Aby nám Pánbůh odpustil…

Vydání: 2017/2 Koledníci rozdávají radost, 10.1.2017, Autor: Radek Gális

Setkání nejsou náhodná, setkání jsou od Boha. – Moudrá slova kardinála Tomáše Špidlíka si s vděčností občas opakuji, když si uvědomím, že jsem měl vzácnou příležitost pobýt s výjimečným člověkem. Pravě zesnulá Anna Magdalena Schwarzová takovou osobností byla.


Sestra Anna Magdalena Schwarzová při návštěvě v klauzuře v krakovském klášteře. Snímek Post Bellum

To jsem si zřetelně uvědomoval loni koncem dubna, když jsem plný dojmů odjížděl z polského Krakova, kde jsem navštívil v klauzurním klášteře bosých karmelitek tuto řeholní sestru, která měsíc předtím oslavila 95. narozeniny. Vezl jsem jí obrázek naší Madony budějovické, protože sestra Anna Magdalena v 60. letech žila a pracovala v jižních Čechách, a k podpisu i tři knihy vzpomínek a dokumentů o vězeňkyních komunistického režimu z 50. let.

Díky ochotnému, polštinu ovládajícímu redakčnímu kolegovi Jaroslavu Šubrtovi z Perspektiv, který do kláštera předem zavolal a ohlásil mě, jsem odjížděl s nadějí, že opožděný dárek k narozeninám sestře Anně Magdaleně odevzdám a snad se mi i podaří zachytit pár jejích vzpomínek na spoluvězeňkyně nebo na její působení v českokrumlovských papírnách.

Z nacistického koncentráku do komunistického vězení

Nebudu vás napínat – dopadlo to tak, jako by mi kdosi umetl cestu, včetně jedné řeholnice, která mě ulicemi Krakova rychle a bezpečně provedla až k hledanému klášteru. Zanedlouho jsem už seděl v sakristii kostela karmelitek a skrze mříže klauzury rozprávěl se ženou, která byla kvůli svému židovskému původu vězněná v Terezíně, odkud jejího tatínka odvezli na smrt do Osvětimi. Její mladší bratr Jiří bojoval za války u 311. československé bombardovací perutě RAF. Padesátá léta prožila znovu v kriminálech, kam byla komunistickým režimem odsouzena na 11 let za velezradu, a milost pro ni tehdy marně vyprošovala stará churavá maminka, která nacistické lágry za války přežila.

Přátelství z nejsilnějších

„Bodejť bych si nepamatovala Dášu Šimkovou z Písku, vždyť nás transportovali spolu z Pankráce do Pardubic a my celou cestu prokecaly,“ překvapila mě jasným hlasem i pamětí žena sedící na vozíku. „Moc dobře si pamatuji i Mary Jandovou z Českých Budějovic nebo boromejku, sestru Vojtěchu, byla to skvělá ženská, přítelkyně. Naše tehdejší přátelství bylo z nejsilnějších. Její proces blahořečení se táhne. Už jsem v něm vypovídala asi před devíti lety, a stále nic. Dej Bože, aby se v něm pokračovalo,“ přála si Anna Magdalena Schwarzová, která s úctou vzpomínala nejen na matku představenou boromejek Vojtěchu Hasmandovou (ta se z komunistického vězení vrátila s vážnou nemocí), ale i na Růženu Vackovou či na komunistického politika Františka Kriegla, jenž odmítl v srpnu 1968 podepsat souhlas s okupací. „Byl to jediný člověk, který litoval, čeho se předtím dopustil,“ připomněla jeho pokání za činy motivované komunistickým přesvědčením. „Vím to, protože u nás na schodišti si přede mnou klekl a odprošoval mě. Byl to opravdu výjimečný člověk,“ zdůraznila řeholnice, které režim ztrpčoval život i po propuštění z vězení.

Neztratit sebe

Kromě vzpomínek Dagmar Šimkové Byly jsme tam také jsem jí přivezl ukázat i knížku dokumentů Ztratily jsme mnoho času… Ale ne sebe. „Knihu Dáši Šimkové jsem měla, někam se mi ztratila, ale umím ji prakticky nazpaměť,“ svěřila se sestra Anna Magdalena.

Zájem měla i o druhou knihu, nicméně si odmítla vzít exemplář, který jsem s sebou přivezl, neboť mi do něj už vepsala věnování. „Jestli se vám ale povede tuhle knížku pro mě v Praze někde urvat, budu vám vděčná,“ řekla mi.

Knihy doručeny

Splnit její přání se mi stalo jakousi omluvenkou za čas, který jsem jí ubral, a odvážel jsem si tohle předsevzetí z Krakova spolu s ručně pleteným růžencem od sester pro kmotřenku, jež měla být zanedlouho biřmována. Knihu jsem pak brzo skutečně sehnal, stejně jako vzpomínky Dagmar Šimkové. A jako by opět náhodou, za pár dní se zrovna vydali poutníci z budějovického Diecézního katechetického střediska do Krakova a jedna dobrá duše zamířila do kláštera bosých karmelitek s oběma knihami.

… a víc už neřeknu

Když vzpomínám na náš rozhovor, v duchu se usmívám nad jedním svým dotazem i její reakcí: „Jak se cítíte ve svých 95 letech?“ – „Myslíte, že je to rozumná otázka?“ odvětila a dodala vlídně: „Paměť mám vynikající, Pán Bůh dal, že když budete chtít, můžu mluvit anglicky a německy.“ – „A co si přejete kromě toho, abych už odešel?“ zeptal jsem se na závěr asi půlhodinového setkání, kterým jsem byl obdarován. „Aby nám Pán Bůh odpustil. Konec, a víc už neřeknu,“ odpověděla rázně sestra Anna Magdalena Schwarzová, vsedě se natáhla z vozíku k zamřížovanému okénku a zavřela pevné okenice u mříží, abychom se oba vrátili do světů, kam patříme.

Rekviem za zesnulou se v České republice koná 11. ledna v 17 hodin ve svatováclavské kapli katedrály sv. Víta.


Anna Magdalena Schwarzová
(14. března 1921, Praha – 2. ledna 2017, Krakov) byla česká bosá karmelitka, někdejší náboženská aktivistka a vězeňkyně nacistického i komunistického režimu. V roce 2010 jí byl udělen Řád TGM a Cena Václava Bendy a v roce 2011 Cena Paměti národa.

Rodina měla židovské kořeny, ale děti byly pokřtěné. Otec a další příbuzní byli zavražděni v Osvětimi, Anna s matkou přežily. Po skončení války se stala postulantkou karmelitánského kláštera, vstup do něj však odložila kvůli péči o matku a studiu. Teprve v roce 1948 byla přijata do kláštera, ale po únorovém převratu musela odejít. Stýkala se s křesťanským společenstvím Rodina, dopravovala potraviny, informace i pokyny kněžím do internačních táborů. 12. února 1953 byla zatčena Státní bezpečností, obviněna a odsouzena za údajné páchání protistátní činnosti ve spojení „s již odsouzeným špionem Vatikánu“ Oto Mádrem. V inscenovaném procesu byla odsouzena za velezradu 11 lety odnětí svobody a ztrátou občanských práv a majetku. Trest si odpykávala až do roku 1960.

Po propuštění byla dělnicí a žila v Českém Krumlově. Později překládala samizdatovou literaturu. V roce 1977 získala potvrzení, že řád uznává její nedokončený noviciát a může složit řeholní sliby; přijímá řádové jméno Magdalena. Komunistickým režimem byla opakovaně zatýkána, sledována, odposlouchávána, podrobována domovním prohlídkám. Od přelomu 70. a 80. let začala jezdit do Polska do krakovského kláštera. V srpnu 1980 tam složila věčné sliby. V roce 1985 jí československé úřady po dlouhém vyjednávání církevních a státních institucí vyhověly a povolily jí vystěhování. V klauzuře bosých karmelitek v Krakově žila až do své smrti.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Publicistika, Články



Aktuální číslo 26 27. června – 3. července 2017

Vydat se k prameni: na Velehrad

Začínají prázdniny – doba cestování a výletů. Rádi se vydáváme třeba do míst, kde pramení nějaká řeka. Obvykle to znamená výstup do hor, kde velice nenápadně…

celý článek


Putování v sobě skrývá obrovský poklad...

Zeptali jsme se několika zkušených poutníků, jaká cesta byla pro ně ta nejkrásnější.

celý článek


Křesťan a státník Helmut Kohl

Dlouho mluvil, ale uměl i dlouho naslouchat. Nejednou mu už předpovídali konec, ale vládl šestnáct let. Byl umanutý myšlenkou, jak zabránit opakování války. Takový byl…

celý článek


Letní putování s rodiči

Na ty dopisy si pamatujeme všichni. Sami jsme je kdysi psali dětskou rukou a o pár let později jsme podobné četli od vlastních ratolestí. „Milá maminko a tatínku, mám se…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay