26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Baroko se na mě sneslo shůry

16. 11. 2015

|
Tisk
|

Věděl jsem, že je téměř slepý. Zazvonil jsem u branky vinohradské vily a trpělivě čekal. Byl jsem připraven na různé stížnosti a pesimismus starého pána. Spletl jsem se. Téměř devadesátiletý pan profesor mě s vtipem a kuráží uvedl jak do svého bytu, tak do svého života – PAVEL PREISS.

Vydání: 2015/47 Modli se za Paříž!, 16.11.2015, Autor: Miloš Szabo

Ale já vůbec nejsem optimista! Naopak, jsem v podstatě pesimista, představuji si, co všechno hrůzného může nastat, a přesně vím, čeho se v konkrétních situacích bojím. „Odbojím“ se předem, takže když to nastane, bývám už klidný. Ale je to velice neekonomické, protože delší dobu mrhám životní energií na něco, co ani nemusí nastat.
Dnes už nemohu vůbec číst. Ale vlastně to není tak úplně pravda. Protože čtu, jenom ne svýma očima. Mám naštěstí jednu lektorku a jednoho lektora, kteří ke mně chodí každý týden a čtou mi. Jsem jim za to nesmírně vděčný, protože jinak jsem už neužitečný tvor, který před dvanácti lety přestal samostatně existovat. To, že mi mezitím vyšla kniha, která dokonce váží šest a půl kila, je zásluha celé družiny přátel, jimiž jsem byl obdařen. Dobří přátelé jsou pro mě největším darem od Boha.
Nemám na to radu. Vždycky jsem měl kolem sebe lidi, kteří byli schopni za mě nebo pro mě něco obětovat. Nevím, čím jsem si to zasloužil. Přesněji řečeno: vím, že jsem si to nezasloužil. Tvrdím dokonce, že jsem v podstatě nikomu nic dobrého neudělal.
Dobrá, možná jsem kdysi byl občas někomu nápomocen, ale to už si opravdu neuvědomuju. Přijde mi divné mluvit o tom, co jsme dobrého udělali, nebo dokonce podrobně popisovat své dobré skutky. Mělo by to být normální: někomu bezděčně pomoct a posunout se dál.
Nemyslím, že by v mém životě bylo něco tak těžkého.
Ne. Poněkud se tím rozcházím se zbytky stařečků, kteří reprezentují náš pétépácký svaz. Nemohu si pomoct, ale mám pocit, že jsem měl v životě štěstí. Protože jsou opravdu některé věci, kdy jsem bez lstivosti, podbízivosti, ústupků proklouzl takovými skulinami, že si to nedovedu vysvětlit. Štěstí je asi velké slovo, zřejmě bych to tedy nazval poněkud frivolně spíše štěstíčkem…
Ty tři roky a tři měsíce, co jsem byl u pétépáků, byly – pokud vím – maximum, co se tam dalo odsloužit. Protože jsem nastoupil v den, kdy byly založeny, mohu se pokládat za otce zakladatele a podle vojenské knížky jsem tam setrval až do 5. ledna 1954. Ve skutečnosti nás ale pustili o pár dnů dříve, už 31. prosince 1953. Když se zpětně na tu dobu dívám, řekněte mi, oč jsem přišel. Byla to léta padesátá, vládli tady šílenci, ve vědeckém světě se musely konat konference o stalinských zákonech o jazykovědě, které musely být aplikovány od dějin umění až po seřazování sbírek motýlů. Příšerná idolatrie! A já se ocitl v třiapadesátce, tedy u 53. praporu PTP, kde byla řada vysokoškoláků, zvláště kněží. Jedináček z vinohradské vily, jakým jsem tenkrát byl, se dostal do úplně nového prostředí – a zjistil jsem, že jsem schopen se natolik adaptovat, abych netrpěl tím, že je nás na jedné cimře čtyřicet. Kdybych nebyl nasazen, asi bych musel někde absolvovat idiotské schůzování.
No dobře. Ale co tak hrozného se mi stalo? Zkrátka jsem si sám v sobě vnitřně praštil do stolu: já se vám nedám a prosadím se. Jistě, záleželo to i na dalších příznivých podmínkách, ale když se nedáte, jen tak něco vás nezválcuje. A já měl to štěstíčko, že se nenašla žádná (po chvilce mlčení) svině – nevadí to slovo? – která by mě zlikvidovala.
Sneslo se to na mě shůry. Pro tuto disciplínu jsem se rozhodl ve 14 letech na gymnáziu, nevěda, co všechno to obnáší. Když jsem to tenkrát řekl třídnímu profesoru Dvořákovi, vynikajícímu člověku, úplně se zděsil: „Co budeš ale dělat, Preissi?“ Tenkrát byly dějiny umění v úplných počátcích, všechno tak malé, kulhající a já se rozhodl věnovat baroku.
Já to vzal od konce. Vplížil jsem se do něj odzadu, od jeho bilancování. Zaujala mě osobnost Jana Quirina Jahna. Byl to malíř, upřímně řečeno nevalný, ale zabýval se jinými malíři, psal jejich životopisy, takže jsem měl možnost poznávat jakýsi průřez celým barokním uměním. Myslím, že ho lze právem považovat za zakladatele dějin umění u nás. Když jsem později mohl publikovat, rád jsem se k němu vrátil a v roce 1958 jsem svou monografii věnoval právě jemu. Nikdy mě nenapadlo dělat nic jiného, než se zabývat českým barokem.
Pochopitelně příznivě. Všechno se musí brát v souvislostech – a v daných souvislostech jako logickou danost. Tvrdit o 18. století, na které jsem se především soustředil, že bylo pro církev příznivou dobou, by byla lež. Chápu, že někoho může provokovat bohatství v kostelích, chápu, že někoho pohoršují holé prdelky andílků, ale už jsem alergický na to, když si někdo rýpne, že církev v tom období triumfovala. Pravdou je, že v té době institucionální církev začala silně pociťovat nejen slabiny, ale přímo slabost. Přiznejme si, že josefínské reformy nebyly tahem proti církvi, nýbrž výsledkem určitého rozkladu, v němž byly některé církevní instituce, především kláštery. Není náhodou, že i přímo v nich vznikaly iniciativy požadující jejich zrušení. V tomto období se ale zároveň realizovalo umění, které hledalo ideál krásy, síly, vznešenosti i bohatství.
Já raději říkám baroko v Čechách než české baroko, protože téměř žádný stavitel, který se tady výrazně uplatnil, nebyl Čech; Špačkové a Kaňkové by se dali spočítat na prstech jedné ruky, a ještě by nám zbyly. Většina z nich byli Italové nebo Němci, což se netýká jen architektů, ale i malířů a ostatních umělců.
Baroko v Čechách je nesmírně pestré. Vezměte si takové Portugalsko: člověk přijde do barokního kostela, je oslněn jeho dekorativismem, ale pak vstoupí do druhého, do třetího, a všechny jsou jako jeden. V Čechách je to jiné: naše země je vzrušivě mnohotvárná a sakrální barokní stavby s ní srůstají. Je to až neuvěřitelné, jak se stavby a krajina prolínají a vzájemně ovlivňují. Barokní venkov v Česku je s mírnou nadsázkou opravdová svatá země. Každý vesnický kostelíček je jiný, neznáme ani jeho autora, ale přitom dotváří naši krajinu, jako by ho stavěl největší umělec. V tom předčíme i takové umělecké velmoci jako Švábsko či Bavorsko. Máte tam významný kostel, žasnete nad jeho interiérem, fotíte si exteriér, ale o včlenění do krajiny lze mluvit velmi těžko.
Netroufal bych si to takto říct. Není pravdou, že katolická církev nevpouštěla do svých prostor protestanty. Možná je to málo známé, ale v barokním umění byla intolerance úplně neznámým pojmem. Když někdo tvrdí, že se Kupecký s Brandlem nemohli stýkat, protože jeden byl katolík a druhý evangelík, trpí elementární neznalostí. Evangeličtí malíři, a to nejen pasivní, ale i aktivní, klidně malovali i pro katolické kostely a kláštery. Víte například, že dvorním malířem katolíka Ferdinanda III. byl naprosto kovaný kalvín Joachim von Sandrart?
Těch je hned několik, ale nejoblíbenější je asi Rainerem poznamenaná Dobrá Voda u Českých Budějovic – Dientzenhoferův kostel Bolestné Panny Marie. Je to nádherné místo. Rainerova freska je zachovaná, jako by ji namaloval včera. Omlouvám se za ten výraz, ale je to fakt, před kterým i já zůstanu stát s otevřenou hubou. Lojza Martan, jeden z odborníků, který fresku restauroval, říkal, že to nebylo restaurování, ale čištění. A pak dodal: „A je to i tím, že je tam použit jihočeský písek.“ A druhé místo, které se mi objevuje ve snech, je západočeský Manětín. Tam pociťuji, že je pod věčnou ochranou tamního děkana Františka Wonky, jehož pokládám za světce.
Je-li kostel funkční, mělo by se respektovat, že ta díla byla namalována pro konkrétní kostel a že k němu patří. Vím, že je to riziko, ale nechápu, proč by se měla schovávat před lidmi, když se pak mohou zničit nebo ztratit i v depozitářích. Umění je obor postavený na kráse, a proto by se i duchovní, kteří spravují umělecká díla, měli radit s lidmi, kteří umění rozumí. Když je někdo farářem, kanovníkem, nebo i kardinálem, ještě to neznamená, že má rozhodovat, jak se má co restaurovat. Když se někde v kostelích s oblibou říká: „tady rozhoduje církev“, je dobré zároveň přijmout, že i mezi památkáři, historiky a archiváři je opravdu hodně lidí oddaných církvi.
Hrdost je určitě silné slovo. Nenapadá mě nic, na co bych měl být hrdý. Napsal jsem pár tlustých monografií, které se mi možná povedly, ale už zítra je může někdo překonat, protože budou doplněny o nové poznatky. Už když vám vyjde nová odborná kniha, chováte v ruce polomrtvé dítě. Postup bádání pokračuje zaplaťpánbůh tak rychle, že nikdy nestačíte být úplně aktuální. Tato kniha měla platnost možná včera odpoledne.
Snad už v uklidněném stadiu, s vědomím, že každou chvíli mohu zemřít. Můj čas (chvěje se mu hlas) je tempus moriendi (čas blížící se smrti – pozn. red.). A měl bych se věnovat už jen jedinému: posledním věcem člověka. V baroku jsem byl s tímto faktorem konfrontován na každém kroku, kult smrti je v něm součástí kultu života.
Možná i proto se cítím dobře v tomto rodinném domě. V místě, kde mám postel, zemřela ve svých 91 letech prababička Božena a zde v pracovně skonala moje vroucně milovaná babička Josefína. Jeden z mých nejkrásnějších zážitků je spjat se dnem, kdy v 81 letech zemřel můj otec. Když bylo jisté, že umírá, šel jsem za jeho kamarádem paterem Robertem od křížovníků, aby ho zaopatřil. „Přijdu zítra,“ slíbil. Když jsem přišel domů, už zvonil telefon: „Nedá mi to, jedu hned.“ A milý otec, zaopatřen svátostmi, usnul (pomalu, vážně a dojemně). No, není to krásné, chtít takto umřít a myslet na to?
PAVEL PREISS (nar. 1926) je vnukem spisovatelky Gabriely Preissové. Na konci druhé světové války byl totálně nasazen, po ukončení studií na pražské Filozofické fakultě musel nastoupit k Pomocným technickým praporům (PTP), kam komunisté posílali místo vojenské služby inteligenci, duchovenstvo a tzv. buržoazii. Prošel několika pracovišti, povedlo se mu odolat nabídkám vstupu do KSČ i spolupráce s StB. Plného ocenění jeho odbornosti se mu dostalo až po roce 1989, kdy byl jmenován profesorem (1992). Rok poté byl pozván jako hostující profesor na univerzitu do Vídně. 
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou