Vydání: 2016/29 V objetí charismatického společenství, 12.7.2016, Autor: Vít Hájek

Moji rodiče, jihočeští rodáci s neuvěřitelným sociálním cítěním, pocházeli z mnoha dětí. Já tak trávil prázdniny v Libějovicích a Netolicích s mnoha bratranci a sestřenicemi, což bylo vynikající zázemí. Vládla tam přátelská idyla, nikdo se s nikým nehádal, nepomlouval, vyrůstali jsme ve fantastické pohodě. To si v dnešních rozhádaných a vzájemně se pomlouvajících rodinách nikdo nedovede ani představit! Vzpomínám na to jako Božena Němcová na babičku. A potom – já měl v celém svém životě obrovské štěstí na setkání se skvělými lidmi, kteří mně na mé pouti pomáhali.
Po rodičích je určitě nemám. Táta byl dělník, kovotlačitel, máma byla v domácnosti, pak dělala kuchařku. Asi to pochází od strýců Karla Kakušky a Karla Fanty. Oba byli nejenom Karlové, ale také malíři. Jeden malíř pokojů a velký bohém, který se nikdy neoženil, druhý malíř akademik, naprosto renesanční člověk: maloval, vyřezával, restauroval, brousil sklo, měl obrovskou ovocnou zahradu, miloval knihy. V životě jsem neslyšel, aby někomu, kdo za ním přišel a něco potřeboval, řekl, že nemá čas. Chtěl jsem malovat jako on, a tak jsem se přihlásil na Umělecko-průmyslovou školu, ovšem začal jsem studovat grafickou školu, protože na UMPRUM byl nával.
Na té „gráfce“ se utvořila parta kamarádů, s nimiž se dodnes stýkám. Mezi nimi byl Jirka Macák, výborný fotograf – a díky němu jsem fotografii propadl. Zaměřoval jsem se na portréty a přírodu a postupně se zdokonaloval. Jako vystudovaný grafik jsem však nastoupil do kartografie v Národním technickém muzeu. Profesionálním fotografem jsem se stal vlastně až díky politickému průšvihu, na který jsem si v roce 1962 zadělal.