A stanou se tím lotrem po pravici...

Vydání: 2005/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 30.6.2005, Autor: Jan Mazanec

Františku Líznovi voláte na mobil, jehož číslo vám dal před půl rokem, ale ozve se zastavárna. Není to první aparát, který mu někdo ukradl. Dveře fary ve Vyšehorkách vám otevírá člověk, který je už od pohledu jen jejím dočasným obyvatelem. V kuchyni vás vítá hospodyně Josefka - žena, která je díky aktivitám svého faráře zvyklá na ledacos. A pak už sám pater Lízna: krátký sestřih, pevný hlas, přímý pohled do očí - muž, který působí spíš jako sportovní trenér nebo psycholog než jako katolický kněz.

Nedávno vám lékaři sdělili, že máte rakovinu. Jak to změnilo váš život?

To, že mám zhoubný nádor, který už se nedá léčit, beru vážně, začal jsem si dělat pořádek ve věcech a na variantu smrti se připravuji. Jsem rád, že mám teď více času uspořádat složky dopisů od vězňů, dopsat nějaké záležitosti a intenzivně se věnovat případu úmrtí Přemysla Coufala. Samozřejmě si říkám, že bych ještě chtěl některé věci dokončit, ale beru tuto nemoc jako výzvu.

Působíte neuvěřitelně vyrovnaně. Kde berete sílu a odvahu?

Jsem hluboce přesvědčen, že smrt je přechodem do skutečného života - s tím souvisí i to, že na tomto životě nelpím. Když jsem byl u lékaře, řekl jsem: „Řekni mi to na rovinu. Pro mě by bylo nejlepší slyšet, že žádná léčba nemá smysl.“ - Už proto, že věřím i v jiný druh léčby – duchovní uzdravení. Já nepohrdám lékařskou vědou, ale mám důvěru v Boha, který ví přesně, kdy mě má odvolat. Co bych byl za křesťana, kdybych oddaloval setkání se Spasitelem? A doktor mi odpověděl: „Vidím, že vám to můžu říct na rovinu: u vás je to jako veliký hrnec, ve kterém je plno děr, a když jednu zaletuju, tak o to víc to poteče z těch druhých. Přišel jste pozdě.“

 

Nevyčítal jste si, že jste přišel pozdě?

Já jsem do té doby necítil žádnou bolest – říkají, že nádor mám už tři roky, a přitom jsem loni šel 1000 km do Santiaga de Compostella. Když jsem se s tou nemocí svěřil jedné karmelitce, řekla mi: „Tuhle smrt vám asi při té pouti vyprosil svatý Jakub, ale půjdete přímo do nebe.“ Jedna lékařka mi zase řekla: „Vás by byla strašlivá škoda, je plno lidí, kteří vás potřebují. Ale já bych na vašem místě také na operaci nešla.“

Měl jste někdy o sebe strach?

Mám asi zvláštní dar od Boha v tom, že strach prakticky nepociťuji, nebezpečí mě spíš láká. Jsem připraven jít kamkoli, kde hrozí nebezpečí. V tomto směru mám úctu k vojákům a všem, kdo nasazují životy za záchranu druhých. Podle mě církev má víc chodit na místa, kde se lidé nacházejí ve vypjatých situacích. Kdybych byl mladý a neměl vztah ke kněžství, tak bych možná teď členem nějaké mise třeba v Afghánistánu. Kdysi jsem nemohl pochopit mladíka, který před rokem 1989 odmítl jít na vojnu a skrýval se u své dívky. Že prý je pacifista. Já mu říkám: „Kdyby teroristé unseli letadlo, tak bys šel do kabiny a říkal jim: ,Vážení pánové, prosím, buďte tak laskaví, to se nehodí...!?‘ Mně se líbí, žes odmítl jít na vojnu, ale kdybys byl chlap, tak bys čekal, až tě zatknou, a neohrožoval tu holku tím, že si hraješ na hrdinu.“

 

Je pro vás život v řádu dobrodružstvím?

Svým způsobem ano. Necítím se moc dobře na jednom místě. Provinciála jsem roku 1995 požádal o tři možnosti: buď ať mě pošle na misie do Ruska, nebo do Chanova, anebo do naší nejtěžší věznice. To třetí mi odsouhlasil – umožnil mi působit na Mírově. Je jen škoda, že v církvi neexistuje větší vůle angažovat se ve službě lidem na okraji. Když jsem byl s maltézáky na festivalu Rock Shock v Hořepníku, kde byly šílené podmínky (bahno, zima, několik lidí se pořezalo o střepy v bahně), a když jsme zavítali do nedalekého kostela, tak nám farář řekl, že jsme zhýralí, když se s účastníky koncertu vůbec bavíme... Kde jinde už by církev měla být než na místech, kde je to nejvíc potřeba? Já prosazuji pastoraci v Chanově, ale řeknou mi: „Jsi na to sám, a to je málo.“ No, a když to pak dělám sám, jsem za podivína.

Zvolil jste si romskou národnost. Co vás na Romech přitahuje?

Obohacují mě lehkostí žití, tím, že nelpí na majetku a na místech – vždyť právě to se při setkání s Ježíšem ukázalo pro bohatého mládence, který jinak všechno plnil, jako největší překážka. Oni ani netouží po vlastním území. Jejich přístup k životu je mi bližší než zakotvenost (v negativném slova smyslu) lidí, kteří se nedokážou radovat a dělit. Když jedu vlakem a vidím Romy, tak si přisednu, Horváthovi (vítěz soutěže Česko hledá SuperStar – pozn. red.) jsme posílali SMS, chci žádat biskupy, aby ustavili svátek prvního blahoslaveného Roma Zefiryna Jiménese Mally a aby vydali apel ke zbourání prasečáku v Letech - aby Romové viděli, že za nimi církev stojí. Řada křesťanů si třeba mimochodem neuvědomuje, že Panna Maria měla tmavou pleť, že vypadala spíš jako Cikánka, než jak se běžně zobrazuje. A Kristus, kdyby se měl narodit dnes a ve střední Evropě, tak by se nejspíš narodil ve východoslovenských romských osadách.

Jak vás ovlivňuje setkávání s lidmi na okraji?

Někdo to považuje za oběť. Já ne. Pro mě je to radost, mě i to chození do věznic obohacuje, cítím, že mi to otevírá nebe. Jeden z pouštních otců říká, že dokonalá láska vede k hlubokému soucitu. Kristus měl obrovský soucit, dotýkal se i lidí, kteří byli ze společnosti vyloučeni i z tzv. rozumných důvodů – např. malomocných. A uvědomme si, že jeho poslední hovor nebyl s apoštoly, ale s vrahem, kterému slíbil nebe.

Zaujaly vás nějaké životní osudy lidí z vězení?

Můžu říct, že na řadě lidí vůbec není vidět to, co provedli. Setkával jsem se s Ludvíkem Černým (tzv. orlickým vrahem – pozn. red.). A pak mi volala paní Černá, že si přeje, abych s ní šel zhlédnout film Sametoví vrazi(na motivy „orlických vražd“ – pozn. red.), abych ji psychicky podpořil. Překvapila mě její důvěra ke knězi.

Také jsem se setkal s Jiřím Kajínkem. Nechal si mě zavolat a omlouval se, že je nevěřící. Já říkám: „O to víc si vás vážím.“ Jenže než se stačil rozmluvit, tak nás přerušili a šel jsem na koberec k řediteli, proč prý jsem mluvil zrovna s Kajínkem - bylo to totiž právě po nezdařeném útěku.

Zajímavým způsobem jsem se setkal s Dušanem Kazdou, vrahem otce Vrbíka. On se jinému člověku svěřil, že měl sen, že se ten den setká s knězem. A já jsem zrovna zcela nečekaně přijel do olomoucké věznice, aniž bych tušil, že tam bude. Kazda za doživotní trest poděkoval - bere ho prý jako pokání a větší šanci setkat se na samotce s Bohem. Jeho snahu můžu dokumentovat řadou krásných dopisů, které by dokázal napsat málokdo z běžných věřících. O tom, že se mění k lepšímu, jsem přesvědčen ne proto, že by to byla jeho zásluha, ale proto, že otec Vrbík šel hned do nebe, kde za něj prosil. Když jsem šel do Santiaga de Compostela, měl jsem 165 papírků se jmény a každý den jsem jeden vylosoval a na onoho člověka přes den myslel – a v Compostele jsem vytáhl právě Kazdu. 

Další případ byl Klásek – mj. vynálezce automatů na štípání lístků v MHD, který po revoluci podnikal, začali ho vydírat, a on pak zastřelil tři lidi (mj. i ženu). Dostal 24 let, o křesťanství nic nevěděl. Dnes svou ženu a dceru, které ho navštěvují, vede k víře. Napsal mi dopis, že děkuje za vězení, že až tam našel Boha. S ním jsem si párkrát připadal, jako bych já byl v nějakém vězení, a on venku – tolik byl ponořen do Krista.

 

Vy ani na chvíli necítíte k lidem, kteří třeba někoho zabili, žádný odpor?

Za totality jsem byl na cele s jistým Zvoníčkem. Když řeknu, že nevypadal přitažlivě, je to slabé slovo – nechápu, že s ním mohla žít žena, kterou bil, posílal vydělávat na ulici, a posléze nejspíš ubil. Musela ho obrovsky milovat. Zvoníček se ve zlu doslova kochal, říkal podrobnosti, jak ji týral, dělalo se mi zle. Když jsem mu půjčil Bibli, říkal: „To je pohádka. Kdybych se ti vyzpovídal, tak se pozvracíš.“ Tehdy jsem si přál, aby dostal co největší trest. Ale pak jsem sloužil v noci mši (tajně, s rozinkami) a najednou jsem získal intenzivní pocit, že Kristus zemřel i za Zvoníčka, a ptal jsem se sám sebe: Neselhávám v lásce, že k němu cítím odpor? A po řadě let mi došel dopis, kde Zvoníček pouze napsal, že jsem byl první člověk, kvůli kterému začal uvažovat o svém životě a o nějakých vyšších věcech.

Takže odpor necítím. Nepokládám se za lepšího než oni, a oni mě kvůli tomu respektují. Nikdy jsem neměl pocit větší užitečnosti svého poslání, než když jsem viděl, že jeden vězeň si podtrhává v Bibli a diskutuje o tom se mnou – kolik „normálních“ věřících čte pravidelně Bibli? Ale nedělej si iluze: většina hovorů se týká praktických věcí: peníze, jídlo, tabák, možnost získání výhod, přeřazení – žádný duchovní náboj. Jsou vděční, že s nimi někdo mluví, jsou osamělí, řada z nich nepoznala rodinu, lásku. Dostali se na dno, sami sebou pohrdají. Mě víc než jejich činy zajímá to, že je velmi ohrožena jejich spása. A právě proto u nich má být církev a snažit se je přimět k pokání.

Stane se člověk při setkávání s lidmi na okraji „otrlejší“?

Nevím. Sice jsi pořád pod tlakem nesplnitelných požadavků a může to být nebezpečné, ale z hlediska spásy duše je pro tebe mnohem bezpečnější setkávat se s chudými (k nim počítám i vězně) než s bohatými. Když přijdeš do luxusního bytu, říkáš si, co všechno nemáš, a riskuješ, že se staneš otrokem majetku. Ale chudí mě vždy postaví na nohy, obohatí mě. Chudý je za mé dary vděčný, bohatý si ode mě peníze nevezme - ne že by po nich netoužil, ale je pyšný.

Pro mě je to snazší v tom, že jsem vězení i chudobu zažil. I třeba při pouti do Santiaga de Compostela jsem se dostal do krize – potřeboval jsem boty (byla to značka Mefisto, což mně vytýkal jeden zbožný konvertita, ale já tvrdím, že ďábel zuřil, když jsem ho tahal po všech kostelích) - ty stály 162 eur, a už nebylo na jídlo. Jedl jsem už i bagetu vytaženou z popelnice a chodil jsem po telefonních budkách, jestli tam někdo nezapomněl drobné. Bylo to pro mě další potvrzení, že mám pomáhat lidem hladovým a bez přístřeší. Chudí jsou to nejcennější, otevírají cestu do nebe. Při vstupu do řádu jsem slíbil chudobu, takže to, co jsem nerozdal chudým, mi při Božím soudu bude jen přítěží – nedávno jsem měl účet minus 6 000 korun, až po výplatě se to srovnalo. A až se mě Kristus zeptá: „Dal jsi mi najíst, když jsem měl hlad? Byl jsem ve vězení, navštívil jsi mě?“, snad budu moci odpovědět kladně.

A mám radost, že se za mě bude při konečném soudu přimlouvat právě tento typ lidí. Už teď mi třeba volala dívka, která u mě kdysi našla azyl (a pak mě okradla o padesát tisíc), že ví o mé nemoci a že se za mě pravidelně bude modlit – u ní je to sice trochu motivováno strachem, že se o ní nebude mít kdo starat, ale přece jen je to modlitba. Nedávno se dokonce nechala pokřtít. Přitom má sama problémy – nechala se předělat na muže, hledá práci, splácí dluhy. Je jednou z dívek, které v 18 letech odejdou z děcáku a nemají, kam jít, a většinou končí u kuplířů nebo na E55. Kdybych jí potom, co mě okradla a utratila peníze za automaty, řekl, ať jde pryč, tak by se za pár dní dostala do vězení, a už by se z toho kruhu nedostala. A to není můj styl.

Nemáte dojem, že někteří vaší dobroty zneužívají?

Oni potřebují pomoc, a ty nemáš čas přemýšlet, jestli tě zneužívají, nebo ne. A i když tvoje pomoc přijde vniveč a dostaví se totální neúspěch, je to dobré – příště se aspoň snažíš najít lepší řešení. A už tě to nevyvede z míry. Jeden chlapec mi ministroval na Velký pátek. Na Bílou sobotu mi ukradl několik tisíc. Jiný mi rozmlátil auto, oprava stála přes 40 tisíc. Ve dvou případech už tu tekla krev (ne moje), jednou mě ohrožovali nožem, kastrol tu letěl... Člověk se často setká s marností. Já na tom nejsu tak zle, ale chudera Josefka, která ty lidi tady občas musí zvládat sama.

Rozhodně odmítám hlasy tzv. křesťanů, kteří říkají: „Proč si zabíjíš zdraví, oni tě jen zneužívají.“ Teď třeba ano, ale snad aspoň zaseju semínko. A třeba na konci života řeknou tři slova: „Pane, smiluj se.“ To úplně stačí. A stanou se tím lotrem po pravici...

Připravil JAN MAZANEC

P. FRANTIŠEK LÍZNA SJ, narozen roku 1941 v Jevíčku, 1968 vstoupil k jezuitům, roku 1974 byl vysvěcen na kněze, ale do roku 1989 nedostal státní souhlas. Vystřídal řadu manuálních zaměstnání, čtyřikrát byl z politických důvodů vězněn.  Signatář Charty 77, držitel Ceny Františka Kriegla „za obětavou práci s odsouzenými“ a řádu TGM „za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva“. Od roku 1995 působí ve farnosti Vyšehorky poblíž věznice Mírov, má romskou národnost .

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 36 30. srpna – 5. září 2016

Sto milionů pro církevní školství

Pro žáky 69 církevních škol, zřizovaných diecézemi a farnostmi, a 38 škol, které otevřely žákům a studentům řády a kongregace, začíná nový školní rok.

celý článek


Učila nás nekupovat si vztahy ke druhým

P. Leo Maasburg byl několik let Matce Tereze velmi blízko. Jezdil s ní jako překladatel a průvodce po mnoha zemích. Zažil s ní obrovské množství příhod, vydal o tom i knihu.…

celý článek


Kněží obsazují „nové štace“

Desítky farností v Čechách i na Moravě se na konci léta seznamují s novými duchovními správci. V řadě diecézí totiž proběhlo stěhování kněží.

celý článek


Benedikt XVI. bilancuje v knize

O motivech své rezignace i o „pocitu hlubokého společenství a přátelství“ vůči svému nástupci se rozhovořil emeritní papež Benedikt XVI. Ten vydává 30. srpna životopisnou…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay