýlil. Dnes po dvaadvaceti letech vidím, že k pochopení toho, co dělám, je zapotřebí ještě delší doby, než 
jsem si myslel. Církev nyní směřuje jinam, než směřuje moje hudební snažení. Do církevní hudby mluví kde kdo a ne každý je povolaný a kompetentní. Jsem rád, že aspoň pár kněží v diecézích, kde se pohybuji, mi rozumí a věří mi a snaží se mi v rámci svých možností pomoci.

Jak do sebe zapadá hudba a evangelizace?

Velká chrámová hudba se za minulého režimu provozovala v Praze u sv. Jakuba, kde se scházeli muzikanti, vynikající varhaníci. Skrze muziku jsem se pak dostal k Pánu Bohu a pochopil, že existuje. A dnes se cítím být povolán ukazovat mladým lidem, které vedu, ale i profesionálním muzikantům, s nimiž hraji, na hodnoty víry a církve. V mládí mě to tak nadchlo, že se snažím ten plamínek nadšení do dneška neuhasit a rozdávat dál.

Co jste mohl v církvi už realizovat?

Díky přátelským vazbám s kněžími a biskupy – zvláště bych vyzdvihl Mons. Pavla Posáda – jsem mohl napsat a provést nejen na koncertech, ale i při liturgii celou řadu svých děl. Největší věci zazněly například v Plzni, v Litoměřicích, v Roudnici nad Labem, v Praze u sv. Tomáše, v Bohosudově a v mnoha jiných kostelích. Missa brevis Fis dur, Missa brevis Es dur, oratorium sv. Zdislava… Zmínil jsem konkrétní objednávku od trapistů, která mě potěšila, a na objednávku vznikla pro Starou Boleslav třeba i Svatováclavská intráda.

Vstoupil jste ale i do světa filmové hudby ve snímku Anděl Páně.

Režisér Jiří Strach mi dal vícekrát možnost vyzkoušet si něco nového. Nějaký rok před tímto filmem mi říkal, že bude točit celovečerní pohádku a že by byl rád, aby v ní zazněla moje hudba. Bylo to pro mě něco úplně nového.

Dělal jsem už devět velkých hodinových filmů, a tak jsem měl možnost si korigovat své myšlenky, názory, přizpůsobit se. Díky tomu, že mi dal Jirka prostor, umožnil mi růst, a za to jsem mu nesmírně vděčný.

Málokdo si umí představit, jak filmová hudba vzniká.

Je to hezká práce. Natočí se kompletně film i s mluveným slovem, ale bez hudby. Pak se sejdu s režisérem, on mi popíše svou představu a já přidám své nápady. Ten rámec je velmi pevně daný: kolik je tam časového prostoru, jestli je tam hodně hluku, nebo naopak ticho, všechno hraje roli.

Ono je vůbec těžké si představit, jak se vlastně hudba rodí…

Skladatel ji slyší. Druhá věc je její zapsání neboli instrumentace. A podobně jako má spisovatel svůj jazyk, je tomu u hudby. Používáme stejné noty, znaménka, stejné nástroje, ale každý máme svůj originální způsob, jak s tím nakládáme. Mám představu, jak to má znít, a vím, že to tak znít i bude.

A můžete poslouchat hudbu, abyste neopisoval?

Všichni do určité míry opisujeme, ale to není plagiátorství. Žijeme uprostřed Evropy, kde je mnohasetletá kultura mající na nás vliv. Až 
20. století přineslo zvláštní úchylku, že se všichni za každou cenu snaží být originální. Také Mozart byl originální, ale přitom byl podobný klasickým skladatelům, kteří žili v jeho době. Bach je originální zase uprostřed jiných komponistů, kteří komponovali v podobném slohu. Originalita je přímo daná tím, jak velký dostal autor dar, co sdělí, a ne že zuřivě něco kompiluje. To je právě modernismus, který kritizuji: za každou cenu narušovat tradiční věci, které mají vnitřní konzistenci.

Obraťme list k další vaší práci, které jsme se už dotkli: řídíte sbory, pracujete s dětmi.

V Karlových Varech vedu už patnáct let dětský a mládežnický symfonický orchestr při základní umělecké škole. Dělal jsem s nimi hodně církevní muziku – nejen na koncertech, ale i při liturgii – a po těch letech to nese ovoce. Mí svěřenci se dostali k symfonické hudbě, k duchovní hudbě. Mohl jsem jim přiblížit duchovní svět i svět církve.

Asi čtyři roky vedu také dětskou scholu v Děčíně. Je to zhruba deset dětí, s nimiž nacvičuji své skromnější, komornější věci, které zpíváme při liturgiích, zejména v litoměřické diecézi. Občasně spolupracuji i s profesionálními hudebními tělesy nebo instrumentalisty, ke kterým mám blíže. Podporují moje snahy za symbolické honoráře, nebo i zadarmo. Díky nim dochází k mimořádně kvalitním provedením chrámové hudby.

Je o vás známo, že ansábly provádějící vaše díla tvoří až stovky hudebníků a zpěváků. Jaké je řídit těleso, které se nevejde ani do katedrálního presbytáře?

Hezké. Musíte si však věřit, opravdu vědět, že na to máte, a mít dispozice nejen hudební, ale i psychologické. Člověk musí mít autoritu, třeba i tvrdou ruku, a zasáhnout, vést hudebně i organizačně k výsledku. Dělám to rád a cítím, že je to mé poslání.

Poslední vteřina, než dáte jako dirigent nástup, musí být skvělý okamžik.

Nejúžasnější vteřina v mém životě byla před prvním provedením mé Missy solemnis v Bohosudově v roce 1986. Byl jsem mladý kluk, první verzi sklady jsem zahodil a musel odložit maturitu, když jsem rychle tvořil druhou verzi. Vzpomínám na rozepisování partů a dávání lidí dohromady. A kolem mě byl pořád komunismus. Tři dny před provedením jsem musel podepsat papír, že nebudu provádět žádnou mši svatou, jinak že mě vyhodí ze studia. Podepsal jsem a byl klid, vedení školy myslelo, že to vzdám.

A pak přišla ona vteřina, na kterou tak rád vzpomínám – úžasná je vždy před provedením nového díla, ale tahle byla první a dostala mě na kolej, po níž dodnes s Boží pomocí jedu. Počítal jsem s tím, že mě vyhodí, ale byla ve mně obrovská touha, že uslyším svou Missu solemnis. Představte si, že jsou skladatelé, kteří své dílo provedené nikdy neslyšeli! A já byl mladík a měl jsem to štěstí…

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou